0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
20. října (úterý)
19:00 sekání třicátníků přes Zoom
22. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
23. října (úterý)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
25. října (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže sestra vikářka Anna Pokorná)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
Svatodušní svátky (27. května 2012)
1. list Korintským 2; 12 - 16

Text kázání: 1. list Korintským 2; 12 - 16
(12) My jsme však nepřijali ducha světa, ale Ducha, který je z Boha,
(13) abychom poznali, co nám Bůh daroval. O tom i mluvíme ne tak, jak nás naučila lidská moudrost, ale jak nás naučil Duch, a duchovní věci vykládáme slovy Ducha.
(14) Přirozený člověk nemůže přijmout věci Božího Ducha; jsou mu bláznovstvím a nemůže je chápat, protože se dají posoudit jen Duchem.
(15) Člověk obdařený Duchem je schopen posoudit všecko, ale sám nemůže být nikým správně posouzen.
(16) Vždyť ‚kdo poznal mysl Páně a kdo ho bude poučovat‘? My však mysl Kristovu máme.


My – oni. My máme ducha Božího, oni mají jen ducha světa. My rozumíme – oni nechápou. My jsme byli obdařeni – oni nic dobrého nedokážou přijmout. My jsme v jejich očích blázni – ale ve skutečnosti jsou bláhoví a pošetilí oni. My můžeme posuzovat a poučovat – oni nemohou. My máme mysl Kristovu – oni mají jen obyčejnou pomýlenou lidskou moudrost.

Tak to bychom měli. Je to jasné jako bílý den.

Pavlova řeč je politicky nekorektní. Kdyby takto dnes promluvil představitel nějakého náboženství, byl by okamžitě označen za nebezpečného fanatika s černobílým viděním, nebo alespoň za netolerantního zabedněnce, který si myslí, že má jedinou neomylnou pravdu.

Slova typu „my – oni“ se v dobré společnosti neužívají. Bojíme se – a soudím, že i oprávněně - že tímto postojem kolem sebe stavíme hradby místo, abychom hledali to, co nás všechny spojuje. Tušíme, že lpění na jediné pravdě lidi jedině rozeštvává. Máme zlé zkušenosti – nejen z minulosti, ale žel i ze současnosti. Nejen muslimové, ale i my křesťané si musíme velmi často nechat líbit obvinění, že náboženství plodí jen nenávist a války. „Představ si, jak krásné by to bylo, kdyby nebylo žádné nebe, žádné peklo, žádné náboženství a všichni lidé by žili v míru a jednotě,“ vyzpíval do světa svůj sen John Lennon a s ním mnozí další. Čtyřicet let u nás vládla jedna neomylná pravda a teď jsme rádi, že už nás nikdo s žádnou pravdou s velkým P neobtěžuje a každý si myslí, co chce.

Také u apoštola Pavla jeho slova trochu překvapují. Nebyl to snad on, kdo chtěl být Židům Židem a pohanům pohanem? To je přece výzva k porozumění, k pozornému vzájemnému naslouchání, přímo ke vstupu do světa druhého. To je pozvání k dialogu, po kterém se dnes tolik volá. Ale tahle Pavlova řeč zní spíše jako povýšený monolog.

Co si tedy počít s Pavlovými černobílými slovy? Máme nad nimi mávnout rukou, tiše je obejít, nevšímat si jich tak, jak to děláváme u tolika jiných biblických oddílů, které se nám moc nehodí do krámu? To by jistě bylo možné – ostatně Pavel o sobě nikdy neprohlašoval, že je neomylný. Když to bylo potřeba, dokázal rozlišit mezi tím, co je slovo samotného Pána, a tím, co je pouze jeho vlastní slovo. Ano, teď máme před sebou Pavlovo slovo. Nemusíme na ně sice přísahat, ale přesto bychom ho měli brát vážně.

