0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
29. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
30. října (pátek)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
1. listopadu (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
2. neděle po Trojici (17. června 2012)
Lukáš 14; 15 - 24

První čtení: Ezechiel 17; 22 - 24

Text kázání: Lukáš 14; 15 - 24
(15) Když to uslyšel jeden z hostí, řekl mu: „Blaze tomu, kdo bude jíst chléb v království Božím.“
(16) Ježíš mu řekl: „Jeden člověk chystal velikou večeři a pozval mnoho lidí.
(17) Když měla hostina začít, poslal svého služebníka, aby řekl pozvaným: ‚Pojďte, vše už je připraveno.‘
(18) A začali se jeden jako druhý vymlouvat. První mu řekl: ‚Koupil jsem pole a musím se na ně jít podívat. Prosím tě, přijmi mou omluvu.‘
(19) Druhý řekl: ‚Koupil jsem pět párů volů a jdu je vyzkoušet. Prosím tě, přijmi mou omluvu!‘
(20) Další řekl: ‚Oženil jsem se, a proto nemohu přijít.‘
(21) Služebník se vrátil a oznámil to svému pánu. Tu se pán domu rozhněval a řekl svému služebníku: ‚Vyjdi rychle na náměstí a do ulic města a přiveď sem chudé, zmrzačené, slepé a chromé.‘
(22) A služebník řekl: ‚Pane, stalo se, jak jsi rozkázal, a ještě je místo.‘
(23) Pán řekl služebníku: ‚Vyjdi za lidmi na cesty a k ohradám a přinuť je, ať přijdou, aby se můj dům naplnil.
(24) Neboť vám pravím: Nikdo z těch mužů, kteří byli pozváni, neokusí mé večeře.‘“


Milé sestry, milí bratři,

není co těm, kteří odřekli pozvání na hostinu, vytknout. Dokonce právě naopak. Je možné je pochválit. Jsou to zodpovědní lidé, kteří se dobře starají o to, co jim bylo svěřeno. Odřeknou hostinu, protože si chtějí plnit své povinnosti, chtějí dostát své odpovědnosti. Přece se nemohou jít někam bavit, když mají tolik důležité práce. Jistě by jim byla hostina příjemná. Hostitel je dobrý člověk, mohla být zábava, dobré jídlo, příjemná společnost. Ale ne. Jsou to zásadoví lidé. Mají dobře poskládány své hodnoty. Jejich hodnotový systém je chvályhodný. Připomeňme si, oč jde.

„Koupil jsem pole, musím se na ně jít podívat.“ No to je přece zodpovědný zemědělec. Bude krokovat své pole, bude přemýšlet, kdy ho zorá, čím ho oseje, bude si brát vzorky půdy a zjišťovat její bonitu, bude zvažovat, jestli koupil skutečně dobře nebo jestli ho prodávající nepodvedl a jestli tedy není nakonec potřeba kupní smlouvu zrušit, dokud je čas. Možná si pozve odborníky, přátele, budou o poli hovořit, zvažovat, je-li koupě dobrá. Ano, ten člověk se chová odpovědně. Jeho prioritou je dobře prosperující hospodářství. A hostin ještě bude dost a dost. Racionálně ten člověk uvažuje. Však když jde o práci a prosperitu a zajištění obživy, s emocemi, intuicí nebo srdcem moc neuspějeme. Tam je potřeba ratio. Rozumové úvahy a srovnávací studie a hodnocení a plány. To je potřeba. Hostina bude zase jindy a hostitel se jistě nebude zlobit, že odmítám. Pochopí to a bude si mě ještě více vážit. „Prosím, přijmi mou omluvu,“ nechá hostiteli takovouto slušnou formou vzkázat, že nepřijde.

„Koupil jsem pár volů a jdu je vyzkoušet.“ Další zodpovědný člověk. Snad odborník na obdělávání půdy. Nové voly je potřeba hned zpočátku zapřahat, ať si zvykají. Nelze je nechat zahálet, proto si je nekupoval. A co kdyby měli nějaký prodejcem nepřiznaný hendikep. Mohl by je vrátit ještě, dokud je čas. A přijdou kolegové z branže a přinesou cenné rady. To by se na hostině nedozvěděl. Kdoví, kdo tam bude. A o čem si tam budou lidé povídat. On je přece odpovědný člověk. Musí udělat vše proto, aby měl jistotu, že spřežení volů, když je zapřáhne, bude dobře táhnout, že koupil dobře. Jak jinak to zjistit než včasným vyzkoušením. Toto přece hostitel pochopí a bude ho mít za moudrého, spolehlivého člověka, který nechce nic nechat náhodě. Je to dobrý člověk a hostin bude ještě pořádat dost a dost. „Prosím, přijmi mou omluvu,“ nechá i tento pozvaný muž vzkázat hostiteli, že nepřijde.

