0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
20. října (úterý)
19:00 sekání třicátníků přes Zoom
22. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
23. října (úterý)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
25. října (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže sestra vikářka Anna Pokorná)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
2. neděle po Zjevení Páně (15. ledna 2012)
1. Samuelova 3; 1 - 10 + 19

První čtení: Jan 1; 35 - 42

Text kázání: (1. Samuelova 3; 1 - 10 + 19)
(1) Mládenec Samuel vykonával službu Hospodinovu pod dohledem Élího. V těch dnech bylo Hospodinovo slovo vzácné, prorocké vidění nebylo časté.
(2) Jednoho dne ležel Élí na svém místě. Oči mu začaly pohasínat, takže neviděl.
(3) Boží kahan ještě nezhasl a Samuel ležel v Hospodinově chrámě, kde byla Boží schrána.
(4) Hospodin zavolal na Samuela. On odpověděl: „Tu jsem.“
(5) Běžel k Élímu a řekl: „Tu jsem, volal jsi mě.“ On však řekl: „Nevolal jsem, lehni si zase.“ Šel si tedy lehnout.
(6) Ale Hospodin zavolal Samuela znovu. Samuel vstal, šel k Élímu a řekl: „Tu jsem, volal jsi mě.“ On však řekl: „Nevolal jsem, můj synu, lehni si zase.“
(7) Samuel ještě Hospodina neznal a Hospodinovo slovo mu ještě nebylo zjeveno.
(8) A znovu, potřetí, zavolal Hospodin Samuela. On vstal, šel k Élímu a řekl: „Tu jsem, volal jsi mě.“ Tu Élí pochopil, že mládence volá Hospodin.
(9) I řekl Élí Samuelovi: „Jdi si lehnout; jestliže tě zavolá, řekneš: Mluv, Hospodine, tvůj služebník slyší.“ Samuel si tedy šel lehnout na své místo.
(10) A Hospodin přišel, stanul a zavolal jako předtím: „Samueli, Samueli!“ Samuel odpověděl: „Mluv, tvůj služebník slyší.“
(19) Tak Samuel vyrůstal a Hospodin byl s ním. Nedopustil, aby některé z jeho slov padlo na zem.


Milé sestry, milí bratři,

Hospodinovo slovo bylo vzácné, prorocké vidění nebylo časté. Těžká doba Božího mlčení. A to je zajímavé. Vždyť všechno je, jak má být. Svatyně je na svém místě, konají se řádně bohoslužby, do chrámu chodí zbožní lidé, kněz Élí dělá, co může, přišel nový mladý muž Samuel, kněžský mládenec. To to teď teprve bude dobře fungovat. A ono ne. Něco se děje, něco zabraňuje Božímu slovu proniknout k uším a srdcím, něco zavírá prorocké vidění budoucnosti. Podívejme se spolu pod pokličku toho dění. Sledujme, co bylo, co té situaci předcházelo, co je, jak situace vypadá aktuálně, a co se musí stát, aby se povrchnost proměnila v hloubku, aby se situace změnila. Ona se skutečně změnila.

Kdesi v Ráma, daleko od místa příběhu, který máme dnes před sebou, koná Bůh své dílo. Trápí se zde žena Chana. Nemůže mít děti. Její spolumanželka Penina, obě ženy kněze Elkány, má děti dvě. To Chánu ponižuje, bolí, cítí se ve svém ženství zraněna. Modlí se, chodí do chrámu, prosí Hospodina, pláče, neví si rady. Cítíme z Chany zoufalství. Jednou ve svém sevření složí Bohu slib: „Dáš-li mi, Bože, syna, zasvětím ho tobě. Na celý život.“

Modlí se Chána a její manžel kněz Elkána, který vidí její pohybující se ústa, ničemu nerozumí a řekne své ženě, aby tolik nepila. Není to však množství vína, které působí, že Chana bezhlasně pohybuje rty, že se všelijak pokyvuje, že působí podivně. Je to její bolest a nenaplněná mateřská touha, je to její zoufalství. A zdá se, že jí nikdo nerozumí, ani její muž kněz jí nerozumí. Bůh však koná své dílo. Rozjíždí se neviditelný spodní proud, který nejenže přivede Chanu ke štěstí, on dokonce způsobí, že Hospodinovo slovo bude trvale slyšet a proroctví budou častá. Situace se změní. Teď v tuto chvíli, ve chvíli Chaniny modlitby a slibu začíná změna, která přinese Božímu lidu nové, plné světlo. Teď Bůh začíná konat dílo své záchrany. Člověk to však ještě nevidí.