Možná pomůže, když se trochu vcítíme do situace těch, jimž Pavel svůj list píše. To nebyli žádní fundamentalisté, které chce Pavel duchovně vyzbrojit ke svaté válce. Ti lidé byli spíše znejistělí. Nebyli silní ve víře, ani kdovíjak moudří a v Písmu kovaní, jak ostatně Pavel zmiňuje o pár řádků předtím. A právě proto byli také velmi ohrožení. Ze všech stran slyšeli, že jejich víra je přinejmenším nějaká divná a neskladná. Židy pohoršoval mesiáš trpící a umírající na kříži, pro vzdělané Řeky byli křesťané prostě blázni a Římanům už pomalu začínala docházet trpělivost s jejich odmítáním císařského kultu. A kdo je znejistělý, lehce se pak stává obětí obratných vůdců, kteří řeknou: pojďte za mnou, u mě je ta cesta, pravda i život. V Korintu se takoví objevovali a měli zřejmě úspěch.

Každé srovnání pokulhává, ale stejně si ho neodpustím. Církev u nás není pronásledovaná, ale určitě je znejistělá. Také my jsme pro okolí neskladní, také my jsme v očích našich současníků blázni, také na nás se ze všech stran valí různé výčitky, ať už oprávněné nebo zlomyslné nebo lživé. A právě proto se mi vlastně líbí ta nevhodnost, nesoučasnost, nepřizpůsobivost Pavlových slov. Myslím, že vůbec není na škodu si občas připomenout, že my křesťané se od svého okolí skutečně odlišujeme. Jsme jiní a ve své jinakosti narážíme.

Jistě: Řekneme-li, že jsme jiní, hned upadneme do podezření, že si o sobě něco myslíme, že se nad druhé povyšujeme. Avšak mnohem horší by bylo, kdybychom prostě se svým okolím k nerozeznání splývali. Splývat s okolím, nebýt jiný a nesnažit se být jiný, to znamená – bez rozpaků řečeno – nepřiznat se ke Kristu. A to je pro Pavla nemyslitelné. Vždyť na nás má být právě patrné, kdo jsme a komu patříme – že žijeme-li, žijeme Pánu, umíráme-li, umíráme Pánu.

Na první pohled to ovšem nemusí být a zpravidla ani nebývá vidět. Vždyť to, co nás odlišuje, je zprvu těžko postihnutelné: Přijali jsme Božího Ducha. Je tu řeč o skutečnosti, která je neviditelná, i když se může a má projevovat velmi viditelně a pro okolí rozpoznatelně.

Duch svatý ovšem totiž není žádná rozostřená náboženská mlha, do které se člověk zahalí a náhle se cítí být jaksi lepší, hlubší, mystičtější. Hovoří-li Pavel o Duchu, pak vždy ve velmi konkrétních souvislostech. Duch svatý je přece Duch Kristův – a Kristus rozhodně není nic mlhavého a nezřetelného.

Duch svatý je pro Pavla především Boží dar. Duch vane, kam chce, a sestupuje na toho, na koho sám chce. Nelze mu přikázat či vynutit si ho, nelze ho ani spoutat, nelze s ním disponovat, nelze se k němu ani promeditovat a proniknout k němu všelijakými duchovními technikami. My jsme ale byli Duchem zdarma obdařeni – a za to máme být Bohu vděčni.

Bohu máme děkovat také za to, že z nás jeho Duch vymítá ducha světa. Těch duchů světa je ve skutečnosti celá řada – na jednom místě se je Pavel dokonce pokouší všechny vyjmenovat: necudnost, nečistota, bezuzdnost, modlářství, čarodějství, rozbroje, hádky, žárlivost, vášeň, podlost, rozpory, rozkoly, závist, opilství, nestřídmost a podobné věci. Ve skutečnosti je různých zloduchů ještě mnohem víc. Svět je jimi zamořen a my se nemůžeme tvářit, že jsme vůči nim imunní. Náš křest není očkováním proti antikristovským mocnostem. I my se někdy nakazíme. Avšak Duch svatý v nás je příslibem, že Bohu se nikdy neztrácíme. Zůstává nám nablízku, drží nás i tehdy, když bloudíme, zakopáváme a třeba i troskotáme. Duch svatý v nás vytrvale tvoří čisté srdce a své dílo jednou dovede do konce.

