0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
29. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
30. října (pátek)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
1. listopadu (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
2. svátek vánoční (26. prosince 2012)
2. list Korintským 8; 9

Text kázání: 2. list Korintským 8; 9
(9) Znáte přece štědrost našeho Pána Ježíše Krista: byl bohatý, ale pro vás se stal chudým, abyste vy jeho chudobou zbohatli.

Vánoce a chudoba bytostně patří k sobě, tak jsme si na to už zvykli. Ježíš se narodí nemajetným rodičům v nuzném prostředí, přivítat ho jdou pastýři, kteří také měli dost hluboko do kapsy. Trochu to narušují zámožní mágové z Východu, přinášející vzácné dary, ti jakoby přišli z jiného světa. Ovšem pokračování příběhu Marie, Josefa a jejich dítěte se už zase dá dobře přirovnat k osudu bezdomovců či běženců, kteří nemají nic, tedy kromě nejisté budoucnosti před sebou. Ježíš, třebaže se vyučí řádnému řemeslu, bude v této kariéře tuláka úspěšně pokračovat.

Ano, Ježíš byl chudý a měl k chudým lidem obzvlášť blízko. S tím nic nenadělá ani teologie prosperity, která tvrdí, že člověku zbožnému a Boží zákony dodržujícímu se musí přece dařit dobře, a to i po hmotné stránce. Ježíš plnil Boží vůli celým svým životem, ale bohatým ani úspěšným se nestal, a jak skončil všichni víme.

Dnešní Pavlovo slovo ovšem není žádnou nekritickou oslavou chudoby. Ostatně něco takového bychom v bibli těžko hledali. To, že člověk nemá co jíst a kde bydlet, samo o sobě není nic duchovně povznášejícího, ani Bohu milého. Pavel tu navíc nejprve nemluví o chudobě, ale o štědrosti. A velmi pravděpodobně ani neoslovuje chudé, nýbrž spíš majetné křesťany, kteří by se měli o svůj majetek podělit s těmi, kdo tolik nemají. Buďte štědří, jako je štědrý váš Pán Ježíš Kristus.

V čem ale spočívala Kristova štědrost? V prvé řadě jistě v tom, že se něčeho vzdal. Je to pozoruhodné: slavíme v těchto dnech Boží sestoupení do našeho světa. A přitom jedním dechem můžeme říci, že Bůh k nám právě nevstoupil jako Bůh, ale jako člověk. Zní to jako protimluv, ale právě to je tajemství Vánoc: Bůh přišel mezi nás jako člověk se vším, co k naší lidskosti patří, a zároveň člověk beze všeho, co by z něj činilo nějakého nadčlověka, supermana, pohádkového hrdinu s nadpřirozenými schopnostmi.

Když už jsme u těch pohádek, napadá mě spíš jiný motiv, s nímž se v nich občas setkáme: Princ opouští královský palác a nechá v něm vše, co by ho mohlo mezi lidmi venku prozradit jako královského syna. Obléká si hrubý plášť, děravé boty a mošnu. A co je nejdůležitější: Rozhodne se při své cestě mezi obyčejné lidi za žádnou cenu nevyužít svou skutečnou moc, kterou díky svému postavení má. Nikdy nedá najevo svou důstojnost. Zůstane jedním z ostatních, a to důsledně, právě i ve chvílích ohrožení, když by se mu moc hodilo odhalit svou pravou totožnost. A setrvá na své dobrovolně zvolené cestě až do své násilné smrti: Zachraň sám sebe a sestup z kříže, budou na Ježíše volat v jeho poslední hodinu. Ale ani tehdy se nepromění zpátky v mocného prince, který může jedním slovem porazit všechny své protivníky. Nezavolá svého Otce, aby ho bránil proti nepřátelům. Zavolá jen: „Bože můj, proč jsi mě opustil.“

K tomuto Kristovu odmítnutí všech projevů moci a slávy jistě patří také jeho život bez hmotného zajištění. Avšak jeho chudoba sahá mnohem dál. Ježíš je chudý zejména tím, že se nechová jako Bůh; jen tu a tam se projeví cosi z jeho skutečné moci, na chvíli probleskne jeho sláva, kterou má od svého nebeského Otce. Ale jinak se drží zpátky, je bezbranný, pokorný, slabý. Nevystupuje jako pán, ale jako služebník, a to nejen na začátku svého života v chlévě, ale zejména pak na konci své cesty, na kříži.

Tak tedy vypadá Boží cesta k nám. Bůh nás nechce převálcovat, násilně obrátit na pravou víru, nastolit pořádek. Nevlamuje se, neboří, neroztahuje se. Bůh není diktátor ani osvícený monarcha, po kterých se nám, lidem ve zranitelných a všelijak selhávajících demokraciích, někdy zasteskne. Není ani otravný obchodník, který ví lépe než my, co je pro nás to nejlepší, a vnucuje nám to hlava nehlava. Bůh s námi jedná s pozoruhodnou úctou, kterou si vůbec nezasloužíme, ale on nám ji přesto prokazuje; mnohem víc, než si ji my sami umíme vzájemně prokazovat. Respektuje naše lidství, naši svobodu, která se tak často zvrhává v bezuzdnost a ničení, a přesto má před Bohem obrovskou cenu.

