0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
20. října (úterý)
19:00 sekání třicátníků přes Zoom
22. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
23. října (úterý)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
25. října (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže sestra vikářka Anna Pokorná)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
4. neděle po Velikonocích (28. dubna 2013)
Skutky apoštolské 16; 23 - 34

Text kázání: Skutky apoštolské 16; 23 - 34
(23) Když je důkladně zbičovali, zavřeli je do vězení a žalářníkovi poručili, aby je dobře hlídal.
(24) On je podle toho rozkazu zavřel do nejbezpečnější cely a pro jistotu jim dal nohy do klády.
(25) Kolem půlnoci se Pavel a Silas modlili a zpěvem oslavovali Boha; ostatní vězňové je poslouchali.
(26) Tu náhle nastalo veliké zemětřesení a celé vězení se otřáslo až do základů. Rázem se otevřely všechny dveře a všem vězňům spadla pouta.
(27) Když se žalářník probudil a uviděl, že jsou všechny dveře vězení otevřené, vytasil meč a chtěl se zabít, protože myslel, že mu vězňové uprchli.
(28) Ale Pavel hlasitě vykřikl: „Nedělej to! Jsme tu všichni!“
(29) Tu žalářník rozkázal, aby mu přinesli světlo, vběhl dovnitř a pln strachu padl před Pavlem a Silasem na kolena.
(30) Pak je vyvedl ven a řekl: „Bohové a páni, co mám dělat, abych byl zachráněn?“
(31) Oni mu řekli: „Věř v Pána Ježíše, a budeš spasen ty i všichni, kdo jsou v tvém domě.“
(32) A začali jemu i všem v jeho domácnosti zvěstovat slovo Boží.
(33) Ještě v tu noční chvíli se jich ujal, očistil jim rány a hned se dal se všemi svými lidmi pokřtít.
(34) Pak je zavedl do svého domu, pozval je ke stolu a s celou rodinou se radoval, že uvěřili v Boha.


Příběh, který jsme právě slyšeli, je plný zázraků. Ten první je nevídaný a neslýchaný, jak vystřižený z nějaké pohádky. Takový, jak si zázraky obvykle představujeme. Bůh ohromujícím způsobem zasahuje do našeho každodenního běhu světa, porušuje přírodní zákony (ostatně, proč by nemohl, když je sám stvořil), takže se dějí stěží uvěřitelné věci. Z ničeho nic zemětřesení, dveře se samy otevírají, pouta sama pukají a padají z rukou a nohou.

Když Boha prosíme o pomoc, tak si ji někdy představujeme právě takto. Není na tom vlastně nic špatného. Vždyť Bůh skutečně dokáže činit věci velké, nepochopitelné, zdravému i vědeckému rozumu odporující. Dokáže zvrátit situaci, která se nám zdála být bezvýchodná. Dokáže postavit na hlavu naše dlouhodobé zkušenosti a zažitá očekávání.

Mnohem častěji ovšem Bůh způsobuje zázraky, které by sice nebyly vhodnou předlohou pro hollywoodský film nebo pro titulek do magazínu, ale rozhodně nejsou méně úžasné. Ještě dříve, než se začala věznice ve Filipech otřásat v základech, stal se div divoucí: nenápadně, bez velkých efektů, v duších dvou lidí.

Apoštol Pavel a jeho druh Silas neměli moc rozumných důvodů předpokládat, že ve zdraví vyváznou. Spíš to vypadalo, že nyní budou následovat svého Pána po křížové cestě: šaty už z nich strhány byly, bičováním už si prošli, ve vězení sedí. Teď už zbývá jen čekat na rozhodující verdikt soudu, který bude vzhledem k těžkým obviněním jistě nekompromisní. Na útěk se pomýšlet nedá, stráže hlídají dobře, podplatit úředníky apoštolové nemohou a nechtějí. V poutech, bez možnosti pohybu, v nejtemnější kobce se na smrt čeká věru zle.

Navzdory tomu všemu však oba muži neztrácejí víru. Ani v těch nejhlubších hlubinách se necítí Bohem opuštěni a zapomenuti. Ani ta největší noc pro ně není temná, protože v ní zakoušejí Boží ochranu. Půlnoc, která právě nastává, je pro ně již začátkem nového dne. A nový den se přece sluší zahájit chválou Boha, jak kdysi vyznal už žalmista: Vstávám o půlnoci, abych ti vzdal chválu za tvé spravedlivé soudy. Kdo ví, jak pro Pavla a Silase skončí tento soud; spravedlnosti se vůbec nemusejí dovolat. Nedovolal se jí Ježíš, nedovolali se jí nesčetní křesťané po něm. Ale apoštolové věří, že nad selhávající lidskou spravedlností je přece spravedlivý soud Hospodina, který se ujímá ubožáka a pronásledovaného. A právě tomuto Hospodinu nyní vzdávají chválu.

