0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
20. října (úterý)
19:00 sekání třicátníků přes Zoom
22. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
23. října (úterý)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
25. října (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže sestra vikářka Anna Pokorná)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
Neděle svaté Trojice (26. května 2013)
Jan 3; 1 - 15

Text kázání: Jan 3; 1 - 15
(1) Mezi farizeji byl člověk jménem Nikodém, člen židovské rady.
(2) Ten přišel k Ježíšovi v noci a řekl mu: „Mistře, víme, že jsi učitel, který přišel od Boha. Neboť nikdo nemůže činit ta znamení, která činíš ty, není-li Bůh s ním.“
(3) Ježíš mu odpověděl: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží.“
(4) Nikodém mu řekl: „Jak se může člověk narodit, když je už starý? Nemůže přece vstoupit do těla své matky a podruhé se narodit.“
(5) Ježíš odpověděl: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího.
(6) Co se narodilo z těla, je tělo, co se narodilo z Ducha, je duch.
(7) Nediv se, že jsem ti řekl: Musíte se narodit znovu.
(8) Vítr vane, kam chce, jeho zvuk slyšíš, ale nevíš, odkud přichází a kam směřuje. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha.“
(9) Nikodém se ho otázal: „Jak se to může stát?“
(10) Ježíš mu řekl: „Ty jsi učitel Izraele, a tohle nevíš?
(11) Amen, amen, pravím tobě, že mluvíme o tom, co známe, a svědčíme o tom, co jsme viděli, ale vy naše svědectví nepřijímáte.
(12) Jestliže nevěříte, když jsem k vám mluvil o pozemských věcech, jak uvěříte, budu-li mluvit o nebeských?
(13) Nikdo nevstoupil na nebesa, leč ten, který sestoupil z nebes, Syn člověka.
(14) Jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak musí být vyvýšen Syn člověka,
(15) aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný.


Milé sestry, milí bratři,

ty nejdůležitější, zásadní, život proměňující události si člověk nepřipraví, nevymyslí, nevykalkuluje, nevyčte z knih ani nevyrobí z ušlechtilých materiálů. Ty jednoduše nastanou, s těmi se člověk potká, jakoby mu šly vstříc na jeho cestě. A on, překvapený a plný údivu, k nim přitaká, přijme je. A ejhle, je naplněn nečekanou radostí, jeho život dostává docela nový směr. Mluvím o takových životních událostech, které přináší našemu životu dobro. Ukazují, kde je v našem životě kotva a kudy vede cesta k cíli a jaký ten cíl je. Dávají životu smysl a pojmenovávají ho. Otevírají ho pro nové společenství, ve kterém jsou hodnotami víra, láska a naděje. A týkají se každého, kdo pozvání do takového společenství přijme. Jsou darem Dárce daru největšího, daru života. Je to nečekané, překvapivé. A člověk ani neví, odkud a z jaké strany to přišlo. Možná jsme to také již tak či onak poznali.

Člověk však bývá často nastaven jinak. Obavy, odkud přijde rána. Podraz. Facka. Zrada. Výsměch, který bolí. Slovo, které zraní. Necitlivost nebo také necitelnost, která pálí. Třeba to také mnozí známe. Stále ve střehu. Napravo, nalevo, dopředu i dozadu se dívat, odkud to přiletí a také pod pás může rána dopadnout. Odkud přijde rána. Kde a jak to zabolí. Taková známá dětská hra, která v dospělosti přestává být hrou a stává se nástrojem moci nebo primitivního násilí se snahou ponížit, kopnout si do lidské důstojnosti. Chodí pešek okolo. Bum. Nic nového ovšem. Žádná hra. Krutá zkušenost již Krista Krále. „Muži, kteří Ježíše hlídali, posmívali se mu a bili ho, zavázali mu oči a ptali se ho: Hádej proroku, kdo tě uhodil. A ještě mnoha jinými způsoby ho uráželi,“ zaznamenává evangelista Lukáš. Již Mesiáš nesl tíhu lidské krutosti a donesl ji až na svůj kříž.

