0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
20. října (úterý)
19:00 sekání třicátníků přes Zoom
22. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
23. října (úterý)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
25. října (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže sestra vikářka Anna Pokorná)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
Poslední neděle po Zjevení Páně (20. ledna 2013)
Římanům 15; 1 - 9

Text kázání: Římanům 15; 1 - 9
(1) My silní jsme povinni snášet slabosti slabých a nemít zalíbení sami v sobě.
(2) Každý z nás ať vychází vstříc bližnímu, aby to bylo k dobru společného růstu.
(3) Vždyť Kristus neměl zalíbení sám v sobě, nýbrž podle slov Písma: ‚Urážky těch, kdo tě tupí, padly na mne.‘
(4) Všecko, co je tam psáno, bylo napsáno k našemu poučení, abychom z trpělivosti a z povzbuzení, které nám dává Písmo, čerpali naději.
(5) Bůh trpělivosti a povzbuzení ať vám dá, abyste jedni i druzí stejně smýšleli po příkladu Krista Ježíše,
(6) a tak svorně jedněmi ústy slavili Boha a Otce našeho Pána Ježíše Krista.
(7) Proto přijímejte jeden druhého, tak jako Kristus k slávě Boží přijal vás.
(8) Chci říci: Kristus se stal služebníkem židů, aby ukázal Boží věrnost a potvrdil sliby dané otcům
(9) a pohanské národy aby slavily Boha za jeho slitování, jak je psáno: ‚Proto vzdám tobě chválu mezi národy a jménu tvému žalmy zpívati budu.‘


Milé sestry, milí bratři,

to je silná výzva apoštolova: „Přijímejte jeden druhého.“ Přijetí. Akceptace. Jedno z hlavních a zásadních témat lidského života a především lidských vztahů. Lidského spolužití. Pokud bychom si vytvářeli jakousi pomyslnou pyramidu slov podle jejich důležitosti pro život ve společenství, pak slovo přijetí bude nad mnoha jinými vyčnívat. Ovšemže nejde o přijetí ledajaké, jde o přijetí bezpodmínečné. A to je těžké. Daleko spíš to mezi námi vypadá velmi podmínečně. Přijetí s podmínkami. Ano, přijmu tě, ale musíš respektovat moji minulost. Nesmíš nic kritizovat. Musí se Ti všechno, co jsem udělal já nebo co udělali předkové, líbit. Musíš se vejít do mých představ o faráři, učiteli, rodičích, o liturgii, barvě plotu, vkusu v oblékání, způsobu vyznávání víry, musíš souhlasit s mým prezidentským kandidátem, musí se ti líbit obraz v kostele a polstrování židlí. Nesmíš falešně zpívat a také kouřit nesmíš, nejlépe kdybys byl asketou a třeba ještě vegetariánem nebo naopak. A musíš žít trvale ve své zemi a nesmíš mít jinou sexuální orientaci a skromně se oblékat a tak dál a tak dál. Co jen si lidé navymýšlí malých i velkých témat, která si stanoví jako podmínku pro přijetí člověka. Jedno jestli v kostele nebo mimo kostel, jestli křesťana nebo nevěřícího. Přijmu tě, ale… A vztahy končí a společenství se rozpadají na frakce a lidé intrikují a radost odchází, protože přijetí s podmínkami není přijetí ale manipulace, která je ponižující a mocenská a člověkem pohrdající. Takové konce může mít přijetí s podmínkami, což ve své podstatě vůbec přijetím není. Je to jen jakási nehezká hra, často mocenská hra, která boří a láme a ničí.

Jenomže uposlechnout apoštolovu výzvu není nikterak jednoduché. Jakoby šla proti naší lidské přirozenosti. Přece nebudeme někoho, kdo nám nesedí, přijímat! Vyberme si, přizpůsobme si. Nenechme se vytáčet odlišnými názory. A když nám ten člověk nesedne, tak proč bychom ho přijímali, proč bychom se jím nechali zatěžovat, jaképak přijetí? Je jiný, tak aťsi je jiný, ale mě se to nemusí týkat. To není moje věc. A pak přijde odmítnutí. Nepřijetí. Je to ovšem poctivější a pravdivější než ono přijetí podmíněné. Protože každý člověk je jedinečná, neopakovatelná bytost, připravíme se nanejvýš o bohatství jeho jinakosti, o obohacující pohled do jiného myšlení, vnímání, do jiného světa. Naše věc. Avšak nebudeme manipulovat a nebudeme ponižovat.

