0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
29. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
30. října (pátek)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
1. listopadu (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
Hod Boží velikonoční (31. března 2013) – kázání ve sboru v Praze Strašnicích
Marek 16; 1 - 8

Text kázání: Marek 16; 1 - 8
(1) Když uplynula sobota, Marie z Magdaly, Marie, matka Jakubova, a Salome nakoupily vonné masti, aby ho šly pomazat.
(2) Brzy ráno prvního dne po sobotě, sotva vyšlo slunce, šly k hrobu.
(3) Říkaly si mezi sebou: „Kdo nám odvalí kámen od vchodu do hrobu?“
(4) Ale když vzhlédly, viděly, že kámen je odvalen; a byl velmi veliký.
(5) Vstoupily do hrobu a uviděly mládence, který seděl po pravé straně a měl na sobě bílé roucho; i zděsily se.
(6) Řekl jim: „Neděste se! Hledáte Ježíše, toho Nazaretského, který byl ukřižován. Byl vzkříšen, není zde. Hle, místo, kam ho položili.
(7) Ale jděte, řekněte jeho učedníkům, zvláště Petrovi: ‚Jde před vámi do Galileje; tam ho spatříte, jak vám řekl.‘“
(8) Ženy vyšly a utíkaly od hrobu, protože na ně padla hrůza a úžas. A nikomu nic neřekly, neboť se bály.


Milé sestry, milí bratři, milí přátelé,

bylo ráno třetí den po Kristově ukřižování a pohřbu, přivstal jsem si tehdy, slunce ještě nevyšlo, a plížil se neslyšně a neviděn, a kým také tak ráno, mezi hroby. Někdy je dobré přivstat si a mít chvíli pro sebe a tentokrát i pro svoji zvědavost. Já si s tím vším, co se stalo tam v Jeruzalémě, nějak nevím rady, vůbec nevím co s tím. Já jen tak nějak tuším, že by se to mohlo týkat i mě. No, a protože jste tady, předpokládám, že vás to všechno také zajímá, proč jsem se tam na tom místě vyschlých koster a přivalených kamenů, kam se nikomu nechce a já se ani tomu nedivím, vždyť je to tam samá mrtvola, proč jsem se tam pohyboval, co jsem tam vlastně dělal. Mě tedy skutečně zajímalo, co se to tam mělo stát. Vždyť pár pomatenců mluvilo o nějakém vzkříšení a sám ten ukřižovaný o tom také mluvil, ale kdo by tomu věřil, ne? Takovým nesmyslům, co se nedají napsat ani spočítat ani vzít do ruky a dobře osahat, přece nebudeme věřit. Jenomže zvědavost mi nedala, nějak to všechno ve mně vrtalo a hlodalo a co kdyby třeba se mě to mohlo někdy nějak, nevím ovšem jak, týkat. Běž tam, je to také o tobě a pro tebe. Přemýšlím o životě i smrti, už jsem viděl několik těl bez života, ta smrt je přece definitivní a absolutní, tak jaképak vzkříšení? Hlodalo to ve mně a hlodá to ve mně stále víc. Musím se víc dozvědět.

A tak jsem se tam pomalu, schován za hroby, blížil k tomu místu. Až se to bojím říci, k jakému. Je to příliš živé, byl jsem u všeho už tři dny před tím, v pátek. Bylo to strašně surové. To tedy mohu dosvědčit. Jak se mu všichni posmívali, někteří si i plivli. Chtěli, ať sestoupí z kříže. Bylo to hrozné. Taky jedna moje kamarádka tam byla. A říkala mi, že na Velký pátek tam na Golgatě slyšela, jak vykřikl: „Žízním!“ A byla z toho docela vedle, působilo to na mě, že byla plná zoufalství, když se ho ptala: „Pane Bože na kříži, jak ti máme dát napít? Jakou od nás chceš vodu? A kde jsou tvoje vyprahlá ústa? Jsou to ústa těch kolem nás? Jsou to špinavé nohy těch kolem nás, které potřebují umýt? Je to tvá ruka, která potřebuje pohladit?“ Byla z toho také celá pryč a že prý nám tím ukřižováním Bůh Otec o sobě hodně řekl, dokonce: „Mám vás, mé hříšné stvoření, moc rád. Nenechám vás v tom hříchu se utopit, nebojte se.“ Slyšel jsem ji těmito ušima, jak to říkala. Bylo nás tehdy u toho plno, když to říkala. No a tak po tom všem vydržte v neděli ráno doma v posteli! Nějak mi to nešlo a tuším, že vám také ne.

