0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
20. října (úterý)
19:00 sekání třicátníků přes Zoom
22. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
23. října (úterý)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
25. října (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže sestra vikářka Anna Pokorná)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
10. neděle po Trojici (12. srpna 2012)
Matouš 25; 14 - 30

Text kázání: Matouš 25; 14 - 30
(14) Bude tomu, jako když člověk, který se chystal na cestu, zavolal své služebníky a svěřil jim svůj majetek;
(15) jednomu dal pět hřiven, druhému dvě, třetímu jednu, každému podle jeho schopností, a odcestoval.
(16) Ten, který přijal pět hřiven, ihned se s nimi dal do podnikání a vyzískal jiných pět.
(17) Tak i ten, který měl dvě, získal jiné dvě.
(18) Ten, který přijal jednu, šel, vykopal jámu a ukryl peníze svého pána.
(19) Po dlouhé době se pán těch služebníků vrátil a začal účtovat.
(20) Přistoupil ten, který přijal pět hřiven, přinesl jiných pět a řekl: ‚Pane, svěřil jsi mi pět hřiven; hle, jiných pět jsem jimi získal.‘
(21) Jeho pán mu odpověděl: ‚Správně, služebníku dobrý a věrný, nad málem jsi byl věrný, ustanovím tě nad mnohým; vejdi a raduj se u svého pána.‘
(22) Přistoupil ten se dvěma hřivnami a řekl: ‚Pane, svěřil jsi mi dvě hřivny; hle, jiné dvě jsem získal.‘
(23) Jeho pán mu odpověděl: ‚Správně, služebníku dobrý a věrný, nad málem jsi byl věrný, ustanovím tě nad mnohým; vejdi a raduj se u svého pána.‘
(24) Přistoupil i ten, který přijal jednu hřivnu, a řekl: ‚Pane, poznal jsem tě, že jsi tvrdý člověk, sklízíš, kde jsi nesel, a sbíráš, kde jsi nerozsypal.
(25) Bál jsem se, a proto jsem šel a ukryl tvou hřivnu v zemi. Hle, zde máš, co ti patří.‘
(26) Jeho pán mu odpověděl: ‚Služebníku špatný a líný, věděl jsi, že žnu, kde jsem nezasel, a sbírám, kde jsem nerozsypal.
(27) Měl jsi tedy dát mé peníze peněžníkům, abych přišel a to, co mi patří, si vybral s úrokem.
(28) Vezměte mu tu hřivnu a dejte tomu, který má deset hřiven!
(29) Neboť každému, kdo má, bude dáno a přidáno; kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má.
(30) A toho neužitečného služebníka uvrhněte ven do temnot; tam bude pláč a skřípění zubů.‘


Z Ježíšových podobenství se obvykle dovídáme, jak to v Božím království vypadá všechno jinak, než v našem světě: jiné vztahy, jiné hodnoty, jiná pravidla. Poslední tam budou první a první poslední. Své místo u Boha dostanou i ti, kterým se život moc nepovedl nebo kteří přímo těžce selhali. Budou se tam radovat všichni, s nimiž si osud nebo druzí lidé zahráli ošklivou hru, ztroskotanci všeho druhu, bezvýznamní a zapomenutí. Ježíš nás mnohokrát a mnohými způsoby ujišťuje, že i pro nás Bůh nějaký příbytek přichystal.

Podobenství, které jsme právě slyšeli, nás proto musí trochu zarazit. Vrhá nás z nebe zpátky do tvrdé reality našeho světa. Zdá se, že tam nahoře to není o moc jiné než na zemi, ale naopak podezřele stejné. Slabochům a prosťáčkům, kteří se zavčas nedokázali přizpůsobit mocné ruce trhu, vstup zakázán. Chudí si za svou chudobu mohou sami, a proto budou ještě chudší. Bohatí jsou po právu odměněni za svou píli a šikovnost. Jediným měřítkem pro posuzování člověka je jeho úspěch. Nevýkonní nemají u Boha šanci.

Ježíš se nebál občas použít přirovnání z oblasti celkem bezbožné. Svět ekonomiky a velkých (a často dost temných) finančních transakcí nám k Božímu světu moc nepasuje. Srovnávat Boží království s klíčícím semínkem nebo kvasem v těstě je takové milé a sympatické, ale přirovnávat ho ke kapitálu, to je i pro nás docela silná káva. V dohledné době církev patrně bude dostávat poměrně značné sumy peněz, ale nijak zvláštní nadšení to mezi námi nevyvolává; spíš rozpaky a obavy, jak s tím naložíme a zda s tím vůbec nějak rozumě naložit umíme. A také naše okolí nám neváhá důrazně připomenout, že církev má být přece chudá a nesahat lačně po nabízeném měšci se zlatem.