Ale apoštol neradí „nepřijímejte jeden druhého“, neříká že o nic nejde a že to je váš problém. Apoštol dost důrazně řekne: „Přijímejte jeden druhého.“ A přitom o té lidské jinakosti velmi dobře ví. Dokonce ji popíše. První verš předchozí, čtrnácté kapitoly, začíná: „Bratra ve víře slabšího přijímejte mezi sebe.“ A první verš textu, o kterém přemýšlíme, začíná: „My silní jsme povinni snášet slabosti slabých.“ Silní a slabí. To je přece třídění, to je rozdílnost, silní a slabí vedle sebe, spolu, v jednom společenství. Jedni jiní než druzí. Slabí budou chtít být silnými a budou ve strachu z jejich síly osnovat pikle a silní budou slabé zneužívat, budou se jim posmívat a budou je zneužívat. Tak to přece běžně mezi lidmi vypadá, ne? Rozumí ten apoštol životu? Ví vůbec, o čem mluví, když tak samozřejmě klade důraz na přijetí jedněch druhými a ani neřekne, které kterými? Nejspíš ne, když přichází s takovou výzvou.

Ptejme se, kdo jsou adresáti té Pavlovy výzvy a třeba nám svitne. Říká ta slova do společenství církve a sboru. Takové společenství netvoří lidé, kteří si jeden druhého vybrali, kteří se pro toho či onoho rozhodli, jeden druhému zalíbili a řekli si své křesťanské ano. Společenství sboru a církve vzniklo a žije díky pozvání Krista Pána. Zde se rozhodl nejdřív Kristus pro člověka a stal se mu bratrem. Když jsme před léty na teologické fakultě v homiletickém semináři připravovali svá první kázání a začínali je tehdy neobvyklým oslovením „milí přátelé“ a oslovení „milé sestry a milí bratři“ jsme pokládali za náboženské klišé, zeptal se nás náš profesor: „Víte, proč se v církvi oslovujeme ,bratři a sestry?‘ Víte, jaký je rozdíl mezi přáteli a bratry a sestrami? “ Nevěděli jsme. „No přece bratry a sestry si nevybíráme.“ Jak je to jednoduché a jak je to pravdivé a jak je to podstatné si právě toto uvědomit. V ten okamžik ať jsou slabí ve víře slabými a ať jsou silní ve víře silnými. A jedni jsou takoví a druzí jinačí. Jedni, ti slabí, potřebují pro svoji víru zábradlí, jak říká v komentáři k danému textu významný německý teolog Karel Barth, aby se měli čeho přidržovat, zatímco ti silní ho nepotřebují. Ale jedni jako druzí potřebují Krista.

