0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
29. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
30. října (pátek)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
1. listopadu (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
6. neděle po Trojici (7. července 2013)
Genesis 21; 14 - 20

Text kázání: Genesis 21; 14 - 20
(14) Za časného jitra vzal Abraham chléb a měch vody a dal Hagaře. Vložil jí dítě na ramena a propustil ji. Šla a bloudila po Beeršebské stepi.
(15) Když voda v měchu došla, odložila dítě pod jedním křoviskem.
(16) Odešla a usedla opodál, co by lukem dostřelil, neboť si řekla: „Nemohu se dívat, jak dítě umírá.“ Usedla tam, zaúpěla a rozplakala se.
(17) Bůh uslyšel hlas chlapce a Boží posel z nebe zavolal na Hagaru. Pravil jí: „Co je ti, Hagaro? Neboj se! Bůh slyšel hlas chlapce na tom místě, kde je.
(18) Vstaň, vezmi chlapce a pečuj o něj, já z něho učiním veliký národ.“
(19) Tu jí Bůh otevřel oči a ona spatřila studni s vodou. Šla, naplnila měch vodou a dala chlapci napít.
(20) A Bůh byl s chlapcem. Když vyrostl, usadil se ve stepi a stal se lučištníkem.


Milé sestry, milí bratři,

bible je plná pláče. Hořce pláče Abraham při úmrtí své ženy Sáry. Pláče Josef, když se setká se svými bratry a vidí změnu v jejich chování. Pláčí Jákob s Ezauem, když se po letech strachu a nenávisti sejdou a v odpuštění obejmou. Pláče Samson, když prohlédne na dno svého selhání, pláčí modlitebníci v žalmech a pláče Alžběta, matka Křtitelova. Pláče učedník Petr, když si, poté co zapřel Pána, uvědomí, jak je ve své lidské plnosti ubohý a slabý. A pláče Marie, matka Pána, u synova kříže. Nemůže se dívat na smrt svého syna. Mnohem, mnohem bohatší je v Bibli soubor těch, o nichž čteme, že pláčí.

Hagar, Abrahamova otrokyně a především matka jeho syna, také pláče. A žena u Ježíšových nohou, o které je řečeno, že je hříšnicí, opět pláče. Pláč má v bibli své místo i svoji legitimitu. A každý ten pláč je jiný, vychází z jiných prožitků a ukazuje ke zraněné, případně stále zraňované křehké lidské duši. V těch posledních dvou případech ženské duši.

Když čteme příběh plačící Hagar, neubráníme se nejen soucitu, ale především zlosti. Ano, to byla otrokyně Abrahamovi dobrá, když nemohl mít dítě se svoji ženou Sárou. Celý netrpělivý ze svého stárnutí a potomek žádný a Boží zaslíbení o potomstvu jako mraků stále nikde. Tak pojď otrokyně, porodíš mi syna. Podařilo se. Sára sama mu to poradila a zařídila. Otrokyně Hagar byla jejím vlastnictvím. Přijde radost z potomka, který, porozený do Sářina klína, bude podle tehdejších zvyklostí přijat jako Sářin syn. Ještě jako těhotnou však s Abrahamovým souhlasem vyhnala Sára otrokyni Hagar z domu na poušť, protože neunesla to, jak Hagar tím těhotenstvím stouplo sebevědomí. Z pouště ji Boží posel poslal zpět do Abrahamova domu. Všimněme si: To místo, tu studnu, u které se Bůh Hagar zastal, nazvala „ Studnice vody Živého.“ Bůh, který člověka vidí v jeho situaci, v jeho slzách, nejde kolem nevšímavě. Záleží mu na každém člověku i na jistým způsobem zneužité egyptské otrokyni Hagar.V poušti písečné i v té, která vysouší její duši. V poušti, kde láska dostala na frak, nabízí jí vodu živou. Živý Bůh zachraňuje.

