0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
29. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
30. října (pátek)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
1. listopadu (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
1. neděle adventní (27. listopadu 2011) - rozhlasové bohoslužby
Zacharjáš 9; 9 – 10

První čtení: Matouš 21; 1 - 9

Text kázání: Zacharjáš 9; 9 – 10
(9) Rozjásej se, sijónská dcero, dcero jeruzalémská, propukni v hlahol! Hle, přichází k tobě tvůj král, spravedlivý a zachráněný, pokořený, jede na oslu, na oslátku, osličím mláděti.
(10) „Vymýtím vozy z Efrajima a z Jeruzaléma koně; válečný luk bude vymýcen.“ Vyhlásí pronárodům pokoj; jeho vláda bude od moře k moři, od Řeky až do dálav země.


Včerejší den se v dnešní přehoupl klidně, bez hlučného veselí, v televizi nehrála státní hymna, a tak si málokdo všiml, že o půlnoci začal nový rok. Nový církevní rok. A spolu s ním Advent, ta jedinečná doba, kdy očekáváme, co teprve má přijít.

Je to veliké dobrodiní, že máme církevní rok; v každém jeho období se naší pozornosti nabízejí jiné události a děje, zapsané v Bibli jako kapitoly a úryvky velikého příběhu spásy. Je prospěšné pro naše duchovní zdraví oddat se rytmu církevního roku: léčí nás to z posedlosti současností. Však ze všech stran dorážejí na nás zprávy a aktuality, díváme se na hrůzy a dramata v přímém přenosu, žijeme životy těch druhých, dojímáme se jejich osudy, vychutnáváme si jejich aféry, rozhořčujeme se nad jejich skandály. Jenže žhavá současnost vychladne, naléhavý okamžik odezní, rozhořčení vyprchá, vyšetřování skončí většinou dřív, než začalo, a co plnilo první stránky novin, po tom za pár týdnů neštěkne pes. Žijeme v dnešní době děsně roztržitě, útržkovitě. Pořád něco zařizujeme, někomu voláme a krátké textové zprávy posíláme, za jízdy i v chůzi, jenom kmitáme, přitom ale nic nestíháme.

Komu roztěkaná klipovitost našeho současného žití vadí, tomu Advent přichází jak na zavolanou. Však Advent, doba očekávání na Kristův příchod, nám připomíná, že čas není jen běžící pás nadějí a zklamání. Je tu v našem světě ještě jiný pohyb než smrákání a uvadání a úpadek všeho. Je tu čas Božího království, v něm cosi jedinečného nenápadně roste a dozrává, a až se ten čas završí, bude to nádhera a sláva, beránek s vlkem se budou pást, pravda a pokoj si dají políbení, utichne pláč, nebude bolest a nebude smrt. Ten čas už klepe na dveře, nabízí se, abychom ho vpustili i do svých diářů a kalendářů, chce se stát součástí našeho času, prolínat i časem tohoto pozdního podzimu, zdraví i nemocí, lásky i zklamání, štěstí i bolesti, stárnutí a umírání. Advent nám připomíná, že tu není jenom to, co právě prožíváme, co na nás teď doléhá, pod čím se možná i hroutíme. Přece tu nejsme jenom my, odkázaní na své tenké duchovní zásoby a nestabilní jistoty, Je tu ten, který přijíti má. On přináší, co my sami nemáme a nekoupíme ani v apatyce, ani v hypermarketu. On vyprahlým dává občerstvení, unaveným odpočinutí, skleslým chuť do života. A s tím dobrodiním přichází právě tehdy, když houstne smog, světla ještě ubývá a elánu ubývá, a my najednou zjistíme, že už nejsme zdraví a dech už se nám bude jenom krátit.

Adventní doba dovoluje ještě lépe než jiná období z hloubi svého nitra vložit se do prosby „přijď království Tvé“, pokorněji doznat naši nedostačivost, naší neschopnost dělat něco s tím, že den se nezadržitelně krátí. Navštiv nás, žádoucí Kriste, my tě potřebujeme, sami na to všechno co se kolem nás i v nás děje, nestačíme, nedáš-li se nám v srdci poznat, bude v něm pošmourno, jak na konci listopadu bývá.
A Kristus přichází, tiše a ochotně, naše prosba už ho zastihuje na cestě k nám. Má k nám namířeno, takže vzhůru srdce, duše ať velebí Boha.

Na první adventní neděli a také před Velikonocemi na neděli květnou se podle starocírkevního rozvrhu čte v kostelích příběh o vjezdu Ježíše do Jeruzaléma a tomuto obyčeji jsme zůstali věrni i dnes. Je to jediný oddíl z evangelií, který se v průběhu roku čte dvakrát; už tím se naznačuje, jak je významný.

