0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
29. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
30. října (pátek)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
1. listopadu (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
12. neděle po Trojici (11. září 2011) - Chotěboř
Izajáš 53; 4a + 5b

První čtení: Marek 7; 31 - 37

Text kázání: Izajáš 53; 4a + 5b
(4) nemoci naše vzal a bolesti naše vlastní on nesl
(5) zsinalostí jeho lékařství ním způsobeno.


Ježíš se vracel se z území Týru přes Sidon k jezeru Galilejskému a prošel krajinou Deseti měst. Když se podíváme do mapy, tak zjistíme, že ta trasa byla dlouhá asi 180 km, tedy třikrát delší, než kdyby to vzal rovnou. Pořádně si zašel, ale ne omylem, nýbrž takříkajíc služebně: novinu o přibližujícím se Božím království chtěl vyřídit co největšímu počtu lidí.

Celá ta oblast, kterou Ježíš prošel, je pohanská. Ježíš se tedy pohanů nestranil – naopak podnikl mezi nimi jakousi okružní cestu. Jak víme z evangelia Matoušova (kap. 11, 22-23), ti nevěřící či všelijak divně věřící Týřané a Sidoňané na něj udělali silný a velmi dobrý dojem, až Ježíš zaprorokoval, že na posledním soudu dopadnou lépe než jeho galilejští souvěrci.

Příkladně se zachovali ti pohané i v příběhu, který jsme četli z Markova evangelia. Mají mezi sebou handicapovaného člověka, člověka v tísni. Nenechali ho ať si zaleze někam do samoty či ústavu pro hluchoněmé někde v Horní Poustevně. Jsou s tím nebožákem solidární, hledají pro něj pomoc. Mají sociální cítění, tak nějak by se to dalo říci, ale zdá se mi výstižnější zhodnotit to takto: mají lásku k bližnímu. Láska k bližnímu, ať ji prokazuje kdokoliv – pohan nepohan – se Ježíši líbí. Jistě je úkolem církve včetně jejích kazatelů lásku k bližnímu chválit a k ní povzbuzovat, všechny povzbuzovat: galilejské i sidonské, křesťany i pohany, věřící i ateisty.

Ten postižený je hluchý, neslyší a k tomu špatně mluví. To je u hluchoty pravidlem.

Včera u vuřtového ohně jsem si – jako vždycky při podobné příležitosti – vzpomněl na jednu mladou ženu. Když jsem pracoval v rozhlase, v jednom pořadu jsme nechali mluvit ohluchlou mladou ženu. Ohluchla až v dospělosti, proto mluvila sice obtížně, ale přece jen srozumitelně, a naučila se téměř dokonale odezírat ze rtů. Jenže tahle komunikace jí byla dopřána, jen když mluvící stáli proti ní tváří v tvář a mluvil přímo k ní. Přiznala se, že velké utrpení pro ni bylo, když v létě seděla s kamarády večer u táboráku, oni se bavili mezi sebou, občas zazpívali a ona se jen dívala do ohně – na rty mluvících nebylo vidět – a předstírala, že jí ten večer ohromně baví. Hluchota je krutý handicap, člověka zahání do opuštěnosti víc než jiná postižení.

Pravá láska k bližnímu je především cit, soucit, a nestyďme se za soucit s hluchými a slepými a všelijak postiženými, naopak pěstujme ho, a když se nám to slovo soucit zní nějak moc staromódně, tak ho klidně nahraďme slovem empatie, je to v podstatě totéž. Láska k bližnímu je nesena soucitem, ale neobejde se bez vědění: Kdo miluje bližního, také ví či měl by vědět, co je pro něj radost a potěšení, zda právě táborový oheň či co jiného, co je mu ku pomoci a také kde pro něj hledat kvalifikovanou pomoc, když ta jeho nestačí. Ti pohané v krajině Dekapolis se chovali jako zdatní, kvalifikovaní osobní asistenti: věděli, kam se svým klientem, postiženým hluchotou, mají jít. Dozvěděli se totiž někde, na internetu tehdejší doby, že krajem prochází Ježíš za Nazaretu, mimořádně zdatný léčitel, dokázali zjistit jeho trasu, vyhledat ho a poprosit, aby na jejich hluchého kamaráda vložil ruku.

Možná sami někde viděli, nebo slyšeli, že položení ruky na choré místo je Ježíšova léčebná metoda. Ježíš pomoc neodmítne, ale také nevyhoví úplně na sto procent podle očekávání. Nevloží ruku na nemocného uprostřed zástupu, ale odvede si ho stranou, do soukromí, jak to pěkně překládají kraličtí.

Nevíme, proč to udělal jinak, než přímluvci prosili. Ale tak to je: Ježíš pomáhá, když ho prosíme, vyslýchá naše modlitby, ale udělá to třeba docela jinak, než čekáme, takže v tom zprvu žádné splnění svých proseb nerozeznáme, ono to naopak vypadá, že nevyslyšel.

Ježíš léčí vícero způsoby, jak svědčí evangelia. Někdy pouhým slovem, řekne: „chci buď čist“ a malomocenství je pryč. Někdy léčí na dálku, těsně před tímto vyléčením uzdravil Ježíš dálkově dceru ženy Syrofeničanky. Tady ale v případě hluchého to vypadá na dlouhou léčebnou proceduru, namáhavou, daleko od hlučícího davu, v ústraní. Asi to jinak v tomto konkrétním případě nešlo. Ježíš je mocný léčitel, ale všechna moc na nebi i na zemi mu ještě dána není. To až po vzkříšení, ne-li po nanebevstoupení. Hluchota právě tohle hluchého je úporná, nestačí na ni slovo, je třeba manipulace, fyzioterapie, Ježíš strká postiženému prsty do uší. Ba dokonce musí k velkým rozpakům překladatelů postiženému doslova plivnout na jazyk. Pak vzhlédne k nebi a než pronese formuli Effata, tj. otevři se, která celou tu léčebnou proceduru završuje, vzdychne.