Útrapy Hagar však nekončí. Syn Izmael roste, ale již není sám. Bůh naplnil své zaslíbení. To, čemu Boží vyvolený a Bohem požehnaný Abraham nevěřil, to se stalo. Bůh s ním stále počítá. Sára otěhotněla a porodila Abrahamovi syna. A opět místo čisté radosti z potomka a dědice jen umazané lidské jednání. Tentokrát situaci neunáší Sára. Pýcha. Kdo by kdy řekl, že Sára bude Abrahamovi kojit syny. A vedle pýchy žárlivost. Je tady ten Izmael, který Sáře připomíná nedávnou minulost. Ráda by byla, kdyby ta minulost nebyla. Ale ona je a dává o sobě vědět. Nejen Sáře. Každému z nás tak či onak o sobě dává naše minulost vědět. „Zapuď tu otrokyni i jejího syna!“, nařizuje Abrahamovi Sára. A poddajný a ustrašený Abraham plní další z vyschlých jako poušť Sářiných přání. Až tak jednoduché to pro něj tentokrát není. Svádí vnitřní zápas, a ani v takové chvíli Bůh Abrahama neopouští. Avšak Hagar je podruhé na dně. Připomeňme si tu smutnou cestu. „I povstal Abraham za jitra, vzal chléb a měch vody a dal Hagaře. Dal jí na starost i dítě a propustil ji. Šla a bloudila po stepi beeršebské. Když došla voda z měchu, zanechala dítě pod jedním křoviskem. Odešla a usedla opodál, co by lukem dostřelil, neboť si řekla: „Nechci se dívat na smrt dítěte.“ Usedla tam, zaúpěla a rozplakala se.“

Pláč a úpění. Bolest, která proudí Hagařinou duší. Ponížení, strach o život dítěte, obavy o budoucnost. Celý Hagařin život je jen k pláči. Použitá, využitá, zneužitá. Pocit pokoření. Co jí, egyptské otrokyni, je do nějakých Božích plánů? Její život je docela na dně. Hlouběji to již nejde. Zbývají oči pro zoufalý pláč. Jak je to všechno lidské, jak je to současné, milé sestry a milí bratři. Mnozí známe situace, ve kterých zbyly jen oči pro pláč. Nad sebou samými, nad blízkými, které máme rádi, při vzpomínkách na minulost nebo při pohledu do budoucnosti plném obav. Ale také pláč v bezmoci, v pokoření, v osamělosti, Pláč, který člověka přepadne, pláč, který mnohdy nepotřebuje ani slzy. O to víc bolí. Nahromaděná bolest, která vyžírá jako žíravina srdce i duši. Úpění a pláč.

Projít takovou bolestí, to ovšem nenechává člověka beze změny. To je katarze. To proměňuje. Bolest a slzy člověka promění. „Bůh otevřel Hagar oči a ona spatřila studnici s vodou.“ Takové je jednání Boží s člověkem. Nenechá zahynout. Otevírá oči a člověk vidí vodu. Vidí zdroj života a síly. Zdroj radosti i naděje. To jen ona bolest zatemnila člověku oči, slepila. To jen to mnohé trápení a nejistoty neumožňují vidět naději pro další cestu, pro budoucnost. Ale Bůh oči otevírá. Tam kdesi je řešení, tam kdesi je pramen, jen ho ještě člověk nevidí. „Co je ti Hagaro? Neboj se. Bůh vyslyšel.“ A to dokonce ani ne Hagaru, která ve své bolesti plakala a snad ani již Boha prosit nemohla, její bolest a prázdnota byly příliš hluboké. Ale jejího synka, mládence, který o kousek dál také nejspíš plakal. Bůh ten pláč slyšel. Bohu není lhostejný lidský pláč. Vyslyšel. A otevřel oči pro vidění změny.

Ještě mnohá staletí uplynou, než Bůh připraví světu a člověku v něm trvalý zdroj lásky a naděje, víry a nového života. „Jestliže kdo žízní, ať ke mně přijde a pije. Kdo věří ve mně, proudy vody živé poplynou z jeho nitra.“ Tak zve k sobě všechny bolavé a osamělé a zraněné a zneužívané, a také všechny hříšné Pán Ježíš Kristus. Také za ním přichází žena plná bolesti, řekněme žena na dně. Hlouběji již spadnout nemůže. Přichází k Ježíši, který je právě návštěvou ve farizeově domě a pláče. Už slyším ty mnohé tehdejší i dnešní farizeje, jak říkají, že je zbytečně teatrální a že chce být středem pozornosti a že se to přece dalo udělat jinak a ne tak moc veřejně. Žena hříšnice. Řekněme rovnou lehká žena, která žila nemravným životem. A tedy pohrdaná a vysmívaná vdanými ženami a těmi, kteří žijí tak říkajíc spořádaným životem, nenáviděná. A stejně tak zbožnými farizeji. Žena, která propadla hříchu a je odloučena od Boha. Alespoň tak to ti farizeové vidí. Ale jak se to s ní všechno stalo a jaké byly důvody a jaký byl její životní příběh, to nejspíš nikoho nezajímá. Věci se nedějí bezdůvodně.

