0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
29. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
30. října (pátek)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
1. listopadu (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
Neděle masopustní (10. února 2013)
Lukáš 10; 38 - 42

Text kázání: Lukáš 10; 38 - 42
(38) Když šel Ježíš s učedníky dál, vešel do jedné vesnice. Tam jej přijala do svého domu žena jménem Marta,
(39) která měla sestru Marii; ta si sedla k nohám Ježíšovým a poslouchala jeho slovo.
(40) Ale Marta měla plno práce, aby ho obsloužila. Přišla k němu a řekla: „Pane, nezáleží ti na tom, že mne má sestra nechala sloužit samotnou? Řekni jí přece, ať mi pomůže!“
(41) Pán jí odpověděl: „Marto, Marto, děláš si starosti a trápíš se pro mnoho věcí.
(42) Jen jednoho je třeba. Marie volila dobře; vybrala si to, oč nepřijde.“


Je na tomto světě vůbec něco, o co člověk dříve či později nepřijde? Vždyť vše má svůj konec, i ty největší hodnoty a statky. I to, co tu po člověku zůstane - dům, který postaví, strom, který zasadí, děti, které zplodí. Banální pravda, a přece se na ni tak často zapomíná.

A z věcí, co pomíjejí, ba dokonce co skoro žádnou hodnotu nemají, se dělají věci absolutní, jako by tu měly přetrvat věčně. Ježíš ale říká: je tu něco, oč přijít nelze, na co je dokonce i samotná smrt krátká. To si zvolila Marie.

V Palestině před dvěma tisíci lety si lidé byli asi mnohem více než my dnes vědomi toho, že existuje i nepomíjivé. Nepomíjivý je Hospodin a spolu s ním i jeho zákon se všemi jeho jednotlivými příkazy. A mezi nimi nepochybně také stojí, že máme vlídně přijmout pocestného a pohostit ho. Co je tedy tak odsouzeníhodného na tom, že paní domu Marta chtěla dostát své hostitelské povinnosti, zvlášť když se jednalo o tak vzácnou návštěvu? Proč si ona zvolila špatně a Marie správně? Proč je jedno nepomíjivé a druhé pomíjivé? Copak je v jejich chování až tak zásadní rozdíl? Marie naslouchá Božímu slovu, Marta podle něj jedná. Proč je najednou jedno lepší než to druhé? Nedává snad Marta svou pohostinností dostatečně najevo, že si Boží slovo skutečně vzala k srdci? Marie jen pozorně naslouchá a nevíme zatím, jestli to k něčemu bude.

Otázka, co je důležitější, zda modlitba či služba bližnímu, zda studovat Písmo, nebo raději postavit nemocnici, zda život rozjímavý či život aktivní, je stará jako křesťanství samo. Ve středověku byl život zasvěcený Bohu, tedy život v mnišských řádech, stavěn nad život obyčejných věřících. V jiných dobách zas převážil názor, že pravého křesťana poznáme teprve po ovoci – podle skutků lásky – a není až tak důležité, jak často třeba chodí do kostela.

Také dnes jsme svědky bouřlivých diskusí na toto téma. Co je v církvi tím nejdůležitějším? Snad správné zvěstování Božího slova? Zdá se, že ano, vždyť víra je přece ze slyšení. Anebo spíše správné vyučování? Vždyť přece děti jsou naše budoucnost, těm se musíme věnovat především, chceme-li přežít. Anebo spíše správná bohoslužba? Vždyť přece chválit a oslavovat Boha, to je nezastupitelný úkol křesťana a to jediné taky přetrvá, protože i u Božího trůnu jednou budeme Boha vzývat. Anebo spíše neúnavná diakonie? Vždyť přece nemáme o Božím království jen hezky mluvit, ale hlavně pracovat na tom, aby ho zakoušeli lidé ve svých bolestech a nemocech. Anebo spíše budování společenství, otevírání prostoru, kde všichni lidé najdou útočiště, bezpodmínečné přijetí a hodnotné vztahy? Vždyť to dnešní svět plný soupeření a osamocenosti nejvíce potřebuje.

Nechci tyto spory vůbec zlehčovat. Církev trvale stojí před úkolem rozhodovat, na co se právě více soustředit, čemu věnovat větší pozornost a energii. Ale nejsem si jistý, jestli toto těžké rozhodování Ježíšovo slovo jednoduše rozetne. Ježíš se nepřiklání na žádnou ze stran. Jen upozorňuje: Je potřeba volit to, o co nemůžeme přijít. Co to ale je?

Podívejme se trochu blíže na obě sestry z Lukášova příběhu. Nejprve Marie. Sedí uctivě před svým učitelem. To je samo o sobě tak trochu skandální, tehdy vůbec nebylo zvykem, aby rabíni měli vedle svých žáků také žákyně. Marie musela překonat jednu z velkých společenských bariér.

Ale Ježíšovo slovo je takového činu hodno. Je natolik vzácné, že stojí za to se kvůli němu i dostat do řečí a samozřejmě dostat do řečí i Ježíše. Když kdysi našli dvanáctiletého Ježíše jeho rodiče v chrámu, jeho vysvětlení bylo prosté: jsem tam, kde jde o věc mého Otce. Podobně by asi odpověděla Marie: skrze Ježíše jsem blízko svému nebeskému Otci. Čekám na slovo, které mi pomůže, posílí mě na mé cestě, promění můj život. Vše ostatní jde teď stranou.

