0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
20. října (úterý)
19:00 sekání třicátníků přes Zoom
22. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
23. října (úterý)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
25. října (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže sestra vikářka Anna Pokorná)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
5. neděle postní (25. března 2012)
Marek 10; 35 - 45

Text kázání: Marek 10; 35 - 45
(35) Přistoupili k němu Jakub a Jan, synové Zebedeovi, a řekli mu: „Mistře, chtěli bychom, abys nám učinil, oč tě požádáme.“
(36) Řekl jim: „Co chcete, abych vám učinil?“
(37) Odpověděli mu: „Dej nám, abychom měli místo jeden po tvé pravici a druhý po levici v tvé slávě.“
(38) Ale Ježíš jim řekl: „Nevíte, oč žádáte. Můžete pít kalich, který já piji, nebo být pokřtěni křtem, kterým já jsem křtěn?“
(39) Odpověděli: „Můžeme.“ Ježíš jim řekl: „Kalich, který já piji, budete pít a křtem, kterým já jsem křtěn, budete pokřtěni.
(40) Ale udělovat místa po mé pravici či levici není má věc; ta místa patří těm, jimž jsou připravena.“
(41) Když to uslyšelo ostatních deset, začali se hněvat na Jakuba a Jana.
(42) Ježíš je zavolal k sobě a řekl jim: „Víte, že ti, kdo platí u národů za první, nad nimi panují, a kdo jsou u nich velcí, utlačují je.
(43) Ne tak bude mezi vámi; ale kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem;
(44) a kdo chce být mezi vámi první, buď otrokem všech.
(45) Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé.“


Zajistit si dobré místo – to přece nezní vůbec nijak troufale a pošetile, ale naopak velmi rozumně. Vždyť těch dobrých míst je tak málo a zájemců tak mnoho. Kdo si urve správné místo, ten je pokládán za úspěšného. A naopak: kdo to neumí, ten ať se nediví, že mu v lepším případě zůstanou jen místa, která moc výhod nepřinášejí, anebo rovnou zůstane bez místa, nebude nikam patřit, pes po něm neštěkne. A tak trávíme čím dál víc času hledáním místa, případně jeho hájením před ostatními.

Začíná to už od narození: bojuje se o umístění v porodnici, v mateřské školce, ve škole, později na pracovním trhu, ve firmě, na reklamní ploše, nebo třeba v pondělním autobuse, na parkovišti, u zubaře, ve frontě na padesátiprocentní slevy, a nakonec v pečovatelském ústavu či v hospici. Všude samé dlouhé pořadníky, všechno beznadějně zarezervované nebo předem rozdané. Je nás stále víc a prostor pro nás čím dál menší.

V takové situaci je výhrou mít někoho známého, kdo nás na patřičná místa protlačí. Dělá to každý, tak proč by to nemohli dělat také Ježíšovi učedníci. Zvláště pak ti, kteří si o sobě mysleli, že na důstojné posty mají zvláštní nárok. Byli přece jedni z prvních, kdo se k Ježíšovi přidali. Kdo dřív přijde, ten dřív mele. Byli prostě ve správný čas na správném místě, a tak očekávali, že ta správná místa obdrží i v nebeském království. Možná, že si je už mezi sebou dokonce rozhodili: starší Jakub po pravici, mladší Jan po levici. Hlavně že budou v centru dění i tam na nebi a poplynou jim z toho nějaké výhody.

Takovéto sobectví prodloužené až na onen svět pěstují dokonce i některé náboženské instituce. Jsou to vlastně firmy zajišťující dobré místo u Boha. A varují: pozor, počet míst je omezený, a proto reagujte co nejdříve, protože později už bude třeba obsazeno. V království Božím každopádně místa málo; kdo chce vejít, musí se nejprve prokázat tou správnou legitimací.