Společenství sboru a církve tvoří lidé velmi různí, rozdílní v pohledu na život, na svět, politiku, dokonce i na víru. A proč ne? Vždyť nemusí své názory uznávat, přebírat, nemusí se tvářit, že všechno je rovné a není rozdílu, nemusí ovšem také svoji rozdílnost trpět a přetrpět. Jednoduše ji musí přijmout a nést. To je všechno. A to ne proto, že by všechny jinakosti byly stejně dobré a všechny názory nosné a přijatelné. Ale proto, že přijmout a nést, nebo ještě lépe, společně přijmout a společně nést je dobré a pro společenství sboru stmelující a budující. Přijmout neznamená schválit, dát za pravdu, přitakat, ani to neznamená jen se sebezapřením strpět. A také to neznamená slabost ve víře vynášet kamsi do výšin lidského obdivu nebo lítosti a snah o posílení. Jednoduše někteří slabí potřebují již zmíněné zábradlí, kterým může být třeba askeze, odříkání, vizuální nebo akustické projevy víry jako třeba obrazy nebo ustálené zpěvy, jiní to nepotřebují. A přesto všichni patří do společenství sboru, aniž by jedni pohrdali druhými. Být slabý ve víře není ponižující ani zavrženíhodné a stejně tak být silným ve víře nestaví člověka do pozice lidsky cennějšího a pro Krista hodnotnějšího. Silní nemají slabými pohrdat a slabí nemají silné soudit. Apoštol se nerozpakuje používat ta slova silný a slabý, protože to pro něj není nic, co by společenství sboru a církve narušovalo, naopak je to prvek budující. Církev není elitním společenstvím jen silných, jakýchsi VIP ve víře, ani společenstvím slabých, kteří by měli být vysmíváni. Cesta víry je u každého jedinečná tak, jako je jedinečný člověk, konkrétní nositel víry. Jeden potřebuje ke své víře zábradlí, potřebuje rituály, potřebuje stále se opakující bohoslužebné prvky, potřebuje vnější projevy víry, jiný jde svou cestou víry bez zábradlí. Všichni však potřebují – potřebujeme Krista. A všichni, každý z nás, jdeme svoji specifickou cestou své vlastní víry ve službě Pánu a jeho vyznávání, svorně a jedněmi ústy slavíme Boha a Otce našeho Ježíše Krista. To je podstatné. Je to zásadní prvek, který sbor stmeluje, vytváří atmosféru radosti, slabé nese a silné vede k pokoře před Bohem a k úctě k člověku. Pokud sbor žije a jde po cestě služby Pánu – odtud také služby člověku, k němuž služba Pánu vede, pak je jinakost dobrým darem a sbor roste a je prostorem živého společenství a společného nesení břemen a sdílení radosti i smutků. Je místem, kde zpíváme v jedné známé evangelické písni: „Dobrota jest v něm a milost, pokoj, láska, sjednotilost, jasnost, sláva, moudrost, jmění, nade všechno pomyšlení. Radost má druh z druha svého, jakoby vše bylo jeho, co kdy na kom slávy vidí, přeje mu a nezávidí. Nikdy z lásky nevypadnou, v milování nevychladnou, i když v světě různo žijí, stejně jim vždy srdce bijí. Všichni v Bohu svém se těší, spolu v chvalách jeho pléší, bratr bratra mile vítá, silný mdlejším nepomítá.“

Začali jsme, milé sestry a milí bratři, apoštolovou výzvou: „Proto přijímejte jeden druhého.“ Po tom všem, co jsme si řekli, byla by ta výzva nedostačující. Abychom ji naplnili, abychom tvořili radostné společenství Kristova sboru jedinečných bytostí, každý jako jedinečné dobré Boží stvoření vytvářeli jednotu, přece jenom všichni jedno zábradlí potřebujeme. Ne, víc než zábradlí. Potřebujeme zdroj pro sílu k bezpodmínečnému přijetí jeden druhého, potřebujeme základ, pramen. Hle zde je. Apoštol pokračuje: „Tak jako Kristus k slávě Boží přijal vás.“ Jakže nás to Kristus přijal? Bezpodmínečně, každého se stejnou láskou, stejným milosrdenstvím, odpuštěním. Přijal nás a obětoval se pro nás. Právě v Kristově oběti smíme čerpat sílu pro přijetí jeden druhého. Větší a silnější zdroj apoštol nezná. Protože není.

A když z toho zdroje budeme čerpat, když na tom základu budeme stavět a sbor budovat, pak si spolu můžeme radostně tu píseň dozpívat:

Píseň: 399, 12 - 13 V sjíti tomto pravme sobě

Pospěšme tam bratři milí, dokud máme k tomu chvíli, do té svatých společnosti, kde je vždy a všeho dosti.
Pomoz nám všem milý Pane, ať i z nás tam každý stane, v oné slávě nevadnoucí, kde vše slavné jest a skvoucí.
Amen

Miroslav Erdinger


zpět ...
© 2005 archa.cz