Chválit Boha na konci všech nadějí ve vysvobození. Chválit Boha na pokraji lidských sil. Chválit Boha v ponížení a bolesti. Kdo je takové chvály schopen? Jak může vůbec vytrysknout z lidských srdcí, sevřených a sužovaných? Děje se zázrak. Zázrak víry. Pavel se Silasem jsou náhle svobodní i v poutech. Cela smrti se rázem proměňuje v chrám, kde zní mocně Sláva na výsostech Bohu, takže to slyší všichni okolo. Zde už nevládnou římští úředníci, sem už nesahají dlouhé prsty mocných nepřátel, sem už nepronikne křik zfanatizovaného davu. Zde panuje jen Bůh sám. Zde vstupuje do našeho světa Boží království. Zdaleka nepřichází až spolu se zemětřesením a všelijakými nadpřirozenými úkazy. Ještě dříve, než Bůh zlomí pouta vězňů, láme okovy lidského strachu a malomyslnosti a tvoří nová srdce. A tím se prokazuje stejně mocně jako později tím nečekaným zemětřesením. Víra sama je tím zemětřesením, protože otřásá vším, co se nám jeví a vnucuje jako jediné rozumné, nevyhnutelné a předvídatelné.

Vedle Pavlova a Silasova příběhu víry, která hory přenáší, ovšem slyším ještě jeden příběh, příběh nevěry a ubohosti, který ale také končí velkým vysvobozením. Je to příběh žalářníka. Taková typicky vedlejší postava, mohli bychom říci, ani jeho jméno se nedozvídáme. Skoro to vypadá, že je do skutků apoštolů zařazen jen proto, aby o to více vynikla jejich cesta věrných a neochvějných Kristových učedníků.

Avšak čím více si zpřítomňuji osud toho bezejmenného bachaře, tím je mi bližší, tím více se s ním dokážu ztotožnit. Pavel a Silas mají můj obrovský obdiv a úctu. Snad jim i trochu závidím jejích pevnost ve víře a stálost v naději. Ale přiznám se, že k jejich chvalozpěvu v okovech a k radosti v utrpení se dokážu připojit jen málokdy. Chválím Boha jen tehdy, když se mi zdá, že je za co chválit a děkovat, a ještě i tehdy na to občas zapomenu. Raduji se jen, když se mi něco povede nebo něco hezkého potká. V opačných případech mám spíš sklon Bohu všechno možné vyčítat a kverulovat.

Poslušný příslušník vězeňské služby žádný obdiv a úctu nevzbuzuje. Spíš politování nebo ironický úsměv. Zajímalo by mě, jak vnímal svou vlastní práci. Možná ji dělal s hlubokým přesvědčením o správnosti svého konání. Možná naopak s vnitřním sebezapřením. Možná se sadistickou radostí jako věznitelé v nacistických a komunistických kriminálech. Možná s vědomím nutnosti sloužit státu a vlasti i v takových nepopulárních úkolech – někdo to holt dělat musí. Možná byl takříkajíc obětí rodinné tradice, bachařské řemeslo se prý dědí. Pavel je jednoznačný hrdina; věznitel je průměrný a pečlivý úředník, který důsledně plní rozkazy a dál se na nic neptá.

To, co ho nyní potkává, ovšem otřásá důvěrně známým prostředím, v němž se zabydlel a na něž si zvykl. Zemětřesení bourá nejen jeho pracoviště, ale i jeho životní jistotu, jeho domov. Ztrácí půdu pod nohama. Dějí se věci, s nimiž nepočítal, a neumí si s nimi proto poradit.

Rozumím nešťastnému bachaři, kterému se rázem zhroutil svět jako domeček z karet. A rozumím i jeho reakci. Jak obstát, když se hroutí jistoty, které doposud tvořily neměnné a spolehlivé kulisy našich životů. Jak nepropadnout panice, když je náhle všechno jak na vodě a nedá se na nic spolehnout. Jak být statečný a ještě k tomu chválit Boha, když do našeho života vtrhne zemětřesení a nenechá v něm kámen na kameni.

