0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
20. října (úterý)
19:00 sekání třicátníků přes Zoom
22. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
23. října (úterý)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
25. října (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže sestra vikářka Anna Pokorná)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
7. neděle po Trojici (1. srpna 2011)
Matouš 17; 1 - 9

První čtení: Exodus 34; 27 - 35

Text kázání: Matouš 17; 1 - 9
(1) Po šesti dnech vzal s sebou Ježíš Petra, Jakuba a jeho bratra Jana a vyvedl je na vysokou horu, kde byli sami.
(2) A byl proměněn před jejich očima; jeho tvář zářila jako slunce a jeho šat byl oslnivě bílý.
(3) A hle, zjevil se jim Mojžíš a Eliáš, jak s ním rozmlouvají.
(4) Nato promluvil Petr a řekl Ježíšovi: „Pane, je dobré, že jsme zde; chceš-li, udělám tu tři stany, jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi.“
(5) Ještě nedomluvil, a hle, světlý oblak je zastínil a z oblaku promluvil hlas: „To jest můj milovaný Syn, kterého jsem si vyvolil; toho poslouchejte.“
(6) Když to učedníci uslyšeli, padli tváří k zemi a velmi se báli.
(7) Ale Ježíš přistoupil, dotkl se jich a řekl: „Vstaňte a nebojte se.“
(8) Oni pozvedli oči a neviděli už nikoho jiného než Ježíše samotného.
(9) Když sestupovali z hory, přikázal jim Ježíš: „Nikomu o tom vidění neříkejte, dokud Syn člověka nebude vzkříšen z mrtvých.“


Oddíl z evangelia, který jsme slyšeli, se četl včera v katolických kostelích, protože právě na 6. srpna připadá svátek „proměnění Páně“. Kdybychom ale slavili ten svátek v Německu – tam mu říkají „Verklärung des Herrn“ – slavili bychom cosi jako zjasnění, projasnění, zazáření Páně. To je výstižnější pojmenování události, k níž došlo po výstupu Ježíše a jeho druhů na vrchol hory. Přece Ježíš se neproměňuje, nýbrž ve všem, čím prochází, zůstává sám sebou. V pohanění i ve slávě, na kříži i po vzkříšení, včera i dnes, tentýž jest i na věky.

Ježíš bere sebou na horu vysokou tři nejbližší učedníky. Už to je zajímavý detail: jako by dvanáct apoštolů na tu horskou túru už bylo moc. Nejdůvěrnější přátele má Ježíš tři. Asi to tak vůbec v lidském životě chodí, že i naše kapacity přátelství jsou omezené. Těch opravdu blízkých přátel nemůže být celá výprava, celá církev, ba ani ne celý sbor, i když je poměrně malý a velmi milý jako tento sbor kobyliský.

A v jednu chvíli, podle Lukáše, když se modlil, najednou připadal Ježíš svým učedníkům jako proměněný. Jeho tvář nabyla nového vzhledu a roucho bělostně zářilo. Je to stále on, tentýž Ježíš, ale je najednou kolem něj a na něm spousta světla, záře, až oči přecházejí – jako vždycky, když se zjeví Hospodinova sláva.

Když Mojžíš promluvil na hoře Sinaj s Hospodinem, pouhý odlesk slávy Hospodinovy stačil na to, aby rozpálil jeho tvář. Ta i po sestoupení z hory žhnula a to vyzařování je pořád ještě příliš silné, aby ji lid snesl, proto Mojžíš musí mít před lidem tvář zahalenou. I odlesk Boží slávy stačí, aby tvář zářila, pro někoho až nesnesitelně.

Podobně na hoře, kam Ježíš s učedníky vystoupil, provalila se Boží sláva a na Ježíši spočinula. Tedy lépe než hora proměnění by slušel tomu kopci, ať už to byl Tábor nebo jiná vyvýšenina, název „Hora zjevení Boží slávy“ či „Hora oslavení Páně“.