Ježíšovo podobenství jistě o restitucích nemluví a dokonce ani není návodem, jak nakládat s majetky a financemi. Na druhou stranu by ale Ježíš sotva mohl říci, že církev má být chudá. Není chudá, protože byla bohatě obdarována. A její povinností není dobrovolně zchudnout, ale naopak své bohatství ještě víc rozmnožit, jak nejvíc to jen jde.

Obdarován byl každý z nás. Pravda: někdo více, někdo méně. Rozdíly mezi námi jsou a Ježíš je nijak nezastírá. Každý z nás má ale nějaké charisma, talent, něco, co má pěstovat a rozvíjet. Nikdo nepřišel úplně zkrátka. Kdo se bouří, že dostal méně než jiný, a užírá se závistí, ten jen ztrácí čas, který by mohl smypluplněji věnovat odhalování toho, co sám dostal. Věřím, že i člověk s Downovým syndromem od Boha dostal něco důležitého, a má proto ve světě svou nezastupitelnou úlohu, třebaže na ni nelze tak snadno ukázat, jako třeba u génia, který v šesti letech hraje Chopina. Nikdo nepřišel na tento svět omylem a zbytečně. Žádný člověk není produktem náhody, i kdyby jeho rodiče stokrát tvrdili opak. Jsme zvyklí říkat, že před Boží tváří nemáme vůbec nic, ale ono to není tak docela pravda a dokonce to může být dobrá výmlva pro naši lenost a rezignaci.

Ten dar, který máme, ovšem nemáme zavřít do trezoru a úzkostlivě střežit, nebo si ho pěstovat jen ve vlastní zahrádce s vysokým plotem. Němci mají hezkou slovní hříčku: Gabe und Aufgabe - dar je vždy zároveň úkol. Odtud plyne ta poněkud pohoršlivá metafora peněz. Peníze ve slamníku, jak známo, samy od sebe postupně ztrácejí na hodnotě. Jsou to mrtvé peníze, ničemu neslouží, nikdo z nich nic nemá, až je nakonec inflace nebo zavedení nové měny promění v bezcenné papírky. Peníze se musejí otáčet, pracovat, vydělávat.

Totéž platí i pro naše svěřené talenty. Je nutné je dostat do oběhu, aby sloužily lidem. Vše, co jsme dostali, musí nějak pracovat, být druhým k užitku, zhodnocovat se, jinak je to úplně k ničemu. Špičkový kuchař, který si ale bude vařit jen sám pro sebe, nikomu žádné potěšení nepřinese, a svému okolí bude ukradený. Církev, která se opevní vůči zlému světu a vzdá se odpovědnosti za něj, přestává být solí země a právem bude živořit na jeho okraji. Odpor naší společnosti vůči restitucím možná také pramení z obavy, že to, co dostaneme, bude ne-li přímo promrháno či vytunelováno, pak alespoň navěky uzavřeno v našich svatostáncích a lidé mimo církev z toho nebudou mít nic. Kdo z představitelů církví může s čistým svědomím tvrdit, že navrácený majetek bude nakonec sloužit potřebným a nerozpustí se třeba v nekonečných opravách vyprázdněných kostelů?

Potíž ovšem je, že nám Ježíš nesděluje, co konkrétně máme s oněmi hřivnami dělat. Co podniknout se svěřenou vinicí nebo stádem ovcí, to tušíme. Ale co s pytlem zlata? Co s Božím bohatstvím, které jsme dostali? Možností je příliš mnoho. Ježíš nám nedává žádnou příručku pro investory, třebaže bychom o něco takového moc stáli. Doléhá na nás tíha odpovědnosti a samostatného rozhodování. Žádá se po nás plné nasazení našich schopností, a to nejen těch mravních, ale i vynalézavosti, fantazie, prozíravosti. Máme Desatero přikázání, máme kázání na hoře, ale stejně musíme v každém okamžiku vždy znovu zvažovat, co Boží království rozmnožuje a šíří, a co ho naopak blokuje a ničí.

To je nejen náročné, ale i docela riskantní. Je možné se rozhodnout špatně, šlápnout vedle, spojit se s nesprávnými lidmi, podpořit pochybný projekt, nechat se obalamutit. A čím víc investujeme, tím se riziko zvyšuje, tím víc můžeme ztratit. Rozmnožovat hřivny znamená také umazat se tímto světem a utrpět od něj mnohé rány. Znamená to občas přistoupit i na nějaký kompromis, nebo dokonce volit menší zlo, protože nic jiného právě na výběr není. Zažíváme to pravidlelně třeba před volbami do parlamentu.

