0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
20. října (úterý)
19:00 sekání třicátníků přes Zoom
22. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
23. října (úterý)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
25. října (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže sestra vikářka Anna Pokorná)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
15. neděle po Trojici (2. října 2011)
Skutky apoštolů 16; 25 - 34

Text kázání: Skutky apoštolů 16; 25 - 34
(25) Kolem půlnoci se Pavel a Silas modlili a zpěvem oslavovali Boha; ostatní vězňové je poslouchali.
(26) Tu náhle nastalo veliké zemětřesení a celé vězení se otřáslo až do základů. Rázem se otevřely všechny dveře a všem vězňům spadla pouta.
(27) Když se žalářník probudil a uviděl, že jsou všechny dveře vězení otevřené, vytasil meč a chtěl se zabít, protože myslel, že mu vězňové uprchli.
(28) Ale Pavel hlasitě vykřikl: „Nedělej to! Jsme tu všichni!“
(29) Tu žalářník rozkázal, aby mu přinesli světlo, vběhl dovnitř a pln strachu padl před Pavlem a Silasem na kolena.
(30) Pak je vyvedl ven a řekl: „Bohové a páni, co mám dělat, abych byl zachráněn?“
(31) Oni mu řekli: „Věř v Pána Ježíše, a budeš spasen ty i všichni, kdo jsou v tvém domě.“
(32) A začali jemu i všem v jeho domácnosti zvěstovat slovo Boží.
(33) Ještě v tu noční chvíli se jich ujal, očistil jim rány a hned se dal se všemi svými lidmi pokřtít.
(34) Pak je zavedl do svého domu, pozval je ke stolu a s celou rodinou se radoval, že uvěřili v Boha.


Milé sestry, milí bratři,

před námi dnes jako tehdy před apoštoly stojí otázka žalářníkova: „Co mám dělat?“ Známe tu otázku. Může mít několik podob. „A co mám dělat, nevím. Jsem bezradný. Co můžu dělat? Už nic nezměním. Nevím“. Otázka, vyjadřující bezmoc, bezradnost. Momentální, přítomný skličující pocit. Mnohokrát nás v životě ten pocit provází. Je to nepříjemné, nesvobodné, rezignované. Takové otázky život a hodnoty v něm relativizují, na druhé straně ukazují k opravdivosti, ukazují, jak na tom člověk skutečně je.

Nebo jiná podoba. Směřující k budoucnosti. Co mám dělat, abych... byl šťastný, bohatý, zdravý, vzdělaný, aby mi dobře fungovala rodina, aby si mě druzí vážili, byl spokojený v zaměstnání, aby druhým bylo se mnou dobře atd. Takové otázky nás vedou do­předu. Vedou k aktivitě, nedovolí stagnaci. Hledání a nalézání, ale i nenalézání odpo­vědí na takové otázky život dynamizují, posunují dopředu.

Nebo ještě další podoba té otázky, směřující ještě za námi představitelnou budoucnost, za hranici života, řekněme otázka, směřující k věčnosti. Můžeme také říci, otázka existenciální. „Co mám dělat, abych, jak říká ten žalářních, abych byl zachráněn? Abych byl spasen, řečeno s kralickými překladateli? Nebo jak se ptal Krista Pána jeden bohatý muž: „Co mám dělat, abych měl věčný život?“ Takové otázky život zakotvují, ukazují k východisku i cíli. Dávají poslední smysl všemu, oč v životě usilujeme, o co se snažíme, zač bojujeme, s čím zápasíme, pro co pláčeme a z čeho se radujeme. A právě takovou otázku klade apoštolům žalářník. „Co mám dělat, abych byl zachráněn?“
Takovou otázku si však člověk neklade každý den a v každé situaci. Klade si ji naopak zřídka – neboť je to otázka, kde odpověď na ni zcela radikálně proměňuje životy. A většinou mají takové otázky své výrazné pozadí. Svoji vážnou historii.

V životních příbězích lidí přicházejí po zásadních událostech. Otázce žalářníka předcházely velmi dramatické události. Té otázce dokonce předcházelo zemětřesení. Co se to vlastně odehrálo? Co vytvořilo určující předehru k naplnění Kristova příkazu ...jděte, získávejte mi učedníky a křtěte je ve jméno Boha Otce, Syna i Ducha svatého?
Ano, bylo to zemětřesení. Učedníci se modlí, zpívají, chválí Boha. Ó jak bláznivě to musí znít uším dalších vězňů. V takových situa­cích,... jakých? ...vlastních krizí, proher, neschopnosti, ve vězení sebe sama, v pavu­činách vzdálenosti sobě, lidem i Bohu se přece spílá, nadává – na poměry, na zkažený život, na zlé, nespravedlivé lidi, na ty druhé, a také – na Boha. Člověk to přece potřebuje na někoho hodit a je-li v tom podle svého nevinně, pak tím víc potřebuje viníky.

Učedníci se modlí, zpívají, chválí Boha. A pak to začne rachotit, pak se začnou valit kameny, praskat okovy a trhat se pouta. Zámky přestávají fungovat, hradby se hroutí a řetězy trhají. A to zemětřesení nikoho nezabije, nikomu neublíží, to zemětřesení naopak osvobodí, otevře dveře a nabídne cestu. Ať zemětřesení, při kterém praská vyprahlá země, nebo zemětřesení v lidských srdcích a duších, v lidských životech. Nikomu neublíží. A přece. Tomu, který mu sám nepodlehl, tomu, kdo neporozuměl, protože předpokládal, že život jde zvykově, zkušenosti, praxi a rutinu přece nelze jen tak pominout, že věci jsou nepohnutelné a okovy pevné, tomu se zemětřesení chystá ublížit. Ne, ten sám se chystá si ublížit. Všichni mi utekli, budu potupen a potrestán, budou se mi posmívat, jak jsem naletěl. Raději si vezmu život. To neunesu. A uneseš. Jen žádné unáhlené kroky.