Ovšem zjevení Boží slávy na vrcholu hory není ještě vrcholem toho příběhu. To nejdůležitější teprve přijde. Z dávnověku se vynoří Mojžíš a Eliáš. Jako staří známí, jako partneři spolu rokují. Podle Lukáše je dokonce známo téma jejich rozhovoru na nejvyšší úrovni: probírají spolu Ježíšovu cestu do Jeruzaléma, cestu, na jejímž konci má být vydán v ruce lidské, mnoho trpět, být zabit a třetího dne vstát z mrtvých.

Mojžíš, to je prostředník smlouvy s izraelským lidem, nejvýznamnější postava jeho dějin, však skrze Mojžíše dostává putující lid na cestu tu nejdůležitější výbavu, totiž zákon. Eliáš, to je zase veliký prorok Boží, podle Malachiášovy předpovědi se objeví znovu ve světě jako předchůdce Mesiáše a poskytne poslední příležitost k obrácení, než přijde velký den Páně. Ježíš tedy nevysedává na hoře vysoké s nějakými příležitostnými turisty, nýbrž s ústředními postavami dějin spásy. A všichni spolu probírají, jak že to bude s Ježíšem dál.

Mojžíš a Eliáš, tito aktéři summitu na vrcholu hory už pouhou svou přítomností dosvědčují, že Ježíš tedy není náhle zazářivší superstar bez dějin a bez přípravy. Ježíš je zakořeněn do dlouhých a spletitých dějin Božího lidu, hraje v nich roli důležitou, ba ústřední. Cesta Božího lidu z egyptského otroctví, zápas o věrnost pravému Bohu, očekávání mesiáše a požehnané mesiánské budoucnosti, to všechno Ježíš zahrnuje. On to dokonce završuje!

"To je můj milý Syn," ozývá se hlas z nebe stejně jako při Ježíšově křtu, a tentokrát přidává hlas z nebe ještě pokyn: „Toho poslouchejte." Zákon a proroci, Mojžíš a Eliáš, to vše je obsaženo v Ježíši – toho poslouchejte! Však také přes všechnu úctyhodnost Mojžíše a Eliáše se tyto vrcholné postavy židovství z vrcholu hory vytratí a učedníci nevidí nikoho jiného než Ježíše samotného, Mojžíš a Eliáš ustupují, Ježíš zůstává jako naplnění tužeb a nadějí lidu staré smlouvy. Pávě ten podivný mesiáš, který bude bit, posmíván, popliván, ponižován mučen a umučen. To je on, před nímž se má sklánět každé koleno a každý jazyk vyznávat, že Ježíš je Pán.

Příběhu o výstupu na horu a zářném oslavení Ježíše je tedy pokynem, abychom Ježíše, který je dokonce víc než Mojžíš, víc než Eliáš, který je všechno, poslouchali, před Ježíšem se skláněli a jej vyznávali, neboť je toho hoden.

Je tu ovšem ještě jedna pro nás významná okolnost této vysokohorské příhody totiž způsob, jak to všechno prožívají tři turisté, které vzal Ježíš na horu s sebou. Jejich mluvčím je, jako tomu bylo i v příběhu, který v Matoušově evangeliu dnešnímu čtení předchází, Šimon Petr. U Cézareje Filipovy výstižně nazval Ježíše. Mesiášem Synem Boha živého a byl za to pochválen. I tady na hoře má šťastnou chvíli, vystihne rozpoložení své i těch ostatních, když řekne: „Je to dobré, že jsme tady." Prožívá vytržení ze všednosti, prožívá chvíli štěstí a ten prožitek štěstí vysloví. Berme si z něj příklad, a když prožijeme něco světlého, krásného, nenechme si to pro sebe, vyslovme to, podělme se o to s našimi blízkými, s přáteli, sestrami a bratry ve sboru. Nečekejme až na chvíle, kdy nás potká neštěstí, abychom sdíleli s druhými svou bolest a hledali, na koho naložit břemeno zármutku. Nosit břemena druhých je křesťanské: ale nezapomínejme, že právě tak je křesťanské s radujícími se radovat, sdílet se o štěstí, nadlehčovat ty druhé, když se sami vznášíme, když jsme opojeni tím, co prožíváme, když jsme nahoře, jakoby na vrcholu hory. „Je dobré, že jsme zde,“ a je dobré, že to Petr nahlas pověděl.

