0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
29. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
30. října (pátek)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
1. listopadu (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
1. neděle po Zjevení Páně (8. ledna 2012)
Matouš 3; 13 - 17

První čtení: Izajáš 42; 1 - 7

Text kázání: Matouš 3; 13 - 17
(13) Tu přišel Ježíš z Galileje k Jordánu za Janem, aby se dal od něho pokřtít.
(14) Ale on mu bránil a říkal: „Já bych měl být pokřtěn od tebe, a ty jdeš ke mně?“
(15) Ježíš mu odpověděl: „Připusť to nyní; neboť tak je třeba, abychom naplnili všecko, co Bůh žádá.“ Tu mu Jan již nebránil.
(16) Když byl Ježíš pokřtěn, hned vystoupil z vody, a hle, otevřela se nebesa a spatřil Ducha Božího, jak sestupuje jako holubice a přichází na něho.
(17) A z nebe promluvil hlas: „Toto je můj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil.“


Evangelium pro dnešní neděli nás zpravuje o události, o které ani takzvaně objektivní (rozuměj: nevěřící) historikové nemají důvod pochybovat. Zatímco třeba u vánočního příběhu s pastýři, anděli a jinými nebeskými úkazy mohou jízlivě poznamenat, že si tu zbožní pisatelé zase cosi „dofabulovali“, zde se ocitáme na jisté půdě dějin.

Evangelisté by totiž těžko do svých příběhů přimysleli tak nevhodnou a zarážející událost. Kdyby to udělali, dobrovolně by tím přichystali spoustu potíží a otazníků – nejen sobě, ale i dalším generacím vykladačů. Už odpradávna si totiž křesťané lámali hlavu nad tím, proč se někdo, kdo přišel od Boha a je s Bohem jedno, musel nechat pokřtít. Proč se někdo, kdo je bez hříchu, zařadil do zástupu kajícníků. A proč kvůli tomu dokonce dobrovolně vážil cestu až z Galileje?

Podobné otázky si jistě kladl také Jan zvaný Křtitel. V Ježíši náhle rozpoznává toho, který má přijít, který je silnější než on, kterému není ani hoden zouvat obuv. V davu hříšníků uvidí toho, kvůli kterému vlastně stojí u Jordánu a křtí. Objeví se tu konečně ten, jemuž urovnává všechny stezky a naléhavě k tomu zve i ostatní. Doposud o něm jen mluvil – a hle: on už je tu, mezi námi. Království Boží je tady. Doba přípravy na mesiášův příchod skončila, nyní už se jede naostro.

Jan Křtitel by se teď správně měl poklonit před svým králem a říci: já končím, ty začínáš. Ale dřív, než stačí cokoli udělat, Ježíš ho požádá o křest. To je přece postavené na hlavu. Co tím Ježíš sleduje? Je na čase, aby se jako správný mesiáš ujal vlády, tedy prosadil na zemi spravedlnost, vytnul každý strom, který nenese ovoce, oddělil zrno od plev a všechen neřád a zlořád spálil plamenem neuhasitelným. Místo toho Ježíš přichází pokorně, nenápadně, bez velkého rámusu. V ruce žádná sekyra ani lopata ani plamenný meč. Ten, který by měl soudit, se sám staví mezi zkroušené a Bohu na milost a nemilost vydané. Ten, který by měl provést velikou čistku, se sám dává očistit. Ten, který by měl být mistrem a učitelem, se sám staví do pozice učedníka. Role jsou podivně přehozeny. Něco tu nehraje. Ani Janovi se tento překroucený stav věcí vůbec nezamlouvá. Rád by, aby vše bylo opět na svém pravém místě. Jenže Ježíš si trvá na svém. Jan Křtitel musí uznat Ježíšovu autoritu – jenže úplně jinak, než si představoval. Ježíš nepřišel vyplnit Janovy představy a sny o mesiáši, ale naplnit Boží vůli. A ta se – jak všichni dobře víme – může od našich snů bolestně odlišovat.

Musíme naplnit všechnu spravedlnost, říká doslova Ježíš. My všichni se jí máme podrobit a dát se do jejích služeb. Ježíš v tom není výjimka. Na tom by se ještě Jan s Ježíšem shodli. Neshodnou se ovšem na tom, jak ta spravedlnost má být zjednána. Boží spravedlnost jde často jinými cestami, než které my známe a máme vyzkoušené. Prosazuje se jinak, než bychom jí my rádi nadiktovali. A tak i Jan Křtitel je na Ježíšovu výzvu nucen učinit něco, co se mu muselo jevit jako popření všeho, co doposud hlásal – ba dokonce, co se mu muselo jevit jako zcela nesmyslné.

A to vše je teprve začátek. Křest u Jordánu předznamenává Ježíšovu další cestu. Tak často se bude Ježíšovo chování jevit jako nepatřičné, nepřístojné, absurdní. Ježíš bude kamenem úrazu pro všechny zbožné, mravné, v Písmu kované. Ani jeho nejbližší nebudou svému mistrovi rozumět – ne snad proto, že by mluvil nesrozumitelně, ale především proto, že bude nesrozumitelně jednat.