Proti vyšší moci, dokonce přímo proti Boží moci je žalářník bezmocný. Jeho nadřízení by snad pochopili, že v takové chvíli nemohl nic kloudného udělat, aby zabránil útěku vězňů. Jenže on si vinu stejně vztahuje na sebe a chápe celou záležitost jako své selhání. Dostane strach. A vidí jediné východisko: sáhnout si na život.

Rozdíl mezi dozorcem a apoštoly tu vyniká obzvlášť výrazně. Pavel se Silasem se spoléhají na Boha i tehdy, když se zdají být všechny cesty ke svobodě zataraseny a smrt jistá. Žalářník naproti tomu propadá už dopředu zoufalství, i když zatím ještě nemá ponětí v tom, co se vlastně přihodilo a hlavně jaké to bude mít pro něj důsledky. Kdyby si apoštolové před branami jisté smrti vzali dobrovolně život, chápali bychom to. Ale oni místo toho zpívají Pánu. Kdyby bachař trval před svými šéfy na své nevině, dali bychom mu za pravdu. Ale on místo toho tasí meč a chce sám sebe preventivně potrestat. Který z obou životních postojů je nám bližší? Jak se obvykle zachováme, když se blíží průšvih? A jak v našich průšvizích počítáme s Bohem?

Žalářníkův příběh naštěstí nekončí zoufalstvím. Čeká ho ještě jedno překvapení, se kterým si neví rady. Toto překvapení mu ovšem neboří svět, ale naopak mu ho pomáhá znovu poskládat. Děje se další zázrak. Zemětřesení, kterým si prošel, se náhle mění v počátek něčeho nového. S úžasem se dozvídá, že Pavel se Silasem nevyužili příležitosti a neuprchli. Co se to stalo? Proč nejednají tak, jak by se dalo čekat? Dozorce tuší, že je svědkem čehosi mezi nebem a zemí. Jenže pořád ještě není na správné stopě. Myslí si, že apoštolové sami jsou ti bohové, kteří umí silou vůle roztavit železná pouta a otevřít vrata zamknutá na deset západů. A tak před nimi padá k zemi a prosí o záchranu.

Ano, o záchranu tu jde především, jak v příběhu Pavlově a Silasově tak v příběhu dozorcově. Apoštolové ji právě zakusili. Nyní ji má zakusit i jejich věznitel. Zatím ji ale očekává tam, kde ji najít nemůže, totiž u člověka. To je ale slepá ulička. Lidské síly jsou omezené a nespolehlivé, to už přece sám na sobě mohl poznat. To, co si člověk pracně buduje, se může rázem zhroutit. My všichni se to musíme vždy znovu učit spolu s žalářníkem. My všichni se musíme učit přesměrovávat svůj pohled směrem k Bohu, vždyť jen od něj nám plyne pomoc, každé dobré dání.

Nakonec se ale v troskách starého žalářníkova světa přece rodí víra. Ztroskotání nevedlo ke smrti, ale k uzdravení. Kristus sám vstupuje do vězení. Nejen za svými věrnými, aby je zachránil ze stahující se smyčky, ale také za jejich věznitelem, aby ho zachránil ze zajetí strachu a pochybných jistot. A víra začíná jeho život ihned měnit. Najednou začne dělat prostě to, co je zapotřebí a je mu jedno, co na jeho náhlou dobročinnost vůči nepřátelům státu řeknou nadřízené orgány. Náhle vidí, že jeho povinností není jen plnit rozkazy, ale dělat občas i věci, které sám pokládá za správné, třebaže si jimi může dost zkomplikovat život. Je svoboden. A z té svobody se raduje a taky začne Bohu zpívat.

A my se k tomuto chvalozpěvu smíme přidat také. Vždyť Boží svoboda se otevírá všem. Nejen Pavlovi a dalším lidem víry, ale i žalářníkovi a dalším lidem malé víry či přímo nevěry. Nejen těm, kdo v nouzi nejvyšší zpívali Bohu chvalozpěv, ale i těm, kterým se strachem sevřelo hrdlo a nebyli schopni vydat ani hlásku. Nejen těm, kdo obstáli, ale i těm, kdo už chtěli se vším skoncovat. To je zázrak, který v Kristu smíme zažívat neustále.

Amen.

Ondřej Kolář


zpět ...
© 2005 archa.cz