Když vjel Ježíš do Jeruzaléma, byla to veliká sláva, skoro korunovační průvod. Lidé mávali palmovými ratolestmi, radostně skandovali, že už je to tady, potomek z dynastie krále Davida se chopí vlády. Ale zase tak úplně ta scéna od brány svatého města našim představám o jízdě králů neodpovídá. Mistr Jan Hus ve svém kázání na tento text zvláštnost Ježíšova vjezdu vystihl takto:

„Kdo by se nedivil, že pán všeho světa neseděl na zlatém voze, oblečen v drahý zlatohlav, že nevsedl na bujného koně, ale na tiché oslátko? Ten, jenž sedí na cherubínu a jehož stolcem jsou oblaka, na maličkém hovádku čtvernohém jel, a neokoval pěnivou uzdu zlatými kousky, a nevisely z ní lesklé nitě a střapce krví barvené, v nichž se kochá světská pýcha, ale v obyčejném šatu sedě na oslátku….v prachu jel nebeský pán, aby nás své pokoře dobrým příkladem naučil.

Mistr Jan nám připomněl, že Kristus je příklad pokory; pokora tedy není slabost, ale královská ctnost. A pokorný král Kristus přijíždí na zvířeti nenáročném, pracovním a služebném. Vybírá si dopravní prostředek, jakým tehdy jezdil kde kdo, celebrity a V.I.P ale určitě ne.

Ukaž mi, čím, jezdíš, a jí ti řeknu, jaký jsi – to platilo už za starověku. Však už starozákonní prorok Zachariáš – a nejen on – očekává, že zaslíbený Mesiáš svůj slavný Advent uskuteční právě na zvířeti, které se hodí k ledasčemu, ale ani trochu do bitev a válek. Však tento syn Davidův je kníže pokoje, tak ho tituluje prorok Izajáš. Nespoléhá na brutální sílu, na prosazení své vůle ohněm, mečem a kopyty koní. Naopak, on poláme lučiště válečná a koně ze svatého města vymýtí. Právem se v staletích po Kristu budou Ježíše dovolávat odpírači násilí a pacifisté a neprávem se ho budou dovolávat ti, kdo údajně křesťanské ideály šířili ohněm a mečem. Ježíš nikdy ozbrojeného násilí nepoužil a před spojováním pravdy a násilí důrazně varoval.

A ještě jedna ohromná maličkost je skryta v proroctví Zachariášově: ten zvláštní mesiášský panovník je označen jako král zachráněný a pokořený; tak to věrně překládají autoři českého ekumenického překladu.

Znamená to, že onen kníže pokoje, než byl zachráněn, prožil něco hrozného, prošel něčím temným, byl pokořen, znectěn, ponížen. Asi zažil úzkost, opuštěnost, bolest. Jak při tom nevzpomenout na posmívaného, k ukrutné pomalé smrti odsouzeného Ježíše, jak při tom nevzpomenout na všechny lidi mučené, týrané, na všechny oběti zvrhlých vášní, ale i na ty, kdo zakoušejí bezmoc, bolest a ponížení, protože je postihla zlá nemoc či úraz. Tento král ví, co je bolest a ponížení, tím vším prošel, než byl zachráněn.

K adventním biblickým textům patří i slavný Mariin chvalozpěv, v němž nastávající matka Ježíšova velebí Boha, že pyšné mocnáře shazuje z trůnu a ponížené povyšuje, chudé nasycuje dobrými věcmi a bohaté posílá pryč s prázdnou. Ten, který přichází ve jménu Páně, se tedy nebude bratříčkovat s vlivnými a mocnými, ale bude bratrem všech, kteří ani trochu nejsou na koni, bratrem všech chudých, sužovaných a trápených. On nemoci naše nesl…

Právě když je ti zle a všechno tě deptá, všechno tě bolí a s úzkostí se ptáš, co bude dál, právě tehdy je ti ten předivný vládce nejblíž. Ne sláva a bohatství tě k němu přibližuje, ale právě tvé ponížení a bída. Tvoje bolest, tvoje nemohoucnost, tvé umírání tě činí účastníkem jeho královské moci a důstojnosti. Když je tvoje duše pokořená a smutná až k smrti, právě tehdy je docela blízko, blizoučko, ten kníže pokoje, jehož je moc i sláva, jehož vláda bude jednou od moře k moři, od řeky až do dálav země. Však už jsme rozsvítili první svíčku. Vláda knížete pokoje se tiše a ochotně přibližuje, světlo světa svítí. Advent je tu. Dej se nám v srdci poznati, žádoucí Kriste.

Amen.

Miloš Rejchrt


zpět ...
© 2005 archa.cz