A tak se tam znova vracím. A už se něco děje. Slunce již vysílá své paprsky na hroby, jeho práce vysoušeče mrtvých těl se daří. Ale tady jakoby se nějak do toho hrobu nemohlo dostat. Ten kámen byl dost dobře přivalen. Však z toho také mají ty tři ženy, co tam přichází pomazat mrtvé Kristovo tělo, pěkný strach. „Co s tím? Kdo ten kámen odvalí, abychom se mohly dostat dovnitř?“ ptají se. Tak tohle tedy znám. Co se jen napřemýšlím, jak pohnout s mnoha kameny mého života. To přece znáte také, milé sestry a milí bratři, přátelé. Řešíme a řešíme. Aby ne, vždyť máme své zkušenosti, jsme dobře vzdělaní, navazujeme na tradice předků a jejich zkušenosti, umíme si vše dobře spočítat, právnicky ověřit. Ale přece jen na mnoho věcí jsme krátcí. Tak nás to deptá, kroutí, nervuje. Nedaří se nám to správné řešení najít. Balvany života. Neodpuštění, křivdy, krizové vztahy partnerské, dětí a rodičů, lásky nenaplněné, neúspěchy v hledání zaměstnání, nepřijetí na studia, také nemoci a tak dál. Co jenom balvanů leží na našich cestách a my se tolik snažíme. Tolik se tím natrápíme. Ty tři ženy se také trápily, téma veliký kámen jim zabralo celou cestu. Téma velký kámen je tématem našich životů. Všechny předpoklady a zkušenosti říkaly, že v hrobu je mrtvé Kristovo tělo a ten hrob je zajištěn obrovským balvanem. Pokukuji po těch ženách, nemohou věřit svým očím a uším. A já také ne. Velmi veliký kámen je odvalen. K údivu všech. Když už byl všemu konec, když se své práce ujala smrt, když už člověk nejenže nemohl, on již nemohl vůbec nic, stalo se to, co ten, který tu má být, ale on tu není, protože tady jsou mrtví a on je živý, jak za chvíli ženy zjistí, co On říkal.

A když jsem již hovořil o těch našich balvanech, nevšimli jste si, že často bývají odvaleny z našich cest ve chvíli, kdy všechny naše snahy zklamávají? Kdy již mávneme rukou a chceme se smiřovat s prohrou, je tady vítězství? Jenomže ono to není naše vítězství, ale je to pro nás vítězství. Kdo to pro nás vyhrál? „Mám vás má hříšné stvoření moc rád, nenechám vás v tom hříchu se utopit,“ zní mi to slovo, které slyšela ta moje kamarádka z Kristova kříže. Již tušíme? Nebo dokonce víme, kdo to pro nás vyhrál?

A tak ty tři ženy vstoupí do hrobu. Je tam plno světla. To ranní slunce se tam již docela dostalo, ale ono to není jen to slunce. To dobrá zpráva tam svítí, zpráva, která od těch dob svítí i na naše hroby a hroby našich drahých, na hroby po staletí kopané a betonované a v dalším provedení. V tom podle plánu dobře zakrytém, velkým balvanem zavaleném hrobu, kde se má nalézat mrtvé, do pláten zabalené Kristovo tělo, je živo. Je tam taková malá, nenadálá párty. Dává ji mladý muž v bílém rouchu. Že by anděl? Posel dobrých zpráv? Boží posel? A tři ustrašené ženy. Také se tam v povzdálí, za jedním z hrobů, docela třesu. Strach? Úzkost? Nejistoty? Nějak nevím, co mě nenechává v klidu. Je to také pro tebe, týká se to tebe, jakýsi hlas mi znova a znova napovídá. Bráním se. Je to všechno tak neuvěřitelné. Náhle rozhodnutí. Nemohu jinak. Vystupuji ze stínu hrobů. „Jé, ty jsi tady také?“, slyším hlas anděla. „Tak přece´s přišel. Přisedni si, to co budu říkat, týká se i tebe.“ A ten muž v bílém rouchu pokračuje: „Neděste se. Ježíš Nazaretský, který byl ukřižován a kterého tady hledáte, ten tu není. Byl vzkříšen. Podívejte se, místo, kde ležel, je prázdné.“ Pořád se bojím, strach vidím i na těch ženách. Něco tak neobvyklého člověka vyděsí. Ten muž však nabízí alternativu. Místo strachu to běžte vyřídit dalším. Zapomeňte na strach. To, čeho jste svědky, co Vás tu teď potkalo, to si nenechte pro sebe. A řekněte to i tomu zástupci sebevědomých na svoji víru, zástupci zapíračů a plačících kajícníků, tomu Petrovi. A také tomu, který tak podle políbil, zradil. Tady nemá smrt co pohledávat, Ježíš je živý. Chtěl jsem to vyřídit i tobě, slyším, jsi jako ten Petr a Jidáš dohromady, obrací se najednou ten anděl na mě. Stáhnou se mi kolena, jak mě ta pravda o mě svírá, ale jsi tady, tak to také nezapomeň všude říkat. Je to i pro tebe. Jsi svobodný, jsi omilostněný. Přijmi to. Jinak jsi nemusel chodit. Běžím a strach je pryč, pravda o mě není děsivá a smrtící, ona je dokonce motivační.

A běží se mnou také ty tři ženy. Jejich mise u hrobu dostala jiný cíl. Nejspíš tam i ty masti zapomněly. Stejně jim byly k ničemu. Hrůza a úžas jim zavřely ústa. Nikomu nic neřekly, bály se. Jsme možná trochu zklamáni, že ty ženy to nevyřídily. Nemrzme se na ně, třeba bychom se chovali stejně. Spíš přemýšlejme o tom, komu máme být vděční my. Kdo nám tu zprávu, že Ježíš vstal z mrtvých, vyřídil a my jsme jí uvěřili. A pak berme nohy na ramena a utíkejme ji vyřizovat dál. Je ještě tolik lidí, kteří to neví. Kteří neví, že ne nenávist ale láska, že ne bolest a slzy ale radost, že ne prázdnota ale naděje, že ne smrt ale život mají k nám poslední slovo. Týkají se i nás. Já, jestli chcete, poběžím s vámi. Vždyť jsem tam byl a všecko jsem slyšel. Také jsem se bál. Ale už se nebojím. Poslání lásky a života je silnější než strach.

Amen.

Miroslav Erdinger


zpět ...
© 2005 archa.cz