0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
29. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
30. října (pátek)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
1. listopadu (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
5. neděle postní (17. března 2013)
Jan 17; 1 - 8

Text kázání: Jan 17; 1 - 8
(1) Po těch slovech Ježíš pozvedl oči k nebi a řekl: „Otče, přišla má hodina. Oslav svého Syna, aby Syn oslavil tebe,
(2) stejně jako jsi učinil, když jsi mu dal moc nad všemi lidmi, aby vše, co jsi mu svěřil, dal jim: život věčný.
(3) A život věčný je v tom, když poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista.
(4) Já jsem tě oslavil na zemi, když jsem dokonal dílo, které jsi mi svěřil.
(5) A nyní ty, Otče, oslav mne svou slávou, kterou jsem měl u tebe, dříve než byl svět.
(6) Zjevil jsem tvé jméno lidem, které jsi mi ze světa dal. Byli tvoji a mně jsi je dal; a tvoje slovo zachovali.
(7) Nyní poznali, že všecko, co jsi mi dal, je od tebe;
(8) neboť slova, která jsi mi svěřil, dal jsem jim a oni je přijali. Vpravdě poznali, že jsem od tebe vyšel, a uvěřili, že ty jsi mě poslal.


Sestry a bratři, Ježíš bilancuje. Bilancujeme obvykle na konci jednoho období a na začátku jiného. Před spaním si připomínáme, co nám uplynulý den přinesl a vzal, co jsme stihli a nestihli, co se nám povedlo a co ne. Podobně třeba na konci roku, při ukončení nějaké akce či projektu a také na sklonku života.

Ježíš vidí, že jeho životní cesta se chýlí ke konci, a proto se ohlíží zpět, svým učedníkům udílí poslední ponaučení i zaslíbení a chystá se vstoupit do finále. Je pozoruhodné, kolik prostoru poskytuje evangelista Jan tomuto Ježíšovu poslednímu rozjímání, plné čtyři kapitoly! Samotným pašijním událostem věnuje jen zhruba polovinu.

Ježíš připravuje sebe i své blízké na svou smrt tak, jak my to už moc neumíme. Kdysi se lidé modlili: od náhlé a nenadálé smrti ochraňuj nás Pane. Zemřít bez dostatečné přípravy, bez smíření s Bohem, s bližními a i se sebou samotným znamenalo nechat si život proplout mezi prsty, nedat vlastnímu příběhu žádné ukončení, jenom ho nechat zvnějšku odříznout. Dnes si naopak obvykle přejeme, aby všechno vzalo co nejrychlejší konec, nejlépe ve spánku, bez dlouhého trápení, ale také bez možnosti se ke své smrti aktivně postavit, případně dohnat to, co jsme zanedbali zejména vůči těm, jimž jsme něco dlužili.

Ježíš bilancuje před Bohem. Není to jen vnitřní usebrání. Svůj život hodnotí ne podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, ale podle toho, jak oslavil svého nebeského Otce. Co v mém životě sloužilo k Boží slávě? Opět otázka, která ne že by nás nikdy nenapadla, ale je přece jen trochu vzdálená. Přitom „k větší slávě Boží“ bylo a je heslem nejen jezuitského řádu, ale klidně by se pod něj podepsal třeba i Jan Kalvín.

My se ptáme obvykle jinak. Jak se nám dařilo v našem osobním a profesním životě, jak jsme vychovali děti, jak zajistili sebe i rodinu. Anebo rovnou: jak se nám podařilo seberealizovat, tedy prosadit, prodat a proslavit vlastní já, vlastní schopnosti a dovednosti. Vždyť na tom není nic špatného, říkají nám různí poradci a koučové, nestyďme se za sebe, ukažme na sebe hrdě prstem; drzé čelo je lepší než poplužní dvůr.

A tak se dnes osobní bilancování spíš podobá výroční zprávě akciové společnosti. Ptá-li se manažer, jak se jeho podnik rozrostl, kam expandoval, kolik nových zákazníků získal, kolik kapitálu nashromáždil, pak i člověk se především ptá, jakou kariéru udělal, kam se vyšplhal na společenském žebříčku a jak svého dobrého postavení dokázal využít. Tedy ve zkratce: co udělal pro svou vlastní slávu.