A tak se ani moc nedivím, že někdo řekne: ne, do takto rizikového podniku já nejdu. Dejte mi svatý pokoj. Já se chci stáhnout do své komůrky, tam je mi dobře, tam se mi nemůže nic stát.

Podobenství nám odhaluje, že kořenem takového postoje je strach. Třetí služebník se sice tváří jako věrný strážce rodinného stříbra, ale ve skutečnosti se bojí. Bojí se, že selže a bude za to tvrdě vytrestán. Bojí se, že ve světě neobstojí, že nebude mít dost sil čelit všem jeho nástrahám. Bojí se vlastní slabosti. Nevěří sobě ani svému okolí. Má strach, že nakonec ztratí i to málo, co má. A tak se neodvažuje udělat ani to nejjednodušší a nejméně riskantní: dát peníze do banky, aby je pak mohl pán vybrat i s úroky.

Přiznám se, že k tomuto služebníku neužitečnému, který byl nakonec uvrhnut do temnot, cítím sympatie. Jestliže pán chtěl, aby s jeho jměním dobře hospodařil, měl mu dát k penězům do vínku ještě pořádnou porci odvahy. Ona totiž i ta jedna hřivna jsou slušné peníze a je o co se bát. Je mi vlastně líto toho zbabělce, který při posledním soudu vykopává ze země jedinou zaprášenou hřivnu, zatímco zbylí dva se chlubí svými výnosy, protože měli dost kuráže jít na burzu nebo do kasína.

Strach je přirozený. Možná, že se báli i ti dva úspěšní investoři. Problém neužitečného služebníka ovšem byl, že se především bál svého pána. Vymaloval si ho v hrozivých barvách, jako tyrana. To byl jeho Pán a Bůh. A to je Pán a Bůh mnoha věřících. Ze strachu před ztrátou se pokoušejí svět obloukem obejít. Jenže to právě nejde. Obejít znamená minout se s Božím královstvím. My naopak máme jít do rizika. Vždyť spásu daleko spíš ztratíme kvůli tomu, že jsme se riziku vyhnuli, než tím, že jsme riziko podstoupili a přitom o něco přišli. Hřích není jen chybný krok. Hřích je také neučiněný krok. Nic nedělat a dát ruce pryč není sázka na jistotu, ale naopak předem jasná prohra. Neplatí, že kdo nic nedělá, nic nepokazí. Kdo nic nedělá, pokazí naopak všechno.

Nevíme ovšem, jak by se pán zachoval, kdyby některý z jeho služebníků ve snaze zmnožit majetek o něj nakonec přišel. To se stává ve světě financí a stává se to i v životě. O této možnosti Ježíš nemluví. Myslím, že záměrně. O hřivny je možné přijít jedině tak, že je nedáváme do služeb bližním, že skrze ně nebudujeme Boží království. Nikoli naší činností, ale naší nečinností mohou být ohroženy.

Když se angažujeme v Boží věci a třeba se nám v tom někdy nedaří, své hřivny tím neztrácíme. Bůh není závislý na našich schopnostech a možnostech. Počítá i s našimi prohrami. Ví, že když se vydáme na cestu následování Krista, leckdy upadneme a leccos pokazíme. Ale už sám fakt, že Boha bereme vážně a snažíme se prosazovat lásku proti nenávisti a lhostejnosti, obnovovat pokřivené vztahy, vnášet do světa naději a radost – to samo o sobě je naše velká výhra, bez ohledu na dílčí ztráty, které nevyhnutelně přijdou.

A tak nemusíme mít strach před Bohem a jeho velkým zúčtováním. Bůh se sám postará o vítězství nebeského království – i navzdory naší slabosti a selháním. Jde jen o to, abychom nezůstali stranou. Bez ohledu na to, co umíme a jak jsme silní. Vždyť jsme slyšeli, že pán své služebníky neodměnil podle množství vydělaných peněz. Služebník s pěti získanými hřivnami byl přece pozván do stejné radosti, jako ten s dvěma. Bůh – na rozdíl od nás – dobře ví, s jakými schopnostmi a životními možnostmi jsme museli v životě pracovat, a podle toho nás posuzuje. Nebe není jen pro výkonné a úspěšné, pro medailisty. Je tu pro všechny, kdo navzdory své ubohosti uvěřili tomu, že Bůh je prostě potřebuje a volá do služby. Není důležité vyhrát, ale zúčastnit se. Vyhraje za nás přece Bůh sám.

Ondřej Kolář


zpět ...
© 2005 archa.cz