Marta se jeví jako pravý opak Marie. Už jen tím, že na rozdíl od své sestry přijímá tradiční roli ženy v domácnosti, která hlavně slouží a neplete se do mužských záležitostí. Jestliže Marie v klidu naslouchá, Marta je v pohybu, cele zaměstnaná přípravou pohoštění. Jestliže Marie pokorně sedí, Marta je vzpřímená, vědoma si toho, že je tu teď velmi důležitou osobou, protože na ní závisí spokojenost hostů a zdar celé návštěvy. Jestliže Marie mlčí, protože teď přece mluví Mistr, Marta mu naopak bezostyšně skáče do řeči a vybízí ho, aby svou žačku na chvíli uvolnil pro trochu praktičtější povinnosti. Vůbec ji netrápí, že je to přinejmenším nezdvořilé, snad až urážlivé rušit hosta svými poznámkami a dávat mu najevo, že vlastně Marii zdržuje od práce.

Ježíšova odpověď byla často chápána jako znevážení Martina upřímného snažení. A skutečně, na první poslech to může vypadat tak, že Martino vaření, pečení, uklízení a já nevím co ještě je pro Ježíše čímsi podřadným a trapně nepodstatným. Tak tomu ale není. Na začátku přece Marta slyší pochvalu. Stará se o mnoho věcí, i když se třeba mohou někomu zdát trochu přízemní v porovnání s učenými debatami. Ale schopnost přijmout druhého (třeba i jako hosta), schopnost rozdělit se o dary, otevřenost pro to, co druhý potřebuje, to vše je pro zdravé lidské společenství nepostradatelné.

Ježíš tedy nepohrdá Martinou pohostinností. Sám byl ostatně se svými učedníky na takovou pohostinnost nejednou odkázán. Často v evangeliích čteme, že Ježíše tam nebo onde přijali domů a pozvali na večeři. Společné stolování navíc tehdy bylo výrazem přátelství a vřelého obecenství, a proto není divu, že Ježíšovo jezení a pití s hříšníky dokonce odkazovalo k budoucí hostině v Božím království.

To, na co Ježíš naráží, je Martin postoj ke vlastní práci. Marto, Marto, trápíš se pro mnoho věcí. Starostlivost o tisíc a jednu věc rozptyluje a odhání od středobodu, který nese náš život se vším jeho pachtěním. Martě v její práci, třebaže potřebné a nesobecké, uniká smysl toho všeho. Anebo o tom smyslu dál cosi tuší a touží po něm, ale už jí na něj prostě nezbývá síla a čas, vždyť se toho přece ještě musí tolik udělat a stihnout! Ovšem místo, aby svou pečlivost a přičinlivost nechala chvíli stranou, přehodnotila svůj život a obrátila se aspoň na chvíli k jeho zdroji, odhání od tohoto zdroje i svou sestru Marii. A právě v této věci Ježíš Martu napomíná a varuje.

Marie se naopak soustřeďuje na to podstatné. Starost o bližního teď počká, protože i ta tu přece není jen tak sama od sebe, ale vyvěrá ze starosti toho jediného o nás. Marie ví, kdo je dárcem života, jeho smyslu a všech jeho hodnot. Je nutné čas od času upřít svou pozornost na to nepomíjivé, protože jinak se utopíme v pomíjivostech, v hodnotách předposledních, v povinnostech, kterých přece vždycky máme nad hlavu a nikdy to nebude lepší. Nelze čekat na to, až budeme mít jednou konečně čas a klid se nad sebou zamyslet, anebo nás v tom horším případě k tomuto zamyšlení přivede nějaká vážná nemoc nebo životní krach.

Taky Marie se po Ježíšově odchodu samozřejmě vrátí zpátky ke své práci a každodenním starostem. Ale teď je čas udělat něco jiného. Vystoupit ven ze všednosti, zaposlouchat se do slov toho, na kom náš život stojí a padá, komu vděčíme za vše, co dostáváme a z čeho se můžeme radovat. A taky i my se máme občas spolu s Marií zastavit, pokleknout a stát se poslušnými žáky. Otevřít náruč Bohu a přijímat.

Přiznejme si, že takové jednání je v současném světě posuzováno jako neužitečné a bezúčelné, přímo jako ztráta času. Život se zúžil na práci a zábavu. Práce je to, co dává člověku ohodnocení, prestiž a nakonec i smysl. Člověk bez práce je, jak jsme již několikrát slyšeli, neužitečný darmožrout. Vedle práce je tu ovšem ještě zábava, která pravda žádný velký užitek nepřináší, ale odpočineme si při ní, a tak potom můžeme o to usilovněji pracovat. Takže úplně bezúčelná také není.

Naproti tomu vzývání Boha, modlitba, naslouchání Božímu slovu, to je jednání z tohoto pohledu neefektivní. Nevytváří žádný bezprostřední statek ani zisk. Bohoslužba tu není (aspoň prvotně) ani proto, abychom si při ní zarelaxovali a pak se o to intenzivněji mohli vrhnout do pracovního procesu. Je prostě jen vzácnou chvílí, kdy se napojíme na nepomíjivé. Chvílí, kdy si osaháváme základy svého života. Chvílí, kdy se odstřihneme od proudu povinností, které si na nás bezohledně činí nárok. Ony tu sice dál jsou a budou, avšak už víme, že nejsou tou poslední skutečností našeho života. Život není jen: ty musíš, ale především: ty smíš. To podstatné, co skutečně nepomíjí, si totiž sami nevytváříme, ale dostáváme zadarmo. Díky Bohu za to.

Ondřej Kolář


zpět ...
© 2005 archa.cz