Před tím, u Cézareje Filipovy, Petr svůj trefný výrok pokazil svým dalším povídáním, pro které ho Ježíš nazval satanem: totiž Petr chtěl Ježíši zabránit, alespoň slovně, aby šel do Jeruzaléma a tam podstoupil to vše, čemu říkáme pašije. A tady na hoře vysoké zase řekl něco nevhodného, i když tentokrát to není tak hrozné, nemusí ho Pán zepsout jako satana, ale takové plácnutí vedle to bylo. „Chceš-li,“ nabídne se Petr, „postavím tady tři stany, tři chýše, pro tebe, Mojžíše a Eliáše, pro každého jednu.“

Můžeme se domnívat, že bylo léto, právě probíhala v zemi slavnost stánků. Údaj „po šesti dnech" by mohl označovat začátek tohoto slavení, které začínalo šest dnů po velkém dnu smíření. Byly to svátky velmi veselé, jakési dožínky spojené s vinobraním, nu a ty slavnosti probíhaly na vinících a na polích v chýších či stáncích z proutí a ratolestí. Sedm či osm dní se všechen lid radoval, hodoval a pil a měl dobrou vůli. Nu a teď na té hoře, oslněn slávou, nádherou Boží, jasem Ježíšovy tváře, celou mimořádností nečekaného zážitku, chtěl by to všechno Petr prodloužit alespoň na dobu slavnosti stánků. Je to tady na vrcholu nádherné, je to dobře, že jsme tady, tak ať to tedy trvá, když ne na věky, alespoň týden. Jsme tebou, zářný Ježíši, synu Boha živého, oslnění, je to až omamné a do toho ještě Mojžíš s Eliášem, slavná minulost se spájí se slávou přítomnosti, výjimečnost toho zjevení prodlužme v zážitek dlouhodobý!

Nu a ani to Petr nedopoví, a už je tady oblak, který je zastíní, z oblaku hlas, pak v rychlém sledu posvátná bázeň, Ježíšovo povzbuzení a cesta z hory dolů.

Kdepak, žádné stavění chýší, žádné usazovaní, zabydlování, či prodlužování, Boží sláva zazáří na chvilku, zazáří jako blesk a nelze ji nabrat do nějaké nádrže, uschovat, prodloužit.

Jsou chvíle v našem životě, kdy i nám najednou zazáří veliké světlo, a my prožíváme slávu, krásu, nádheru, vznešenost, pocit štěstí, blaha, jsme jakoby mimo sebe, povznesení jako by se zastavil čas, přítomný okamžik jako by do sebe vstřebal všechno krásné, co už bylo a všechno, na co se těšíme, že přijde. Chvíle milosti chvíle vytržení, proměnění ... Ale jsou to jen chvíle, záblesky, okamžiky. Nelze je natahovat, nelze je prodloužit. V této časnosti nelze proměnit náš život v jednu velkou slavnost, kde se budeme jenom veselit s Mojžíšem, Eliášem a Ježíšem. Ano, jsou nám tu a tam dány vzácné chvíle, kdy se na vysoké hoře nadechneme omamně čerstvého vzduchu, který tam na výšinách má nějaké jiné složení než vzduch našich všedních dnů. Ale na výšinách, kde září Boží sláva, se nelze ubytovat. Ono se musí dolů. Tam dolů, kde to žádná velká sláva není, kde Ježíš zahájí svou pouť k Jeruzalému a kde Boží slávu bude zjevovat především v lidské ubohosti, bolesti a ponížení. A tam jděme za ním, tam jděme s ním a tam ho poslouchejme. A zážitek z vysoké hory nám pomůže, abychom ve všedních dnech bez lesku a záře, nebo dokonce až budeme hodně dole, v údolí stínů smrti, měli kam s důvěrou pozvednout své oči. Abychom se mohli těšit, že až se stánek našeho přebývání zboří, dojde na stanování s Eliášem, Mojžíšem, Ježíšem, a se všemi, kdo nám jsou i drazí, a bude nám v těch stanech dobře a budeme moci tam nahoře zůstat natrvalo.

Amen.

Miloš Rejchrt


zpět ...
© 2005 archa.cz