0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
29. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
30. října (pátek)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
1. listopadu (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
19. neděle po Trojici (30. října 2011)
Matouš 13; 31 - 35

První čtení: Ezechiel 47; 1 - 12

Text kázání: Matouš 13; 31 - 35
(31) Ještě jiné podobenství jim předložil: „Království nebeské je jako hořčičné zrno, které člověk zasel na svém poli;
(32) je sice menší než všecka semena, ale když vyroste, je větší než ostatní byliny a je z něho strom, takže přilétají ptáci a hnízdí v jeho větvích.“
(33) Pověděl jim i toto podobenství: „Království nebeské je jako kvas, který žena vmísí do tří měřic mouky, až se všecko prokvasí.“
(34) Toto vše mluvil Ježíš k zástupům v podobenstvích; bez podobenství k nim vůbec nemluvil,
(35) aby se splnilo, co bylo řečeno ústy proroka: ‚Otevřu v podobenstvích ústa svá, vyslovím, co je skryto od založení světa.‘


Milé sestry, milí bratři,

na základní škole jsme v hodině přírodopisu dělali takový pokus. Mohl se dělat jen brzy na jaře, hned zjistíte, proč. Měli jsme čtyři lahvičky s inkoustem. Jedna byla s červeným, druhá s modrým, třetí se zeleným, čtvrtá s černým. Z domova jsme si přinesli sněženky – proto to jaro – a dávali jsme je do těch lahviček. Za malinkou chvilku jsme mohli pozorovat, jak inkoust pomalu vzlíná žilkami krásných sněhobílých sněženek od stonku až po květ, až byla celá sněženka v barvě inkoustu, do kterého byla namočena. Změna byla nevratná. Trvale mi ten pokus zůstal v hlavě. Tehdy šlo o krásnou něžnou rostlinku. Dnes vnímám, že jde o člověka, celého zralého člověka, jde o nás, jde o rodinu, kterou spolutvoříme, jde o společnost, ve které žijeme, jde o církev, jejíž jsme součástí.

Možná tušíte, jakou souvislost má pokus se sněženkami s přečteným biblickým textem. S podobenstvími o hořčičném zrnu a kvasu. Obojí nám sdělují, že stačí docela málo, maličko, aby byl lidský život buď radostný, naplněný láskou, smysluplně prožívaný, plný dobrých vztahů anebo naopak.

Ta biblická podobenství však ukazují mnohem dál než k hranicím tohoto života. Za jeho hranice. Otevírají téma věčného života, téma Božího království a podílu člověka na něm. Ukazují k Božímu království. Nebo také k Božímu dílu či Božímu vlivu, jak překládá jeden z nejmodernějších překladů Bible „Slovo na cestu“.

Avšak již zde, na tomto světě se dá žít Boží království, již zde se uskutečňuje Boží dílo, již zde, v tomto životě má Bůh svůj vliv. Již zde může začínat a také že začíná Boží království. Ale stejně tak i to, čemu říkáme peklo. Podstatné totiž je, do čeho se člověk namočí, v čem se člověk namáčí, pro jakou barvu života se rozhoduje, čím nechá prorůstat své vlásečnice, žíly, cévy a tkáně. Čím své srdce a svůj mozek a také svoji duši sytí, zavlažuje, hýčká. Anebo vysušuje a týrá a hnojí škodlivými hnojivy.

Tak tedy Boží království (basileía tú tcheú). U Matouše království nebeské (basileía tón uranón), protože píše do židovského prostředí a vyhýbá se slovu Bůh – pro Židy nevyslovitelnému. Smysl ovšem zůstává stejný. Ježíš tím výrazem označuje očekávanou budoucnost, plnost Boží vlády nad světem, čas, ve kterém bude přemoženo vše, co se nejen Bohu protiví, ale také co ničí člověka a jeho vztahy, co ničí všechno Boží stvoření, sám život. Hřích a zlo a násilí a panovačnost a svévoli a ... však s tím máme všichni své zkušenosti.

Všimněme si ještě jednoho kratičkého, leč veledůležitého slova. Je jím sloveso býti v přítomném čase. Království nebeské JE – estin je řecký tvar – jako hořčičné zrno, jako kvas. Ono je cílem, je budoucností, v budoucnosti přijde v plnosti, v ní se Bůh naplno ujme vlády, ale ono je tak již zde. Pokoj a smíření s Bohem, pokoj a smíření s člověkem. To nemá odkladný účinek, jako sám život nemá odkladný účinek. Život není až potom, za chvíli, až zítra, za rok. Život není až jednou. Život je teď. Tak nazval jednu ze svých knih německý mnich Anselm Grün, který v ní mimo jiné píše: „Ježíš nás ve svém kázání stále nabádá, abychom bděli a opravdu žili – ne někdy, nýbrž právě teď. Máme totiž jen tento život a ten bychom neměli zaspat. Žijeme vždy teď. Neměli bychom si prostě žít jen tak, jenom nějak živořit, nýbrž jít světem s otevřenýma očima a vědomě do tohoto světa vyrývat svou životní stopu.“

Člověk, který by čekal na to, až jednou to vše Bůh za něj udělá, který by odkládal lásku a odpuštění, smíření, hledání cest k lidem, který by přestal hledat cestu k Bohu a čekal, až si ho Bůh najde sám a vše zařídí, ten by se také nemusel dočkat. Přičemž ovšem připusťme, že si Bůh sám člověka mnohdy skutečně nachází. Jaroslav Šimsa, který zahynul v koncentračním táboře v Dachau, napsal: „S jinými vydal jsem se na cestu hledání a uprostřed hledání sám jsem byl nalezen.“