Současně s těmito událostmi se něco děje ve svatyni v Šílo. Něco, co tam způsobuje domnělé Boží mlčení. Vnímali jsme, že Bůh nemlčí, že koná své dílo pro člověka. To jen člověk, zaslepený sám sebou a svými představami a svým viděním věcí nevidí a neslyší Boží řeč. V Šílo je kněz Elí, který dopustí, že jeho synové hanobí Boží jméno. Nejenže neplní Boží nařízení a řády, oni je vědomě přestupují. A přestupují je tak, že způsobují temnoty a chaos. Přizpůsobují se pohanským božstvům, přijímají způsoby pohanské modloslužby. Ponižují muže i ženy, které zneužívají. Můžeme říci: temnota v místě, kde svítí Boží světlo. Boží kahan ještě nezhasl, ještě hoří, četli jsme. Jakýsi symbol Boží přítomnosti, i když není vidět. Paprsek světla naděje ještě hoří. Nevidí ho jen ti, kdo ho nechtějí vidět. Protože světlo Božího kahanu nemá barvu jejich představ. Nevidí světlo a neslyší Boží promluvení ti, kdo působí hluk a chaos, kdo působí nepokoj, kdo nosí roušku na očích, zatemňující pohled a klapky vlastního hluku na uších. Elího synové a také sám bezmocný Elí a všichni, kdo jdou svévolnými cestami, kdo se vzhlédli v barvami a zvuky přetíženém kultu, nevidí světlo a neslyší Boží hlas. Ale Boží kahan ještě svítí a Hospodin začíná konat své dílo záchrany. Naděje rozevírá svou náruč.

Samuel přichází do Šílo. Nadešel čas, aby matka Chana splnila svůj slib. Přichází tam v době, kdy Boží muž ohlásil Élímu konec jeho i synů, konec Élího působení ve svatyni. Složitá situace pro Samuela. Navíc, Bůh mlčí. Není slyšet Boží hlas ani prorocká slova. Jakési odříznutí od Božího díla. Hradba vystavěná především kněžími. Nikdo na nějaké Boží promluvení již nečeká. Ani Elí, ani jeho synové a nyní nejspíš ani mladý kněz Samuel, který zřejmě ani ještě neví, o co jde. Jeho úkolem, pro který je připravován, je ohlašování Božího práva, střežení truhly smlouvy, toho významného symbolu Boží přítomnosti s jeho lidem, a pečování o Boží svícen. Lidé tehdy jako dnes odvykli slyšet a naslouchat tichému Božímu hlasu. V přílišném hluku světa je jen málo prostoru pro jeho slyšení. Ale řekli jsme si: to, že člověk Boha neslyší, to vůbec nemusí znamenat, že Bůh mlčí. I v temnotě lidských životů Bůh připravuje něco nového, připravuje záchranu. Boží kahan stále hoří. Světlo naděje je přítomné.

Eli spí, Samuel jen leží v blízkosti truhly smlouvy. Snad je tam právě na stráži. Všude je ticho, když do toho ticha slyší Samuel hlas. Slyšení má Samuel přímo ve jméně. Hebrejský kořen ša-ma-a znamená slyšet. Bůh vyslyšel, Bůh slyší, ten, kdo slyší Boha, snad i koho slyší Bůh. Hospodin vyslyšel Chanu v jejím trápení, vyslyšel její modlitby a dal jí syna Samuele. Samuel se připravuje na slyšení Božího hlasu. Ale slyšet ještě nemusí znamenat rozumět. Kdo to mluví? A jak to mluví? Čí je to řeč? Kdo Samuele oslovuje? Dokonce odpoví: „Jsem tady.“ Napadne ho to nejpřirozenější, co ho může napadnout. To jistě Eli ho volá. A rozeběhne se za Élím. Ten ho však pošle zpět. „Nevolal jsem tě. Běž si lehnout.“

Situace se opakuje znova. Samuel slyší hlas, který ho volá, a opět jde ke knězi Élímu. „Ne, nevolal jsem tě. Běž si zase lehnout.“ A potřetí a zase stejně. O Élím je na začátku kapitoly řečeno, že mu oči začaly pohasínat, takže neviděl. Může to být i vyjádření něčeho docela jiného než, že Élí stárne, je unavený a pomalu mu odchází zrak. To, že Élí nevidí, to může vyjadřovat, že Élí již ztratil schopnost slyšet Boží hlas, slyšet Boží oslovení, vidět Boží dílo, Boží přítomnost s člověkem.

