0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
29. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
30. října (pátek)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
1. listopadu (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
3. neděle po Velikonocích (21. dubna 2013)
1. list Janův 5; 1 - 4

Text kázání: 1. list Janův 5; 1 - 4
(1) Každý, kdo věří, že Ježíš je Kristus, je zrozen z Boha; a kdo má rád otce, má rád i jeho dítě.
(2) Podle toho poznáváme, že milujeme Boží děti, když milujeme Boha a jeho přikázání zachováváme.
(3) V tom je totiž láska k Bohu, že zachováváme jeho přikázání; a jeho přikázání nejsou těžká,
(4) neboť kdo se narodil z Boha, přemáhá svět. A to vítězství, které přemohlo svět, je naše víra.


Je těžké být křesťanem? Často ještě dříve, než si tuto otázku vůbec položím a pokusím se nad ní zamyslet, dostávám od svého nevěřícího okolí jasnou odpověď: samozřejmě že ne. Naopak, my věřící prý máme život mnohem snadnější. Víme, proč tu na světě jsme; jsme si jisti, že náš život má smysl; věříme, že se Bůh o nás stará; můžeme se spolehnout na to, že nás provede všemi úskalími, abychom se bez úhony dostali rovnou do nebe. Svět pro nás není temnou hrou různých neúprosných tlaků nebo zase nepředvídatelných náhod, ale krásná barevná mozaika, dokonale promyšlená, kterou sice člověk někdy trochu kazí svým nehezkým chováním, ale to nic nemění na tom, že i on je tu krásným, dokonce obzvláště vybroušeným kamínkem.

Asi všichni cítíme, že takovéto představy jsou dost zkratkovité a sotva odpovídají naší zkušenosti. Když mi nevěřící člověk začne podsouvat, jak úžasně se mi vlastně žije, mám chuť mu navrhnout: však ti nic nebrání v tom, abys do tohoto úžasného světa vstoupil taky. Jenže takový návrh by se nejspíš stal jen dobrou nahrávkou na smeč. Dotyčný by mi jistě odsekl: já ovšem na rozdíl od tebe žádnou iluzi a berličku nepotřebuju, protože stojím pevně oběma nohama na zemi.

Ovšem kdybych naopak začal vysvětlovat, že život ve víře není žádná selanka, ani tehdy bych neuspěl. Dostalo by se mi celkem logické odpovědi, že v takovém případě je víra úplně k ničemu. Vždyť člověku život neusnadňuje a dokonce ho i v mnohém ohledu komplikuje, třeba na něj hází povinnost chodit do kostela anebo ho mučí otázkou, proč dobrý Bůh dopouští všechno zlo.

Myslím, že současný člověk náboženství v zásadě neodmítá, ale požaduje po něm, aby přinášelo rychle a účinně štěstí, vyřešilo všechny problémy, a vůbec aby člověka přeneslo do vyšší duchovní roviny, kde ho přestanou trápit bolavá záda a nezaplacené složenky. Náboženství má fungovat tak trochu jako droga, jinak přestává být zajímavé. A jsou náboženští vůdcové, kteří takovou drogu opravdu nabízejí a záměrně pěstují v lidech závislost. Kocoviny pak sice bývají horší než ty po celonočním tahu, ale to už je jiná kapitola.

Také autor Janova listu chce, jak se zdá, představit život z víry jako cosi snadného. Ne, určitě nenabízí náboženství jako pilulku, která nám hnusný a nepřátelský svět příjemně rozmaže a umožní v něm jakžtakž přežít. Jeho adresáti ovšem patrně potřebují povzbudit a posílit, protože jejich víra ochabuje, přestává být motorem a inspirací pro běžný život a stává se spíš zátěží. Janovi tedy velice jde o to, aby víra nebyla vnímána jako jakýsi další balvan, který na sebe musíme vzít dodatečně ke všem dalším každodenním starostem a úkolům (jako by jich už tak nebylo dost a netlačily nás pořádně k zemi).

Lehká víra – to zní ale přece jen dost podezřele. Řekněme ihned, že to není laciná víra; není to víra bez následování Krista, bez závazků a poslání. K víře zcela samozřejmě patří respekt před Boží vůli a úsilí o plnění jeho přikázání. Snadnost víry vůbec nespočívá v lehkomyslnosti. Víra není blažená spokojenost s tím, že Pán Bůh nás má stále a jistojistě rád i se vším, co děláme a jací jsme, a na tom jest nám dosti a nic dalšího se od nás nechce. Jan vysvětluje: Boží přikázání pro nás nejsou těžká, neboť jsme se zrodili z Boha.

Co znamená zrodit se z Boha, nad tím si kdysi lámal hlavu už farizeus Nikodém, když přišel kdysi za Ježíšem na noční teologickou konzultaci. Jak se může starý člověk znovu narodit? Narodit se z Ducha svatého, to je ovšem v jakémkoli věku, poučuje Ježíš Nikodéma i nás, ale myslím, že ani my z toho, podobně jako kdysi onen farizeus, nejsme příliš moudří.