Když se řekne sláva, možná pomyslíme na různé mediální hvězdičky, které nemohou spát kvůli tomu, že se o nich nepíše v předních plátcích a nenašly na sebe dost odkazů na internetu. Jenže podle skoro stejných hledisek dnes přece posuzují své úsilí třeba slovutní vědci. Ti se zas trápí, že jsou jejich články a knihy málo citované. A nejinak je tomu i jinde. Důležité je být viděn, být známý, mít jméno. Kdo to všechno má, ten má šanci uspět v nemilosrdné soutěži všech se všemi, ten má hodnotu, ten má zakázky a zaplněný diář. A kdo je „někdo“, ten má také mnoho známých, v ideálním případě slavných známých. A ti mu pomohou, aby byl ještě známějším a slavnějším. Sláva – to dnes není žádný červený koberec a kamery kolem, ale skoro otázka přežití. Nestačí jen umět a znát, je potřeba být nadto aspoň trochu slavný. Kdo sám sebe nedokáže dostatečně vychválit, anebo ještě lépe - zařídit, aby ho oslavovali ostatní, ten se neprosadí.

Podíváme-li se ale na Ježíšův příběh, pozorujeme zvláštní nepřímou úměrnost: čím víc v něm bylo Boží slávy, tím méně tam bylo jeho vlastní slávy. Čím více sloužil Bohu, tím méně sloužil vlastnímu já a jeho potřebám a tím více se naopak věnoval potřebám druhých. Čím více miloval Boha, tím méně lpěl na svém vlastním životě a tím více mu šlo o životy lidí kolem. Ježíš oslavoval Boha právě tím, že sám sebe ponížil a vydal. Svou vlastní pokorou zvěstoval: Bůh se k vám sklání, Bůh je láska.

A tak Ježíšova účetní závěrka za jeho veřejné působení vypadá na první pohled velmi neradostně. Takto by žádný podnik nechtěl dopadnout. Kolonka „příjmy“ či „zisky“ zeje prázdnotou. Zato výdajů a ztrát je nepočítaně. A přece slyšíme, že Ježíš na konci svého života nekončí v červených číslech. Své poslání naplnil. Přesněji řečeno téměř naplnil, protože ten poslední krok má ještě před sebou. Přichází jeho hodina. Podle světských měřítek ho nyní čeká bankrot. Avšak teprve pak bude moci říci dokonáno jest. Na kříži utrpí tu největší ztrátu, ale zároveň naplno zjeví, kdo je Bůh – ten, který na cestě za námi neušetří ani svého Syna.

Při svém bilancování Ježíš nezapomíná ani na ty, kdo tu po jeho odchodu zůstanou. To jsou ti, kdo přijali jeho svědectví o Bohu, zachovali je a uvěřili, že je Ježíš od Boha poslán. Jestliže někdo opravdu utrpí vážnou a jak se zdá, přímo nenahraditelnou ztrátu, pak jsou to především oni. Zůstanou jako ovce bez pastýře, a podle toho se také zachovají, jak předpovídá Ježíš o pár veršů předtím: „Hle, přichází hodina, a již je zde, kdy se rozprchnete každý do svého domova a mne necháte samotného.“ Ti, kterým Ježíš zjevil Boží slávu, končí dost neslavně a hanebně, vždyť víc než o šíření Boží slávy jim v onu hodinu půjde o vlastní krk a strach jim povelí se raději zabarikádovat před světem a nevystrkovat uši.