Člověk může naplno vidět, ani brýle nemusí potřebovat, a přesto je slepý, když nevidí Boží dílo ve světě ani kolem sebe, když nevidí dobro a lásku, nevidí a neraduje se z mnoha událostí, ze setkávání lidí, nevidí práci druhých, nevidí trápení lidí kolem sebe, nevidí, že ubližuje, nevidí – co všechno člověk nevidí, i když má ostříží zrak. A vidí jen to nedobré a vidí jen tmu a nevidí světlo. A co všechno člověk neslyší, protože jeho uši jsou již zahlceny zvuky světa kolem a hlavně vlastními zvuky.

Tak se člověk svým neviděním a neslyšením může docela dobře, nenápadně ale přesto stát služebníkem tmy a zlého. Jak jen slyšet a rozeznat Boží hlas? Jak jen vzít vážně, že Bůh mluví nejen v době Samuelově, ale mluví i dnes. Bůh volá, nejen tehdy Samuele, ale volá i nás, tebe i mě. Jak jen to všechno rozpoznat když ani kněz Élí to není schopen rozpoznat?

Třetí pokus. Bůh je s člověkem trpělivý. Volá donekonečna. Jednou, třikrát, stokrát. Čeká, až to člověku dojde. Jako to došlo Élímu. Jakési procitnutí. To vzbuzuje naději. Élí přece jen rozpoznal. Přece jen mu to došlo. Naděje, že jednou to člověku dojde. Přijde chvíle, kdy zaslechneme Boží hlas, uvidíme Boží dílo. Není důležité, kdy. Je důležité, že vůbec, že ano. Tak až to volání uslyšíš, říká Élí Samuelovi, tak to tě volá Bůh. „Mluv, Hospodine, tvůj služebník slyší,“ odpověz. Samuel je připraven. Zřejmě se Élímu pro Samuele a jeho kněžské působení nepodařilo mnoho dobrého udělat. Ale toto bylo nejdůležitější. Naučil ho slyšet Boží hlas a odpovídat na Boží zavolání.

Povrchnost se mění v hloubku. Došlo k rozpoznání Božího volání. Již ne jen tak ležet u truhly smlouvy, symbolu Boží přítomnosti, a střežit ji, již slyšení přítomného Boha. A to zavolání bylo velmi naléhavé. Dvakrát po sobě slyší Samuel své jméno. Naléhavé bude i to, co má Samuel vyřídit. Boží rozhodnutí. Nebude to lehké, ale Samuel bude vyřizovat. Ale nejen nyní Élímu. Po něm Božímu lidu.

Je na začátku svého prorockého díla, ke kterému byl právě povolán a ke kterému musel sám za sebe, osobně a pravdivě říci: ANO. Na začátku byly matčiny modlitby. Pak matčin slib. Když Samuel dorostl, přišlo splnění slibu. Rodiče Samuele předali knězi, aby ho připravoval pro službu v chrámu, službu Bohu i lidem. Stalo se. Taková pěkná kontinuita. Avšak pak nastala chvíle vlastního rozhodnutí a vlastního přitakání. Ano Hospodine, zde jsem. Mluv, slyším tě, chci tě slyšet.

A Samuel vyrůstá a Hospodin je s ním a nedopustí, aby některé z jeho slov kamsi zapadlo. A stane se prorokem pro celou zemi, pro celý Izrael.

Milé sestry, milí bratři, snad jsme to měli také tak. Vyrůstali jsme v křesťanské rodině, vše bylo, jak mělo, narození, křest, náboženství, konfirmace a tak to pokračovalo. Ale pak přišla chvíle, kdy jsme sami za sebe, pravdivě a bez vnějších tlaků museli sami říci: Ano, mluv i ke mně Hospodine. Slyším tě. Chci tě slyšet. Museli jsme se sami otevřít Božímu promluvení a nějak zareagovat. Někdo řekl ne a zůstal mimo chrám. Jiný řekl ano a s radostí bydlí ve skrýši nejvyššího. Není to o lidské kvalitě, je to o zvolené cestě. Nebo jsme v křesťanské rodině nevyrůstali, ale naše cesty směřovali k přitakání ke Kristu. Také jsme někde na své cestě museli říci: Ano, to je ono, to je pro mě, to chci. Museli jsme také nějak na Boží zavolání zareagovat.

Není vůbec důležité, jaká ta naše cesta k víře a víry byla. Je však důležité, že jsme uměli rozpoznat Boží zavolání a odpovědět na něj: „Ano, mluv ke mně, Bože. Slyším tě. Jsem na příjmu.“ A tak jsme tady. A tisíce dalších, kteří uslyšeli a odpověděli, jsou rozsety po naší zemi i po celém světě. Bože, děkujeme ti za naše srdce, kterému jsi dal dobré uši.

Amen.

Miroslav Erdinger


zpět ...
© 2005 archa.cz