Léčit jako Ježíš to neumíme, ale vzdychání nám docela jde. A kdy vzdycháme? Když nás něco tíží, když na nás doléhá tíha bytí. Ještě jednou čteme v Markově evangeliu, že Ježíš povzdechl, to když na něj farizeové dotírali domáhajíce se nějakého nepopiratelného důkazu, že on je ten jedinečný, od Boha seslaný. A Ježíš tehdy vzdychl, snad pod tíhou toho těžkého neporozumění – přece všechno, co on koná, je znamení Božího království, a oni teď řeknou: „A teď nám ukaž nějaké potvrzení, že to máš od Boha.“ I nad hluchým Ježíš vzdychne. Zřejmě tíha neduhu, tíha porušenosti, váha těch proklatě těžkých původců nemoci se začíná uvolňovat, přechází na něho a on ji bere na sebe. Ježíšovo zápolení se silami zla není elegantní čarování, je to zápas, namáhavý, bolestný, zraňující. „On bolesti naše vlastní nesl a nemoci naše vzal“ a my v jeho vzdechu smíme slyšet ohlas zaslíbení o příchodu věrného božího služebníka, jehož „zsinalostí lékařství nám způsobeno“.

Lékařství bylo způsobeno i hluchému. Po Ježíšově léčebné proceduře se mu vrátil sluch i řeč. A pohádky je konec, chtělo by se říci. Jenže ještě není konce, ono to celé má pokračovaní, a to dost nešťastné. Něco se totiž nepovedlo.

Čteme, že Ježíš zakázal, aby ti, kdo uzdravení hluchého asistovali, o tom někde dál vykládali. A na tom mu hodně záleželo, aby zachovali mlčení, kladl jim to na srdce několikrát a se stoupající naléhavostí. Ovšem s efektem nulovým: dokázal vrátit sluch hluchému, řeč téměř němému, ale tichou poštu lidských řečí zarazit nedokázal. Podle toho to také dopadlo. Všichni se pak divili a říkali: „Dobře všechno učinil. I hluchým dává sluch a němým řeč." Jenže to právě Ježíš nechtěl, aby se tohle o něm říkalo! Tuto oslavu Ježíš zakázal! Přesto k ní ale došlo, je to upřímná oslava Ježíše a přece tato oslava je ovocem neposlušností, nikoli víry!

Proč Ježíš zakazuje, aby se o zázraku uzdravení mluvilo, to s určitostí nevíme. Můžeme se jen domnívat. Asi nechtěl budit očekávání, která nemohl splnit a která nesplněna, ústí pak v bolestná zklamání. Všechny nemocné v krajině desíti měst, natož tisíci dalších měst, uzdravit nemohl.

Nesplněná očekávání pak ústí v žaloby na nefunkčního či necitelného, ba i krutého boha, který nevrací řeč a sluch, nezastavuje zhoubné bujení, ani když ho o to tak úpěnlivě prosíme, nepostaví z invalidního vozíčku na vlastní nohy, nevytrhne z pece ohnivé koncentračních táborů.

Možná, že dnešní moderní evropský ateismus je do značné míry následkem toho, že heslo „dobře všechno učinil, vrací hluchým sluch, němým řeč" se rozšířilo, lidé se ho chopili, uvěřili mu. Přitom ten propagační slogan, který tehdy v krajině desíti měst o Ježíši vymysleli, je falešný jak předvolební billboard, jak reklama na nový zázračný lék proti bolesti kloubů.

Však i ten dnešní příběh upomíná, že tou s Boží mocí, Boží všemohoucností, je nějak jinak, tajemněji, nevyzpytatelněji. Boží moc se v této naší časnosti nedokonává ve vyléčení všech nemocí a odstranění všeho utrpení, ale v bezmoci dokonává, jak vyznává apoštol |Pavel, a říká to ze zkušenosti. Hluchého uzdravuje Ježíš – vtělená láska Boha Otce – namáhavě, se zlem ve světě má děsnou práci. Teprve tam kdesi, za zmrtvýchvstáním, tam je mu dána všechna moc.

Ježíš nechce, abychom mu dělali reklamu jako dobroději, který všechno dobře učinil a poskytuje perfektní zdravotní služby. Přece to první, co Ježíš dělá, je že káže: naplnil se čas, přiblížilo se království, pokání čiňte, věřte v evangelium. On vyzývá, probouzí: lidé, podívejte se na sebe, všimněte si svého života, něco se sebou dělejte, změňte se a přitom doufejte, neboť království Boží je blízko.

A přece, i když to jeho vlastní poslání nebylo, Ježíš uzdravoval. Tu a tam předvedl znamení budoucího věku, Božího království, kde nebude žádná nemoc, slzy, bolest, ani smrt tam nebude. Tu a tam někoho uzdravil, ba i ze stavu smrti povolal zpět. Milosrdný soucit ho k tomu přiměl.

V božím milosrdenství, v božím soucítění s námi je naše naděje. Bůh v Ježíši Kristu je s námi, cítí s námi, vzdychá s námi i na něj doléhá, pod čím my klesáme. O našich bolestech ví, on bolesti naše nesl a nese je s námi, aby jednou, až tu svou moc a slávu prokáže jednoznačně, nám bylo lékařství způsobeno, my byli o ty bolesti odlehčeni, svou němotu mohli proměnit v řeč, hluchotu v naslouchání věcem, jaké ještě lidské ucho neslyšelo, a svou nemohoucnost v podíl na jeho slávě a moci.

Amen.

Miloš Rejchrt


zpět ...
© 2005 archa.cz