Tak tedy království Boží již zde. Jako hořčičné zrno. Malinkaté zrníčko, které většina z nás známe z okurek ve sladkokyselém nálevu. A jak popisuje podobenství, to zrnko vyroste do velikosti košatého stromu a ptáci si v něm udělají hnízda. Kolik dobra a příjemnosti a dokonce nového života přinese jedno nepatrné zrnko. Kolik dobra a nového života přinese jen nepatrně se zde uskutečňující Boží království. Kolik dobra přinesou slova: mám tě rád nebo odpouštím ti, kolik dobra přinese podaný chléb a pohár vody. Kolik dobra přinese ten trvale připomínaný zázrak Kristovy milosti, symbolizovaný chlebem a vínem. Kolik dobra přinese podaná ruka, polibek, objetí. Kolik dobra přinese čas, věnovaný truchlícímu, opuštěnému, nemocnému, umírajícímu. Kolik dobra přinese čas, který věnujeme sami sobě, neboť se nesmíme zapomenout zahrnout také do dobrého, lásky potřebného Božího stvoření.

Jde o vnášení dobra do tohoto světa, ve kterém žijeme. Stačí nepatrné množství. Ono se rozroste. V jednom příběhu jde malý chlapec po pobřeží. Je odliv, pláž je plná hvězdic a dalších mořských živočichů. Jde a sehne se, sebere hvězdici a hodí ji do moře. Vidí to nějaký muž a ptá se chlapce, proč to dělá. Chlapec říká, že zachraňuje ty živočichy. „Ale vždyť jich tu je tisíce, všechny nezachráníš.“ Chlapec se sehne, vezme jednu do ruky, ukáže ji tomu muži a řekne mu: „Ale téhle, té život změním. Tu zachráním.“ A hodí ji do moře. Ten pán se zamyslí, sehne se a sbírá hvězdice a hází je do moře. Vidí to turisté, přidají se. A školní zájezd a plno dětí. A další a další. Až je písek čistý a živočichové v moři. Tak roste dobro. Tak roste Boží království na zemi. Avšak vždy zde je přítomno nebezpečí negativního: kolik zla může způsobit třeba jen pár zlých slov, pohrdavý pohled, jedna malá pomluva, kyselá slina, nezájem o člověka, posměch. Jednou se člověk nesehne a zlo roste. Přichází podruhé ta otázka: v čem se člověk namáčí?

Království Boží je zde. Jako kvas. Všechny kuchařky to znají: stačí malinké množství kvasnic a těsto nakyne. Stačí trochu kvasu a chléb je krásně plný. Kvas přináší kvašení. A to je pohyb, to je bouře. Vzpomeňme na nedávný burčák, co udělá v zavřené lahvi. Kvas způsobuje kvašení a kvašení je proces, na jehož konci je lahodný nápoj a chutný chléb. Něco, co je příjemné, nasycující.

Ale před tím byla bouře. Žádný klid, stojaté vody. Království Boží je pohyb, proces, v člověku zápas, mnoho otázek. Vře to a prská, kvasí a kyne a všechno prokvasí. Ale není to jen vnitřní boj člověka sama se sebou, boj o víru, pravdivost. Víru člověk nemůže přijmout jen jaksi mimochodem. Bývá to ten zmiňovaný zápas, kde na začátku byla třeba jen otázka: „Co je to víra?“ Jako mnohdy pro růst dobra bývá na začátku otázka: „Co je to láska?“ A hledání odpovědi na ni změní totálně lidský život. Otázky však nekončí, hledání odpovědi na ně lásku prohlubují. S vírou je to podobné. Hledání odpovědi na otázku po víře člověka proměňuje, nalezení víry člověka promění, ale otázky nekončí. Kvas kvasí a kvasí.

Slyšeli jsme to ve starozákonním čtení z proroka Ezechiele. Jeden jediný slabý pramen vody, vycházející z chrámu, protéká zemí a uzdravuje vody řek, s nimiž se stéká, a uzdravuje vody moří. A přináší i mnohé jiné ovoce: „Při potoku na obou březích vzejde rozličné ovocné stromoví, jemuž nebude vadnout listí, jež nepřestane plodit, ale každý měsíc přinese rané plody, neboť vody, které je zavlažují, vytékají ze svatyně. Jeho ovoce bude sloužit za pokrm a jeho listí jako lék.“

Milé sestry, milí bratři, často slýchám otázky po smysluplnosti církve. Otázky, k čemu je víra a jak se projevuje. Hledám odpovědi.: Víra vede člověka skrze Krista k Bohu, člověka vede od Boha k člověku a od člověka k Bohu. Církev je společenství věřících hříšníků, žijících z Krista, jeho milosti, jeho oběti přinášející odpuštění a ze vzkříšení. Věřící člověk, kristovec, uprostřed církve ukazuje všemi zmíněnými způsoby a ještě mnoha dalšími k Božímu království. A jestliže ne, pak je na místě, aby si kladl tu již nám známou otázku: Člověče, do čeho ses namočil, v čem se namáčíš, v čem to šlapeš?

Amen.

Miroslav Erdinger


zpět ...
© 2005 archa.cz