Zde ovšem, v textu, který jsme četli, se nejedná o nic tak ponižujícího. Právě naopak. „Vítr vane kam chce, jeho zvuk slyšíš, ale nevíš, odkud přichází a kam směřuje. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha.“

Tak k člověku přichází obrácení, znovuzrození. Tak k člověku přichází víra. Tak s člověkem mluví Bůh. Nečekaně přináší nový život. Obrací člověka ke Kristu. Odvrací ho od zloby a nenávisti a přivrací ho k lásce. Odvrací ho od násilí a přivrací ho k citlivé blízkosti. Odvrací ho od mnohých závislostí, které jeho život svazují a spoutávají a přináší mu svobodu. Odvrací ho od zla a vede ho k činění dobra. K tomu, co lidský život zachraňuje, podporuje, uzdravuje. Odvrací ho od mnoha model a bůžků a pohanských cetek a přivádí ho k dárci života, k Bohu živému. Odvrací ho od smrti a vede k novému životu, ke vzkříšení skrze Ježíše Krista. Takové je znovuzrození. Nic ze světa kejklů a kouzel. Zásadní vnitřní proměna. Člověk, který ucítil ono životodárné vanutí Ducha a nechal se jím nejen na chvíli osvěžit, ale také pořádně a natrvalo provětrat, se stává novým člověkem. Všechno mu zůstává. Tělo, barva hlasu, gesta, velikost nohy a tedy číslo bot, vše, na co si jen vzpomeneme. A přesto je to jiný člověk. Již nepatří násilí a zlu, již není sluhou zlého, nepůsobí bolest, nerozhoduje o druhých, nepatří smrti, ale novému životu. Má směr a má cíl. Již zde v tomto svém starém těle a v tomto životě je novým člověkem, občanem Božího království. Žije z odpuštění a z drahé Kristovy milosti. Nechal se provanout Božím Duchem. Jak k tomu přišel?

Tak třeba tak jako ten muž jménem Nikodém, jehož příběh jsme četli. Rozpohybovala ho zvědavost. Vzdělaný muž si počká na noc, aby nebyl viděn a nestal se třeba terčem posměchu nebo aby mu jeho jednání nezasáhlo do kariéry. Není si jist svým jednáním, proto ho potřebuje přikrýt pláštěm noci. Všimněme si: z jeho pohledu, z pohledu starého života bez živého Krista dělá něco nepatřičného. Až se obrátí, až Duch svatý jeho život promění, bude žít ve světle. Setkání s Kristem a přijetí Krista bude mu chloubou, radostí, bude viditelné a bude na svědectví těm, kteří se s Kristem dosud nesetkali. To přece také známe, potřebu něco, co děláme, přikrýt tmou. Skutky tmy se dělají ve tmě. Člověk si přeje, aby je nikdo jiný neviděl. Třeba se za ně stydí, třeba nechce, aby někdo druhý viděl jeho slabosti a třeba jsou to skutky tak nepatřičné, až jsou odsouzeníhodné. Konec. Dost. Kde je světlo? Kde jsou sluneční paprsky, které by na náš život svítily, aby byly vidět skutky světla? Najednou touha po viditelnosti změny. Všichni se dívejte, já jsem nový člověk. Patřím Kristu. I mě nazval svým přítelem, i mě pozval k hostině omilostněných hříšníků, i mě nabízí chléb a víno, i já mohu pít ze studnice jeho lásky. Nenadálá radost. Kdo by ji čekal?