Potíž je ovšem v tom, že chceme-li být s Ježíšem v nebi, musíme k němu dojít stejnou cestou, jakou on kráčel po zemi. Žádná zkratka nebo šikovné protlačení směrem nahoru neexistují. „Hle, jdeme do Jeruzaléma a Syn člověka bude vydán velekněžím a zákoníkům; odsoudí ho na smrt a vydají pohanům, budou se mu posmívat, poplivají ho, zbičují a zabijí,“ říká Ježíš dvanácti apoštolům jen o chviličku dříve.
A tak, milý Jakube a Jane, pokud mě chcete následovat až do nebeské slávy, po které tak toužíte, vězte, že vás to bude něco stát. Ten, který jednou bude pít kalich radosti v nebeském království, musí nejprve vypít do dna kalich utrpení. Ten, který bude jednou soudit, musí sám být odsouzen. Ten, kdo chce být nahoře, musí klesnout až úplně na dno, do pekel nejhlubších. Ten, kdo chce být blízko u Boha, musí nejprve zažít naprostou odloučenost od něj, samotu a úzkost až k smrti. Místa na křížích po Ježíšově pravici i levici jsou ještě volná, nikdo se tam nehrne. Tak co, Jakube a Jane, nechcete si to přece jen rozmyslet? Víte vůbec, o co žádáte?

Synové Zebedeovi si to rozmyslet nechtějí a trvají na svém. Jak dopadl Jan, nevíme, podle tradice zemřel přirozenou smrtí, ačkoli pronásledování se nevyhnul; naopak Jakub byl nedlouho po Ježíšově smrti popraven. Svůj kalich si opravdu vypil až do dna.

Jenže pozor: ani ten, kdo se rozhodne jít s Ježíšem i na kříž, nemá žádná privilegia v nebi zajištěna. Ježíš nedokáže u svého nebeského Otce dojednat žádnou protekci. Vždyť ani sám pro sebe nedokázal u Boha zařídit vysvobození od římských vojáků a potupné popravy. Musel se podrobit tomu, co pro něj Bůh připravil. Žádná uhlazená cestička k nebeské blaženosti to věru nebyla. To je Ježíšovo „privilegium“: být odsouzen, i když se hříchu nedopustil. To je jeho protekční místo: zemřít mezi dvěma zločinci. U Boha žádné známosti a kontakty neplatí. Nebo platí, ale přesně naopak, než chceme: kdo je Bohu nablízku, ten může dopadnout stejně špatně jako Ježíš.

Ale zatím žijeme tady na zemi. A na zemi nemilosrdná bitva o místa trvá dál, ať si o tom Bůh myslí, co chce. Dokonce i uprostřed společenství Ježíšových věrných. Učedníci jsou prosbou Zebedeovců rozhněváni a uraženi. Tady si někdo hraje na něco víc, než ve skutečnosti je, to se musí zarazit. Jenže: Netouží tak náhodou každý z nich po zajištěném a přednost-ním místečku? Co když se ve skutečnosti zlobí hlav-ně na Ježíše, že od rozdělování postů dává ruce pryč?

A tak musí Ježíš znovu vysvětlovat, aby to pochopil úplně každý. Nejde jen o vztahy nebeské, ale i po-zemské. Nebo dokonce: o ty druhé tu jde především. Kdo bude v nebi první či poslední, nahoře či dole, o tom neví nikdo, dokonce ani Ježíš, to si rozhoduje sám nebeský Otec. Není potřeba se tím znepokojovat, on už si nás nějak roztřídí a rozmístí podle vlastního uvážení. Čím je naopak potřeba se velmi znepokojovat, je uspořádání našich vztahů teď a tady.

Říká se, že smrt je jediná spravedlnost zde na zemi – čeká na každého, na pána i otroka, na bohatého i chudého. Ježíšovi ale jde právě o to, aby spravedlnost nepřinášela až smrt samotná a to, co přijde po ní. Nové pořádky se mají prosazovat ještě v tomto životě. Nesmíme se smířit se s tím, že svět je holt takový, jaký je, že tu vždycky budou ti nahoře, co chtějí ještě větší bohatství a moc na úkor druhých, a pak ti dole, co těm bohatým a mocným slouží a připravují sladký život. Kdykoli křesťanství odsouvalo spravedlnost až na onen svět a soustředilo se jen na nebeské odměny, tiše tím přitakávalo bezohledné honbě za dobrými místy, ať to stojí, co to stojí. Přitom když Ježíš říká „ne tak bude mezi vámi“, nemyslí tím vzdálenou, nejlépe pak posmrtnou budoucnost, k níž se musíme přetrpět pozemskou džunglí. Má na mysli napravené vztahy, o které už nyní máme usilovat.