To je Boží cesta chudoby. Chudoby od všeho autoritářského, panovačného, arogantního. Chudoby, která dává prostor druhému, byť by to byl sebevětší hříšník. Je to nakonec tatáž chudoba, která dala povstat celému světu. Vždyť Bůh sám sebe dobrovolně omezil, stáhnul se, aby se mohla rozepnout země a nebesa, která tu teď existují vedle něj. Dal kosmu samostatné bytí, autonomii, jejíž zákonitosti krok za krokem odhaluje věda. A konečně se Bůh stal chudým i před člověkem: Nestvořil ho jako loutku, jejíž každičký pohyb by shora řídil. Postavil ho na vlastní nohy. Dal mu zahradu, aby ji samostatně spravoval. A dal mu dokonce svobodu Bohem pohrdnout, otočit se mu zády a žít si na vlastní pěst.

Přiznejme si, že tato nečekaná Boží chudoba nám není jen důvodem k úžasu a díkůvzdání, ale i k pohoršení. Svobodný prostor, který nám Bůh dává, se nám zdá být příliš velký. Chtěli bychom ho trochu zmenšit, aby se zamezilo alespoň těm nejhorším excesům lidské zvůle, anebo možná raději úplně zrušit. Vždyť stejně s tím bohatstvím možností, které jsme od Boha dostali, neumíme dost dobře nakládat. Ani při nejlepších úmyslech neumíme žít k Boží slávě. Co s takovou svobodou, v důsledku které se nejen milujeme, ale i nenávidíme, jeden druhému ubližujeme a neumíme se společně dohodnout? Co s bohatstvím, z něhož se ani nedokážeme radovat a vnímáme ho skoro jako danajský dar, trvalou rozbušku rozkládající každé společenství? Naše bohatství se proměnilo v chudobu, totiž v nedostatek lidskosti, důstojnosti, hodnotných vztahů, smyslu a naděje.

Můžeme říci, že hříšný člověk je člověk chudý. Před Bohem jsme všichni žebráci – ne proto, že jsme jen lidé, ale proto, jak jsme sami sebe ožebračili o všechny dobré Boží dary. Člověk, jemuž cosi podstatné chybí, se to samozřejmě snaží stůj co stůj získat zpět. Hříšní lidé jsou proto zároveň velmi aktivní lidé, honbou za ziskem tráví většinu svého času. Ale tato hyperaktivita se dříve nebo později ukáže jako marná. Mít stále víc a víc, a to zdaleka nejen peněz a majetku, ale i moci a možností, zajištění a pojištění, zážitků a slastí všeho druhu – to nakonec nikdy nevede k pocitu uspokojení, ale spíše k rezignaci nebo přímo zoufalství. Touha po zisku jde navíc nevyhnutelně na úkor druhých; ba dokonce se moji bližní posléze sami stávají mým majetkem.

Vánoční evangelium nás tedy upomíná nejen na chudobu Ježíšovu, ale také na naši vlastní chudobu. Zároveň však slyšíme: Právě do této ubohosti Bůh vstoupil. Vstoupil do ní, aby nám naše bohatství, které jsme těžce prošustrovali, vrátil. Bůh se stal chudým pro nás.

Jeho chudoba se přesto od té naší podstatně liší. Ježíšova chudoba je chudobou člověka, který se všeho vzdal pro druhé. To, na co měl plné právo a čím by se mohl chlubit, dává nám. Svou důstojnost Božího Syna přiznal nám, abychom se mohli nazývat Božími dětmi. Radost, kterou měl ve společenství se svým nebeským Otcem, přenesl na nás, abychom se mohli radovat. Pokoj, z něhož se mohl těšit v nebeské blaženosti, vyměnil za pozemský nepokoj, aby naše vztahy byly naplněny pokojem. Ježíš zchudl, abychom my byli bohatí.

Tím ovšem jeho štědrost a dobrota nekončí. Boží Syn nám nejen cosi daroval, ale také si od nás cosi vzal. Totiž tu naši zlou chudobu, která není dobrovolným sebedarováním, ale bídou našeho provinění, bezvýchodnosti a ztracenosti před Bohem. Vzal na sebe, co nás tíží a bolí, čím jsme svíráni, z čeho nemůžeme ven. Vzal na sebe náš kříž.

Podivuhodnou výměnu s námi uskutečnil Bůh, podivuhodný obchod s námi uzavřel, volali v úžase církevní otcové všech dob. Smlouvu, do které půjde pouze nějaký šílený obchodník, protože v ní všechno ztrácí a jeho partner naopak všechno získává.

A tak když nám takto od Boha bylo všechno dobré zdarma dáno a všechno zlé zdarma odňato, můžeme si opět dovolit být chudí. Štědrost tvá jest naše zboží z tvé milosti, zpíváme – a tak se po žádném dalším zboží nemusíme pachtit, protože ho stejně ničí mol a rez a zloději je vykopou a ukradnou. To je ta dobrá chudoba, která není strádání hmotným ani duchovním, ale uvolněným místem pro Boží bohatství. To je chudoba, která má dost i na rozdávání. To je chudoba kristovská, chudoba toho, který – jak říká Pavel jinde - způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka a stal se jedním z lidí.

Amen.

Ondřej Kolář


zpět ...
© 2005 archa.cz