Jak se vlastně pozná znovuzrozený člověk? V některých křesťanských kruzích by se teď slušelo vylíčit jakéhosi ideálního křesťana, kterému v těle místo krve koluje svěcená voda, anebo možná spíše nějaká hodně kvalitní povzbuzující, nejlépe třeba taneční droga. Od rána do večera má na tváři zářivý úsměv, s lehkostí překonává všechny překážky, které se mu dostanou do cesty, ani na vteřinu nezapochybuje o Boží dobrotě a péči (jak by taky mohl, když se mu daří vše, na co sáhne). Kolem sebe neustále šíří sluníčko, až tím mnohé své bližní docela otravuje, ale to oni jen závidějí, že nemají tak pevnou víru jako on. A taky jeho rodinka je naprosto vzorová, manželka je žena statečná a děti další výhonky víry, naděje a lásky. Znáte nějakého takového křesťana? Já ne - asi proto, že se pohybuju ve špatné církvi, kde se žádní znovuzrození nevyskytují. A možná se jim sám raději vyhýbám.

Nevím, kde se takový ideál znovuzrozeného křesťana vzal, když v Novém zákoně bychom po něm marně pátrali. O znovuzrozených se tu samozřejmě hovoří, ale vůbec to nejsou žádné vzácné exempláře. Naopak, jsou to úplně všichni křesťané. Podmínka nového zrození je podle Jana docela prostá: uvěřit, že Ježíš je Mesiáš. To stačí. Z pozdějších veršů vyplyne, že s vyznáním Krista souvisí také křest, ale tím spíš není řeč o žádném vyšším stupni víry, ale spíš o tom první a základním. Jan neoslovuje elitní, k dokonalosti se nesoucí křesťany. Z Boha jste se narodili přece vy všichni, vy v Boží jméno pokřtění a všichni znovuzrození, jak zpíváme v jedné písni.

A vám všem Jan říká: neboj se, být křesťanem není nic těžkého. Ty to zvládneš, protože ses přece narodil z Boha. On je s tebou, je svým Duchem dokonce přímo uvnitř tebe. Sám Bůh v tobě dělá to, na co se necítíš. Vede tě, když už nemáš sílu jít dál. Modlí se v tobě, když ty už se modlit nedokážeš nebo nechceš. Probouzí v tobě důvěru, když ty sám už ani od něj nic nečekáš. Je ti blízko právě tehdy, když se ti zdá být vzdálený a nedostupný. Víra je snadná ne proto, že nás Bůh přikázání zbavuje, ale tím, že nám vůbec umožňuje podle nich žít.

Příznačné je, že v Janových napomenutích nenajdeme sáhodlouhé výčty toho, co by správný křesťan měl a neměl dělat. Žádné paragrafy podrobně popisující, jak by se měl člověk chovat v rodině, v práci, v politice. Celá křesťanská morálka se nakonec dá vyjádřit jediným slovem: láska. Miluj a dělej, co chceš, shrnul to o pár století později svatý Augustin. Až to člověka trochu dráždí, že se v epištole neustále opakuje toto přímo kouzelné slůvko a my jaksi postrádáme přesnější vysvětlení. Zvláště pak do naší doby, která slovo „láska“ už dávno vyprázdnila a zbanalizovala, by mělo zaznít, co tedy přesně znamená milovat.

Naše rozpaky se pak ještě vystupňují, když zjistíme, že Jan má na mysli především nebo skoro výhradně lásku mezi bratry a sestrami v církvi. Máme se milovat jako děti Boží, jako děti jednoho Otce, jako ti, co se z Boha zrodili. A co ti ostatní? Dál už naše milování nesahá? Co má tato láska společného třeba s láskou onoho Samařana, který prokázal milosrdenství i přes hranici vlastního náboženství?

Ježíš nás sice učil, že naše láska nemá mít žádné meze dané národnostní, společenskou či jinou příslušností. Ale z vlastní zkušenosti víme, že úplně bezmezně se milovat nedá. Dost práce nám dá už jen mít rád své nejbližší, bratra, manžela, souseda, kolegu v práci. A dějiny církve plné bojů křesťanů proti křesťanům nás dostatečně poučují o tom, že i takto omezená láska je pro nás jen stěží dosažitelná, ba dokonce i dobré vztahy uvnitř jednoho sboru nejsou samozřejmostí. Vůbec se tedy po nás nepožaduje něco nesplnitelného a heroického, žádná všeobjímající a tím vlastně nelidská láska, ale zpočátku jen to nejzákladnější: vidět ve svém bližním Boží dítě, znovuzrozené z Boha. Vidět ho jako toho, kdo je zahrnutý stejným milosrdenstvím a dobrotou jako já. Tím dostává na první pohled rozostřený obraz lásky jasnější obrysy.

Sestry a bratři, je těžké být křesťanem? Za mnou visí působivý obraz Ježíšova ukřižování, který nám připomíná, že být křesťanem neznamená žít v trvalé duchovní euforii. K cestě víry patří různé zkoušky, protivenství, bolesti. Patří k ní zklamání z vlastního selhání před Bohem i před bližními, z vlastní neschopnosti prokázat lásku, z odcizení jeden druhému. Patří k ní únava a pocit, že nic nemá smysl. Patří k ní volání Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil. To není snadné.

Dnes ale máme neděli Jubilate, tedy jásejte, radujte se a vězte, že mé jho netíží a břemeno netlačí, ujišťuje nás Pán. Spolu s Kristem vzkříšeným jsme se zrodili k novému životu. Naše víra přemáhá svět a všechny vládce tohoto věku včetně těch, co vládnou našim duším. Možná by bylo lepší říci: to Bůh sám v nás přemáhá svět. To on nás osvobozuje od všeho, čím ještě sloužíme tomu starému a zotročujícímu. To on v nás tvoří nová srdce. To on z nás totiž sňal všechnu tíhu a vzal ji v Ježíši Kristu na sebe.

Amen.

Ondřej Kolář


zpět ...
© 2005 archa.cz