Právě proto se Ježíš za ně a za nás modlí. Svou přímluvu ovšem začíná zvláštními slovy: Otče, oslav svého Syna. To na první poslech zní sobecky, jako prosba o jakousi nápravu či aspoň zmírnění křivd, jež musel Syn zde na zemi vytrpět. Jako by Ježíš říkal: „ Prozatím jsem všechno dělal pro tvou slávu, Bože, ale teď je na čase, abys na oplátku ty udělal něco pro mě.“

Ve skutečnosti však Syn nežádá žádné spravedlivé odškodnění, ale návrat moci nad celým světem, kterou měl již od stvoření světa, ale na své pozemské cestě se jí dobrovolně vzdal. Po tomto navrácení ovšem nakonec netouží kvůli sobě, ale právě kvůli nám. Tu moc chce využít nám na pomoc. Do Boží slávy totiž máme být vtaženi i my. Ježíš má odejít a ujmout se vlády nad světem, aby pro nás u svého Otce připravil věčný život. Nechce si slávu nechat pro sebe jako zaslouženou odměnu, ale otevírá ji i pro nás, kteří jsme se jí tolik vzdálili a vůbec si ji nezasloužíme.

Když jsme tedy byli zahrnuti do Boží slávy, slušelo by se nyní této slávě dělat čest, Boží slávu dosvědčovat a Boha oslavovat. Měla by z nás přímo vyzařovat. Co to ale znamená? Odpověď nacházíme v Ježíšově příběhu. On byl ztělesněním Boží slávy právě tím, že svou vlastní slávu nevyhledával, nezakládal si na ní, ba přímo ji odmítal. Neukazoval na sebe, ale na svého Otce, jehož jméno chtěl svým životem vyvyšovat. Jedno z největších, ba dokonce možná vůbec největší selhání církve spočívalo v tom, že začala dělat pravý opak toho, co dělal Ježíš. Místo aby oslavovala Boha, uzurpovala si jeho slávu pro sebe a učinila sama ze sebe nositelku božské velikosti, důstojnosti a ovšem i moci. Místo Božího jména vyvyšovala jméno své a systematicky pěstovala svou vlastní důležitost a nepostradatelnost. Žalmistovo „ne nás, Hospodine, ale svoje jméno oslav“ v ní utichlo a ti, kdo se ho odvážili připomenout, byli umlčováni.

A tak při pohledu do dějin církve můžeme vnímat paradox. Paradox, jemuž ale ve světle Ježíšovy cesty dobře rozumíme. Právě v dobách své největší slávy, územního rozmachu, hospodářské prosperity a podílu na světské moci se církev Boží slávě povážlivě vzdalovala, duchovně strádala a upadala. A naopak v dobách útisku nebo přímo pronásledování měla Bohu obzvlášť blízko a vydávala cenné duchovní plody. Z doby nedávno minulé třeba krásné písně, které odolávají času a různým společenským změnám.

Účast na Boží slávě nás tedy nepozdvihuje do triumfálních výšek, odkud budeme shlížet na lidské hemžení, ale naopak nás přivádí na Ježíšovu cestu pokory, ke službě potřebným. Boží sláva se nezjevuje v nazdobených chrámech, ale u nemocničního lůžka, kde bereme za ruku trpícího. Církev je zde na zemi církví putující a bojující, přesněji spolu-putující a spolu-bojující s ostatními. Nemá právo si klást na hlavu vítězný věnec, když ještě není dobojováno, když tento svět krvácí mnoha ranami a tolik slz není osušeno. Stejně tak nemá právo si přivlastňovat patent na jedinou pravdu, když zatím i ona vidí vše jen jako v zrcadle a hádance a někdy prostě neví, nerozumí a mýlí se. Prozatím jí má stačit jen Ježíšovo ujištění, že je v Božích rukou a nikdo jí z nich nemůže vytrhnout. Až Kristus sestoupí ve slávě, bude jí vše ostatní přidáno.

Toto Ježíšovo ujištění můžeme vztáhnout i na vlastní životy. Paradox, který platí pro církev, platí i pro mě. Co když jsem se právě ve své údajné slávě ve skutečnosti Bohu vzdaloval? A nebyly naopak moje porážky a deprese místem, kde jsem se o to více setkával s Božím milosrdenstvím a pomocí? Naplněný a věčný život nenalézáme v úspěších, síle, zdraví, neomezené seberealizaci, v plnění všech našich přání, ale ve spojení s Kristovou cestou ponížení a v plnění Boží vůle. Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však ztratí svůj život pro mne, nalezne jej. To nás Kristus naučil nejen svým slovem, ale především svým životem a smrtí.

Amen.

Ondřej Kolář


zpět ...
© 2005 archa.cz