Důležité pro apoštola Pavla je, že si to vše nemáme nechat pro sebe. Nemáme se sobecky radovat ve své jinakosti a nechat svět světem. Duch nás nutí o Boží cestě za člověkem veřejně mluvit. Pavel nás ovšem varuje, že to nebude jednoduché – vždyť to ostatně zažil na vlastní kůži. Naše mluvení bude těžko přijatelné. Vždyť naším učitelem není lidská přirozenost a moudrost, ale Duch svatý. Proto se bude lidem zdát, že hlásáme cosi velmi nepřirozeného a nemoudrého. A tehdy jde o to, abychom se tím nenechali zviklat.

Nezapomeňme totiž: Duch svatý je Duch Kristův. Copak je přirozené, abych někomu odpouštěl sedmdesátkrát sedmkrát? Vždyť by se mnou pak každý jednal jako s hadrem! Copak je normální milovat i vlastní nepřátele? Ty je přece potřeba všemi prostředky hubit – vždyť moje láska je stejně nepolepší. Copak je rozumné říkat vždy ano, ano – ne, ne, když je přece mnohem prozíravější jednou říci ano a jednou ne, podle situace? Copak je prozíravé prokazovat dobrodiní skrytě a nevyužívat dobročinnost jako dobrou reklamu na sebe sama?

Copak je moudré blahoslavit chudé v duchu, tiché, milosrdné, pokojné, pronásledované? Kdy se dočkají nějaké satisfakce – snad po smrti? Nevládnou snad světu bohatí, hlasití, bezohlední, agresivní?

A tak si někdy také řekneme: proč do zdi hlavou, proč nejít kolem, proč manu čekat nad prázdným stolem? Ježíšova slova se v kostele hezky poslouchají, ale ven do světa je raději netahejme. Jenže Duch svatý nás uvnitř nutí a tlačí, abychom tomuto pokušení nepodlehli. Učí nás provokovat, pojmenovávat věci, které nikdo nechce slyšet, zaujímat postoje, které se moc nevyplácejí, hájit hodnoty, které patří do říše pohádek.

Ano: tím vším se z nás často v očích světa stávají blázni, naivkové, podivíni. Apoštol Pavel nás povzbuzuje, aby nás to příliš neznepokojovalo – nebuďte z toho roztrpčení a znechucení, tak to prostě je; kdo je ovládán duchem světa, ten to prostě nebere, ani neumí brát.

To poslední, o čem nás Pavel ujišťuje, zní možná nejvíc domýšlivě: Máme Ducha, máme mysl Páně! Tedy: máme vhled do Božích plánů s tímto světem, přisvojili jsme si Boží optiku a tím se nám otevírá pravdivý pohled na svět kolem nás. Dokážeme rozlišit, co je Kristovo a co ne. Díky Duchu umíme a smíme soudit, zatímco ostatní nás správně posoudit nedokážou. Možná vás napadne Ježíšova výzva, která je s tím zdánlivě v rozporu: nesuďte, abyste nebyli souzeni. Dokonce i Pavel jinde říká, abychom nesoudili předčasně.

Jenže i tady máme prostě jen prokázat odvahu být jiní. Duch nám nedává právo stavět se na místo Boží a s pohrdáním shlížet na pokažený svět. Ale dává nám schopnost být kritický; neskočit na špek všemu, co se tváří kdovíjak; odhalit zlo, které se tak dobře a chytře skrývá. Duch nám umožňuje udržet si odstup od rádoby znalců, kteří přesně vědí, jak to v životě chodí a co a jak má člověk dělat a nedělat, aby ve světě obstál. Duch nám přikazuje, abychom se právě nepřipojovali k všeobecnému lidskému souzení a odsuzování, k předsudkům jedněch vůči druhým. V síle Ducha odoláváme pokušení zjednodušovat si svět, abychom nesklouzávali k šablonovitým odpovědím na složité problémy.

Jít stále proti proudu, to ovšem člověka časem unaví. Naštěstí ale máme ke komu volat o pomoc. K tomu, který je našemu srdci blíž než my sami. A tak stvoř mi, Bože, čisté srdce a obnov v mém nitru pevného ducha.

Amen.

Ondřej Kolář


zpět ...
© 2005 archa.cz