A proč právě Nikodém? Proč ne někdo jiný? Proč ne třeba někdo méně vzdělaný nebo nevzdělaný, méně bohatý nebo rovnou docela chudý? Bible zmiňuje právě Nikodéma. Na jiném místě čteme příběh o Zacheovi, který aby nebyl viděn a sám dobře Ježíše viděl, vylezl na strom a schoval se do jeho koruny. A Ježíš si ho zavolal. Stejně tak mohla Bible zmínit i jiné osoby. Proč právě tyto, nevíme. Boží dílo s člověkem je zahaleno tajemstvím. Není ani tak důležité, jak to Boží dílo pracuje, jako to, že se stále koná, děje. „Jako nevíš, jaká je cesta větru, jak v životě těhotné vznikají kosti, tak neznáš dílo Boha, který to všechno koná,“ slyšeli jsme v prvním čtení slova z knihy Kazatel. Nevíš a není potřeba vědět. Ty však, člověče, rozsévej, konej dobro, rozdej svůj díl, pouštěj svůj chléb po vodě, jednou se s ním setkáš. Nevidíš vždy důsledky toho dobrého, co děláš. Nevíš, zda se zdaří to či ono, zda se to vše zhodnotí, přesto neustávej. Jednou se vše zhodnotí. Nevíš kdy a nevíš jak. Není to podstatné. Stejně tak nevíš, jak své dílo s tebou koná Bůh. On ho však nepochybně koná. A tváří v tvář Božímu dílu se člověk setkává se sebou. Se svými pochybnostmi, se svým nevěděním. Hledá, ptá se. „Jak se to všechno může stát?“, ptá se Nikodém Ježíše. Neví, nerozumí. Učitel, člen židovské rady. Jakoby sám sebe nachytal na hruškách. Počáteční zvědavost se mění v nevědění. To ale není žádná ostuda, i když Ježíšova slova příliš chápavá nejsou. „Ty jsi učitel Izraele a tohle nevíš?“ Dobře, že neví. Nemůže vše vědět. Nevědění ho vede k otázkám a dotazování se a k hledání. Vede ho k Ježíši. A Ježíš odpovídá a hovoří a hovoří a o Nikodémovi již dál nic nevíme. Není to důležité. Vždyť nás pozval na cestu hledání a dotazování se. Pozval nás k otevřenému setkání nás samých se sebou a nalezení sebe. „Nevím, jak se to může stát?“ Nalezení pravdivého sebe tváří v tvář Kristu. Jako učitel zákona si takové konstatování – nevím – nemohl dovolit. Po setkání s Kristem, po možnosti života s Kristem, po možnosti víry, si to naopak dovolit musí. Je to jeden z hlavních ukazatelů, že se vydal dobrým směrem.

Milé sestry, milí bratři, když mám křestní katechezi s dospělými uchazeči o křest, nesnažím se je příliš vyučovat. Vždy je požádám, aby si na další setkání připravili otázky. A pak hovoříme o tom, co je pro ně nesrozumitelné, co nechápou. Ptají se na legitimitu pochybností, na cestu církve, na vnitřní proměnu a mnoho jiného. Nejinak tomu bylo i v případě sestry, která bude dnes pokřtěna. Požádal jsem ji, ať si připraví otázky, a pak jsme o nich hovořili. Jednu zmíním, snad tím nic neporuším. Zasahuje celý ten široký obzor cesty víry a je to nejen otázka, je to také údiv a překvapení. „Jak je to možné, že jsem uvěřila, že budu pokřtěna? Jak je to možné, že to ke mně přišlo? Nedá se to naučit. Najednou to cítíte. Patřím Kristu. Je to ve mně a já nevím, jak se to stalo. Jak je to možné?“ Zaskočila mě ta hloubka i síla řečených slov. Dokonce taková samozřejmost. „Najednou to cítíte, že je to ono. To, co jsem hledala.“ Napadla mě jen jediná odpověď. Jsou to slova Jaroslava Šimsy, který zahynul v koncentračním táboře, když naplňoval rozměr víry v Krista. Když se staral o vězně, kteří onemocněli tyfem, sám tyfus dostal a na konci války na jeho následky v Dachau zemřel. Ten napsal, jak to bylo s jeho vírou. „Vydal jsem se s jinými na cestu hledání a uprostřed hledání jsem byl nalezen.“ V patnácti letech se vydala na cestu hledání i sestra, která bude za chvíli pokřtěna. V posledních třech létech se víc a víc Kristu přibližovala. Nebo Kristus se přibližoval jí? Nyní ví, že byla nalezena. Přijala Ježíšovu oběť pro sebe, uvěřila Kristovu vzkříšení. Je novým člověkem. Vítr si vanul, kam chtěl, Duch Boží si vanul, kam chtěl. Dovanul až k duši sestry Lubomíry, udělal v ní průvan a ejhle, je zde nový člověk. Zrodila se sestra. Máme novou sestru. Jak je to možné? Jak jen se to mohlo stát? Dobré otázky. Pánu Bohu za ni díky.

Amen.

Miroslav Erdinger


zpět ...
© 2005 archa.cz