Ježíšovo mesiášství prostě bude postavené na hlavu. Nečeká ho kariérní růst, nýbrž kariérní úpadek. Sám si ho ovšem zaviní: od chvíle svého křtu se bude pořád dobrovolně ocitat v pochybných kruzích – a ne proto, aby nad nimi vyhlásil soud, ale aby se jich zastal a přinesl uzdravení. Právem si vyslouží přezdívku přítel hříšníků. Bude bourat společenské a náboženské zvyklosti, což se mu samozřejmě nevyplatí. V jeho podobenstvích nebudou odměněni ti, co by si to správně měli zasloužit, ale naopak ti, kteří si to nezasloužili, ale na které Bůh přesto milostivě pohlédl. A nakonec Ježíš dopadne tak, jak by prorokovaný a očekávaný mesiáš věru skončit neměl.

Netušenými cestami půjde Boží spravedlnost. Jan Křtitel z toho pochopitelně bude čím dál víc zmatený a snad i zklamaný - a nakonec z vězení vyřídí Ježíšovi otázku: Jsi to ty, anebo máme čekat někoho jiného? Je v tobě skutečně TA spravedlnost, po které jsme odpradávna toužili? Je v tobě opravdu TO Boží království, na které jsme se připravovali? Anebo je to celé jen velký humbuk kolem jednoho tlučhuby a lžiproroka?

Snad si ale Jan Křtitel a mnozí jiní vzpomněli i na proroctví, která líčí mesiáše jinak než v ohnivých a strach budících barvách. Jedno z nich jsme slyšeli v prvním čtení: Nekřičí a hlas nepozvedá, nalomenou třtinu nedolomí, nezhasí knot doutnající. Takový spasitel se Ježíšovi podobá mnohem více, než ten, jehož hlásal Jan Křtitel. Mesiáš, který neprovádí konečné řešení lidské otázky a neposílá hříšníky do plynu, ale je sám bičován, popliván a vysmíván. Mesiáš, který umírá jako zločinec ve společnosti zločinců.

My všichni máme jít ve stopách svého mistra, slyšeli jsme. Naplnit všelikou spravedlnost. To neznamená vzít Boží spravedlnost do svých rukou, ale být nablízku všem, kteří po ní na tomto světě žízní. Být solidární s těmi, kdo to opravdu potřebují. Být ohleduplní, i když bychom správně měli mít silné lokty a tah na branku. Posilovat slabé a málo schopné, i když bychom se správně měli sobecky drát kupředu a urvat si, co se dá. Pomáhat i těm, kdo si svou situaci zavinili sami, i když bychom správně měli škodolibě pronést: každý svého štěstí strůjce – a jít netečně dál. Být nezištně pro druhé - i když bychom správně měli očekávat nějakou protislužbu. Bude to pro nás mnohdy nepříjemné. Není jednoduché být světu za blázny. Tak ale dopadne každý, kdo po vzoru Ježíše staví na hlavu to, co se obecně pokládá za přirozené, logické, očekávatelné. Kdo poslouchá víc Boha než ducha doby. Kdo naslouchá více novému Adamovi v Kristu, než starému Adamovi v sobě.

Ano, je to nepříjemné a dokonce to může být i nebezpečné. Kristus příklad pokory, zpíváme v jedné písni – a není divu, že ta píseň je velikonoční, či přesněji: velkopáteční. Cesta pokory je cesta velkého Pátku. Proto se dnes pokora raději moc nenosí a je vyhrazena jen slabochům a nekňubům. Málokdo má odvahu si zazpívat: Dejž, ať můžeme za tebou se svým křížem stačiti, úzkou cestou vždy jdouce tě následovati.

Kristův křest je předobraz Kristova neslavného konce na Golgotě. Ale nezapomeňme ani na ten druhý předobraz, o kterém jsme slyšeli v evangeliu. Ihned poté, co se Ježíš pokorně zařadí mezi ty poslední, je Bohem prohlášen za prvního mezi všemi, za Božího Syna. Kristova cesta má navzdory ztroskotání na kříži budoucnost. Je to cesta Boží. V Ježíši se zjevuje Boží láska, která přes všechny porážky, která od lidí utrpěla a ještě utrpí, nakonec vítězí. Právě ten, který na svých božských výsadách nelpí a kvůli nám lidem je odhodí, je nakonec naplněn Boží mocí a požehnáním. Právě nad pokorným Ježíšem se otevřela nebesa. A otevřou se i ve chvíli jeho největšího ponížení, v samotné smrti. Duch, který na Ježíše sestoupil, ho jednou přivede ze smrti k životu a vyvýší ho až k Boží pravici.

Připusť to nyní, říká Křtitelovi Ježíš. To slovo směřuje ke každému z nás. Vždyť i nám – stejně jako Janovi – je někdy zatěžko přijmout Boží vůli. I nám se zdá být jaksi postavená na hlavu. Avšak ty to připusť, přestože tomu zatím nerozumíš a možná to pro tebe zůstane dlouho temné. Připusť, že poslušnost Bohu není sice slepá, ale bývá krátkozraká – nevidí a ani nedokáže vidět až k dobrému konci. Ostatně ani Ježíš možná nerozuměl všemu, co se s ním děje. I on se ptal: Bože můj, proč jsi mě opustil. A tak i ty připusť, že Boží spravedlnost sestupuje do světa po svých vlastních cestách. Potichu a pokorně, jako holubice. A věz, že na konci těch podivných Božích cest je pravý život.

Amen.

Ondřej Kolář


zpět ...
© 2005 archa.cz