„Oženil jsem se, a proto nemohu přijít,“ omlouvá se i třetí pozvaný host. No panečku, to je přece argument. Možná má tento muž hodnotu manželství a rodiny na prvním místě. Tomu nejenže teprve nic nemůžeme vytknout, toho chceme přímo chválit. To je formát. Od samého začátku chce být s manželkou. Chce ji milovat, chce ji podepírat, chce se o ni starat a co všechno ještě. Manželství je složitá věc a co nepodchytíš v samém začátku, nemusíš podchytit nikdy. Možná se chce se svoji manželkou předvést na veřejnosti, ukázat jí dům, seznámit s přáteli. Nebo s ní jen tak být, sám v důvěrném objetí. Ani se mu nedivíme. A jak by se na to novomanželka dívala, kdyby jí nechal samotnou. To přece nejde. Tolik si toho potřebují říci. Společnosti se raději vyhnout, být jeden pro druhého. Hned od začátku si umět odříci lecjaká setkání, večírky, kamarády. Chvályhodné ne? Jistě takovou omluvu hostitel přijme. Jistě si bude pozvaného, který z takových důvodů odřekl hostinu, bude ještě víc vážit. Rodinotvorný muž. Jak vysoko má ve svém žebříčku hodnotu manželství a rodiny. Nejvýš. „Prosím, přijmi mou omluvu,“ nechá vzkázat hostiteli takovouto slušně formulovanou omluvu pro své odmítnutí.

Jeden jako druhý, odpovědní lidé. Rozumíme jim přece a pochopíme. Možná si řekneme, že bychom to my nedokázali. Že přece jen takové pozvání na hostinu se nemusí opakovat, je to příležitost k tomu být ve společnosti, povídat si, popíjet, něco k dobrému jídlu. Jsou dobří ti, co měli sílu odmítnout. Tak to vidíme nebo můžeme vidět my. Jenomže příběh, podobenství, vypráví Ježíš a ten jde vždy dál než k tomu, co můžeme vidět, co si můžeme rozumově zdůvodnit nebo pro co se můžeme intuitivně rozhodnout. Vedle našich hodnot přináší své hodnoty, které se od těch našich často dost liší. Jsou to hodnoty Božího království, které Ježíš nabízí člověku. Ne ale až jednou, až po smrti, ale dnes, nyní. Ježíš nebourá náš žebříček priorit, je do něj vnáší to nové, s čím přichází. Evangelium, dobrou zprávu. Jak jsem řekl. Ne až jednou. Již dnes, nyní.

Co mezi ty nové hodnoty patří, slyšíme ve druhé části podobenství o hostině. Jací to lidé jsou na hostinu pozváni? Jací lidé vystřídali ty původní, tu tak říkajíc elitu společnosti? Tak nejprve lidé z ulice. Chudí, zmrzačení, slepí a chromí. Ti, kteří potřebují podporu, doprovod, pomoc. Ti, kteří se sami nemohou bránit útokům zdravých, rychlých, mladých, s ostřížím viděním a dobrým sluchem. Po jejichž lidské důstojnosti je šlapáno, jsou ze společnosti vylučováni. Ani se nechce věřit, že také tito lidé jsou dobrým Božím stvořením, o němž by Bůh prohlásil, že je velmi dobré. To ne. Velmi dobří jsou přece ti vydaření. Ti, kteří se neodtrhnou od novomanželky, kteří potřebují zhodnotit nákup pole či volů, kteří si vše potřebují ověřit a prověřit, aby nešlápli vedle, ti, kteří by nikdy nekoupili nemocné voly nebo pole s málo úrodnou půdou. Velmi dobří a vydaření jsou přece ti, kteří si vždy vědí rady. Jsou silní a vzdělaní, mají přehled a vidí životní události v kontextu doby. Velmi dobří jsou také ti, kteří jsou výkonní, úspěšní, vzdělaní, zdraví. Ale co je dobrého na chromých, slepých, chudých a zmrzačených?