Jsme tady všichni. To jen Bůh se hlasitě, s rachotem až země pukala, radoval z našeho zpěvu, modliteb a chval. A ta Boží radost je teď s tebou. Něco s tebou dělá, něco se stalo a něco se děje. Zemětřesení, nenadálá situace, která jde proti všem předpokladům, která proměňuje časy i chvíle, zastavuje žalářníka. Otevírá udiveně ústa, když před okamžikem nenadále otevřel srdce. „Co mám dělat, abych byl zachráněn? Aby se mě ta svoboda také týkala, aby můj život měl také své zakotvení, východisko i cíl, své určení: „Věř v Pána Ježíše, a budeš spasen ty i všich­ni, kdo jsou v tvém domě“, nese se náhle ztichlým prostorem v dramatické pauze. Změna je to skutečně radikální. Žalářník, bachař, který zřejmě nešetřil křikem a rana­mi, ponižováním a nelítostným hlídáním vězňů, tak tento muž, když slyší pozvání k víře v Krista, reaguje na něj totální proměnou. Ujme se vězněných a očistí jim rány. Ten, který rány rozdával, nyní rány tiší. Přijal pozvání k víře v Krista, o němž prorok řekne, že naše rány nesl, naše bolesti vzal na sebe, byl v opovržení, muž plný bolesti. Žalářník neříká velká slova, kterými by se hlásil k víře v Krista. Dělá však velké věci. Ošetřuje rány, tiší bolest. Už nemyslí na to, že by se mu jiní smáli nebo že ho velitelé potrestají.

Do popředí se mu dostal člověk v jeho životní aktuální nouzi. Neříká nemám čas, už jsem si své odpracoval, ať to udělají jiní, zavoláme doktory. Nabízí se známý výrok: „Zde jsem a nemohu jinak“. Ani apoštolé nemohou jinak než nabídnout křest, to viditelné vyjádření Boží blízkosti s člověkem, Boží ano k lidskému životu, Boží miluji tě, člověče, malý i velký, dospělý nebo dítě, bílý, černý nebo čokoládový, Korejec, Japonec, Čech nebo Mongolec. Jsou pokřtěni všichni lidé v žalářníkově domě a autor knihy Skutků apoštolských se ani na okamžik neobtěžuje s nějakým výčtem, byli to jen dospělí nebo děti, jak to bylo s jejich vírou, nedává žádný teploměr víry, nepotřebuje žádné sliby. Boží milost přesahuje všechna lidská měření. A řekne-li ten, kdo je křtěný, k Božímu ano, miluji tě, člověče, také své ano, dobře tak. Žalářníkovo ano však slova nepotřebovalo. Stačila mu voda a mýdlo a nějaké desinfekční prostřed­ky. A abych nezapomněl, srdce potřeboval. Při žalářníkově bezeslovném ano k Boží lásce se druhým, dosud spoutaným, bola­vým, zraněným od řetězů nesvobody, ulevilo.

Milé sestry, milí bratři, každý týden se v tomnto kostele setkávají k bohoslužbám separátně Češi, Korejci, Japonci a Mongolci. Jednou za měsíc, tak jako dnes, se zde setkáváme všichni. To je podstatné, důležité. Jsme v Českobratrské církvi evangelické ojedinělí. Společně je zde mnoha ústy i  bezeslovně především srdcem říkáno ano k Boží lásce. A  Pán se k tomu společnému životu církve přiznává. Podstatné je, že i zde platí slib Krista Pána: „A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku“. Předchází mu slova o křtu: „Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal“. A tak zde společně křtíme v Kris­tovo jméno, setkáváme se kolem Kristova stolu, připomínajíce si jeho oběť pro nás, čteme a zvěstujeme evangelium Ježíše Krista. Jsem bytostně přesvědčen, že to je to, co máme společně dělat. Odtud se bude odvíjet vše další.

Sestry a bratři, milí přátelé, na začátku bylo velké zemětřesení. Pak přišla existenciální, životně důležitá otázka: „Co mám dělat. Abych byl zachráněn, aby se také mě týkal věčný život, abych z toho již teď mohl žít“. Odpovědí je pozvání k víře. Věř v Pána Ježíše Krista a budeš zachráněn, budeš pozván do svobody, Kristem darované ty i všichni v tvém domě. Ano tazatele nepotřebuje slova. Potřebuje srdce. Srdce otevřené pro Krista i pro člověka. Pak přichází Boží slovo. Boží ano k životu, ano, vyjádřené ve křtu symbolem vody, ano, vyjádřené symboly Kristovy oběti chlebem a vínem.

Na začátku bylo velké zemětřesení. Otřesy půdy i lidských srdcí, lidských duší. A na konci hostina a veliká radost z víry v Boha. „Pak je žalářník zavedl do svého domu, po­zval je ke stolu a s celou rodinou se radoval, že uvěřili v Boha“. K této radosti, radosti z víry v Boha, k radosti z Božího ano k nám a našim životům jsme pozváni i my. Češi, Korejci, Japonci, Mongolci a další národnos­ti, které se v tomto kostele jako bratři a sestry setkávají.

Amen.

Miroslav Erdinger


zpět ...
© 2005 archa.cz