Před několika léty jsem měl v terapeutické motivační skupině ženu asi čtyřicetiletou, která od svých patnácti stávala na silnici z Chebu do Německa. Nejdřív ji tam posílali rodiče, později pasáci. Chyběly jí zuby a vůbec vypadala spíše strašidelně než přitažlivě. A také měla tu strašnou nemoc zvanou AIDS. Nevím, zdali ještě žije. Měla šest dětí a jejím velkým traumatem bylo, že žádné nemohla vychovávat. Toužila po tom. Jako toužila po lásce a po rodině a po něze a vlastně po všem krásném, co neuměla ani pojmenovat. Viděl jsem jí plakat. Mnohokrát. Lidé ji odsuzovali, nikdo však nevěděl, co ta žena prožívala a jak se stala tou, kterou byla. Umím si ji představit, jak klečí u nohou Ježíšových, jak mu na ně pláče a svými již řídkými dlouhými vlasy mu ty nohy utírá a ty nohy mu plná vděčnosti a nepoznané lásky líbá. A jak Ježíš říká udiveným přítomným: „Její mnohé hříchy jsou jí odpuštěny, protože projevila velikou lásku. Komu se málo odpouští, málo miluje.“ A jak jí Ježíš říká: „Tvá víra Tě zachránila, jdi v pokoji.“ A ona odchází, čistá jako křišťál, šťastná, že poznala něco, o čem ani netušila, že existuje. Přijetí, lásku, odpuštění. Může jít dál. Když jsem pak tu ženu po roce potkal na Smíchově, běžela za mnou, objali jsme se, a já jsem viděl v jejích očích slzy. Potkaly se s mými. Byly jiné než slzy Hagar i než slzy té hříšné ženy u nohou Ježíšových. Byly to slzy radosti, vděčnosti, naděje. Snad mohu říci, i když to bude znít jako klišé, slzy štěstí.

A tak se ty ženy, jakkoliv je dělí mnohá tisíciletí, setkávají. Hagar, plačící v beznaději na poušti, a také žena hříšnice, která přichází do domu farizeova, aby se vyplakala u Ježíšových nohou. Hagar nalézá studnici vody živé. Nalézá pramen života. Bůh ji i jejího synka vyslyšel. Slyšel její pláč plný bezmoci a beznaděje. Otevřel jí oči a ona viděla, co pro ni připravil. Viděla studnu s vodou. Viděla novou cestu, viděla záchranu. A žena označená jako hříšnice nalézá odpuštění u Ježíše. Setkává se s dosud nepoznanou láskou. A Ježíš jí odpouští. Dosavadní bloudění i její hříchy. Může jít v pokoji.

Ale tím to setkání, milé sestry a milí bratři, nekončí. Příběh pokračuje. Ty dvě se setkávají i s tou ženou z dálnice u Chebu. Trojí slzy se slévají do potůčku odpuštění, naděje a lásky. A k tomu setkání přichází další a další. Žena, bolestně plačící nad svým životem, plným zneužívání a nepochopení a stálým dáváním a žádným braním. „Slzy jsou chléb můj ve dne i v noci…vzpomínám na to a duši svou vylévám v sobě…,“ napadají mě slova 42. žalmu. A přichází další žena nepochopená a nepřijatá svými nejbližšími. Žena, která nepoznala bezpodmínečnou lásku své matky, která neprožila plné přijetí. Přichází a přidává slzy do stále se rozšiřujícího řečiště. A další a další a možná, že také někdo z vás a třeba také já a mnozí další. Kde že se to setkání uskutečňuje? Kde se to všichni setkáváme? V místě, které pro nás připravil Bůh, jen my jsme to ještě nevěděli a pro své přerůzné boleti, trable a starosti ho neviděli. Bůh však to způsobil, že jsme skrze prožitou bolest prohlédli. To místo, kde se všichni setkáváme, je studna s vodou. Studnice vody Živého. To místo je u nohou Ježíšových, u paty Ježíšova kříže, kde všichni společně slyšíme: „Tvá víra tě zachránila. Jdi v pokoji.“ Tak pojďme. Smíme.

Amen.

Miroslav Erdinger


zpět ...
© 2005 archa.cz