Tak především to, že jsou to lidé, kteří nepřišli na svět jakousi podivnou shodou okolností nebo hříčkou osudu, ale Pán Bůh je pozval k životu. Že jejich lidská hodnota, jejich cena není o nic menší než lidská hodnota těch bohatých a úspěšných. Je dána jejich bytím. Jste lidé, muž nebo žena. To je konstantní. To, že máte nemocné oči, bolavá záda, zraněné tělo, že nemáte peníze na zaplacení dobrého oběda nebo složenek za plyn, to z vás nedělá horší lidi. A z nás, kteří vše máme, jsme zdraví a úspěšní, naopak lepší lidi. Hodnota je stejná a nelze ji měřit penězi, vzděláním, cestováním, všelijakými úspěchy. Pojďte na hostinu vy, od nichž již nikdo nic nečeká, kteří se snažíte nebýt přítěží svým blízkým, kteří se často topíte v slzách nebo laciném víně. Na které si úspěšná společnost jednou pro vždy udělala svůj obrázek a nechce ho měnit. Tou novou hodnotou je jednoduše člověk. Pojďte, hostina je připravena. Člověče, lidé, muži i ženy, vy všichni jste pozvaní. „Pojďte ke mně všichni, kteří pracujete a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinutí,“ zve Kristus Pán za sebou ty, kteří se dotazují, hledají. Kteří slyší pozvání a berou je vážně. Přichází ten pomyslný nebeský jazzband, každý se svým nástrojem. Jeden má francouzské hole, druhý bílou slepeckou hůl, další přijíždí na vozíčku pro lidi s postižením, jiný nemá ani peněženku, protože ji nepotřebuje. Ti všichni pozvání přijali. Nahrnuli se do hodovní síně, kde je ruch a rej a kde to začíná pěkně vřít.

Ale ještě nejsou všichni. Pana správce čeká ještě jednou cesta ven, mezi lidi. Ještě tam jsou další, kteří si neumí se životem příliš poradit. Správce je našel mezi ploty, na cestách a u ohrad. Pojďte, můj pán vás zve. Ani není potřeba nikoho nutit, jak si to radikálně přeje hostitel. Ti lidé přichází, sotva slyší pozvání. Možná jen poněkud nevěří svým uším. Co se to děje, že právě my jsme pozvaní na hostinu, takoví lidé, kterým se ti druzí posmívají a vyhýbají? Kteří znečišťují polstrovaná sedadla a nikdo si na místě, kde seděli, nechce sednout? My že máme sedět na divanech hostitele? Možná, že je trochu zdrží ta neuvěřitelnost pozvání, adresované právě jim. Vždyť oni sami by hostitele mohli pozvat třeba pod pilíře mostu nebo na lahvičku v parku kolem hlavního nádraží nebo do nějakého vybydleného bytu. A tam by ten hostitel jistě nepřišel. Proč zve nás? Proč právě nás?

Protože i tito lidé jsou dobré Boží stvoření. Ani oni se nenarodili jaksi mimochodem, nechtěně. I je Bůh pozval k životu. On je chrání, má je rád jako své děti. Pojďte na hostinu. Pojďte se napít a najíst, hovořit spolu. Pojďte ve své jinakosti, kterou tolik ty druhé pohoršujete. Pojďte, lidé, mé stvoření. A oni přichází a biblický text nám sdělí, že jich tam bylo tolik, že se jimi dům naplnil. Jedí všichni spolu, hovoří spolu, nachází společnou řeč. Vyjdi, slyší dvakrát správce, a přiveď.

Milé sestry a milí bratři, mohl být plný dům těch prvních. Nejspíš by kritizovali jídlo a prostředí a obsluhu. Kritizovali by všechno, oblečení především žen, důvtip a inteligenci především mužů. Kritizovali by jídlo, možná by i něco střízlivě pochválili. Pak by se rozešli a jeden na druhého zapomněli. Naplnili by formálně základní slušnost a šli by si po svých. Nikým a ničím nepoznamenáni, dál a dál se svým hodnotovým systémem, kde není zakomponován živý člověk. Oni však odřekli. Chce se říci, že naštěstí odřekli. Mají z čeho žít, mají svou vnitřní sílu, která jim umožní se přes problémy, pokud si nějaké připouští, přenést. Slovo „naštěstí“ je příhodné. Odřekli proto, že uvolnili místa těm, pro které taková hostina skutečně něco podstatného znamená.

Co je to to podstatné? Jaká je zde nová hodnota? Pozvání a přijetí každého člověka. Hostitel nerozděluje lidi na lepší a horší. A protože je to podobenství o Božím království, mnoho vypovídá o tom, jak nás vidí Bůh. A co nejvíc potřebujeme. Evangelium není tlačení ke zdi, není to pod hrozbou. Evangelium je nabídka. Pozvání. Pojďte. Přijďte. Každý může odmítnout. Avšak jen ten, kdo přijme, setká se s Hostitelem. Prožije plnou radost., Bude nasycen. Nejen pouťovými koláči. Především vybraným masem, tím nejlepším jídlem. Radostí a pokojem. Milosrdenstvím a láskou. A bude se radovat, protože byl přijat, aniž by se ho hostitel ptal, kdo je a co tu chce. Možná slyšel: „Vejdi do radosti svého Pána.“ Vešel rád.

Milé sestry a milí bratři, slyšeli jste také jako já pozvání na tu hostinu v Božím království? Já tam jdu. Pole nepole, vůl nevůl, manželka nemanželka. Nemusím čekat, až umřu. Jdu tam teď a nyní. Hostina začíná. Jdu tam hned. Jdete se mnou? Úžasné.

Amen.

Miroslav Erdinger


zpět ...
© 2005 archa.cz