Nedávno jsem četl svědectví člověka, který popisoval atmosféru panující v jedné významné londýnské bance: vydělej co nejvíc peněz, co nejdřív to jde, bez sebemenšího ohledu na dopady tvých činů. Pokud to znamená porušovat pravidla a ubližovat ostatním, jedná se pouze o vedlejší produkt celkové mise.

Netroufám si posoudit, jestli příčinou hospodářské krize bylo chování bankéřů, ale je jasné, že krize lidství spočívá právě v tomto přístupu: urvi si, co můžeš, vytlač nebo zneškodni každého, kdo touží dostat se tam, kam chceš ty nebo kde už jsi. To není jen dravý kapitalismus, to je dravá lidská podstata. Někdo by řekl: přirozený zákon evoluce, prosadí se a přežije ten silnější.

My si ale tato zdánlivě neotřesitelná pravidla boje o místa nemáme nechat vnutit. Velkým krokem ku-předu je už to, když se na tuto hru nepřistoupí ale-spoň v církvi. Nelze jistě zrušit vedoucí funkce a zavést anarchii: někdo musí být takzvaně nahoře, mít zodpovědnost, rozhodovat za druhé a o druhých. Kdo ale chce být první, kdo chce šéfovat, ať počítá s tím, že bude také nejvíce sloužit, nejvíc se obětovat pro druhé, nejvíc potlačovat své vlastní zájmy kvůli zájmům celku, nejvíc rezignovat na svoje výhody kvůli blahu celého společenství. Být nahoře neznamená požívat pocty a výsady, ale naopak se mnohého vzdát. Církev o tom dobře věděla, když papeže titulovala „služebník služebníků Božích“; často však zůstalo jen u toho titulu.

V naší církvi - díky Bohu – není honba za funkcemi rozšířená; naopak se jen těžko hledají lidé ochotní na sebe vzít břemeno odpovědnosti a tím také podstou-pit nebezpečí, že se stanou terčem kritiky – zejména těch, co umí právě jen zpovzdálí kritizovat. Mimo společenství bratří a sester se ovšem chtě nechtě opět ocitáme na kolbišti, kde zuří boj o místo na slunci. Jsme do toho boje namočení víc, než bychom si přáli. Kolem sebe vidíme také dost těch, co přijdou zkrátka, protože nemají dost silné lokty nebo silný žaludek, dost kontaktů a vlivu, dost šikovnosti a chytrosti, dost průraznosti a sebevědomí. Jsme těmto lidem dostatečně nablízku? Vždyť právě mezi nimi potkáváme Krista, ne mezi úspěšnými a silnými.

Neboť Kristus učinil právě to, co sami neumíme: zařadil se dobrovolně mezi ty, co na žádná místa nedosáhli. Nedal si sloužit, ale sám sloužil. A právě tato jeho služba nás osvobodila od všeho strachová-ní a starání o sebe sama a svá místa. Osvobodila úspěšné, co jsou hrdí na své schopnosti a pochvalují si, co dokázali. Osvobodila i neúspěšné, kteří si zoufají, jak jim život jaksi uplynul pod rukama. My všichni smíme vědět, že místo u Boha už pro nás Ježíš Kristus vybojoval. Ne nějaké VIP místo, jaké chtěli Jakub a Jan, ale přece místo dobré a jisté. Dostali jsme ho darem a je ho dost pro všechny. Teď jen zbývá, abychom i zde na zemi dopřáli místo jeden druhému.

Amen.

Ondřej Kolář


zpět ...
© 2005 archa.cz