0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
29. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
30. října (pátek)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
1. listopadu (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
12. neděle po Trojici (18. srpna 2013)
Kazatel 11; 1 - 8 + 12; 1a

Text kázání: Kazatel 11; 1 - 8 + 12; 1a
(11; 1) Pouštěj svůj chléb po vodě, po mnoha dnech se s ním shledáš.
(2) Rozdej svůj díl mezi sedm, ba i osm, nevíš, co zlého se na zemi stane.
(3) Jestliže mraky se naplní, spustí se na zemi déšť; jestliže strom padne k jihu či na sever, zůstane na místě, kam padl.
(4) Kdo příliš dá na vítr, nebude sít, kdo hledí na mraky, nebude sklízet.
(5) Jako nevíš, jaká je cesta větru, jak v životě těhotné vznikají kosti, tak neznáš dílo Boha, který to všechno koná.
(6) Rozsévej své símě zrána, nedopřej svým rukám klidu do večera, neboť nevíš, zda se zdaří to či ono, či zda obojí je stejně dobré.
(7) Sladké je světlo a vidět slunce je milé očím.
(8) I když se člověk dožije mnoha let, ať se z nich raduje ze všech, ale na dny temnoty ať pamatuje, že jich bude mnoho. Cokoli přijde, je pomíjivost.
(12; 1) Pamatuj na svého Stvořitele


Milé sestry, milí bratři,

člověk během svého života prožívá to, čemu americký existenciální terapeut Yalom říká probouzející zážitek. Většinou nikdo po něm nijak netouží, nevyhledává ho, nesnaží se o něj. Dokonce by ho docela rád často i oželel, protože bývá zlomový, bolavý, jeho zpracování vyžaduje námahu, úsilí. Takový zážitek však vede člověka k větší pozornosti k vlastnímu bytí a taková pozornost vede k důležité osobní změně. Jde o naléhavý až nevratný zážitek, který s člověkem zatřese a vyburcuje ho z každodenního, stále se opakujícího, dobře fungujícího a zaběhnutého způsobu bytí do způsobu, ve kterém přemýšlí o svém bytí, o své nejvlastnější a nejpravdivější existenci. A začíná obdivovat, že něco je, že je on sám, že jsme my sami lidé zde na tomto světě. Již není tolik pohroužený do svého okolí, do své práce, vztahů, ne tolik obdivuje to, jaké to na tom světě je, ale zázrakem, důvodem k obdivu mu je, že tu vlastně je, že existuje. Minimálně každé ráno k tomu má příležitost. Po prožití probouzejícího zážitku je člověk lépe vyzbrojen pro uskutečňování významných změn. Vytváří svůj autentický život, projevuje emoce. Komunikace s milovanými lidmi je mnohem hlubší a vroucnější, slovně i niterně oceňují drobnosti, ale také ty základní skutečnosti života jako je nový den, krása přírody, vůně lesa, návraty a setkávání. Sděluje, co cítí. A tak se stává to, co je nazváno probouzejícím zážitkem, nikoliv bolestí a traumatem, ale příležitostí a otevřenými dveřmi k novým cestám a novým možnostem, niterným cestám k sobě samému, k prohloubení sama sebe. Dokonce k pobídnutí, aby člověk nepolevoval ve svém díle, ale s novou intenzitou a novými idejemi a možnostmi se svému dílu věnoval. A rázem se vše mění. Utřít slzy a jít dál s vírou, že chléb, který pouštíme po vodě dnes, přinese nejen nám časem nový, dobrý a velký užitek. Mezi takové probouzející zážitky patří například zármutek ze ztráty osoby, na které člověku záleželo, rozpad důvěrného vztahu, zklamání partnerem, významné narozeniny, nemoc, která ohrožuje lidský život nebo ho deformuje, ztráta zaměstnání, odchod do důchodu, nespravedlivý trest a uvěznění a mnohé další situace.

Nepolevuj ve svém díle. Tak ekumeničtí překladatelé nazvali perikopu z knihy Kazatel, která dává témata dnešnímu kázání. Přes všechnu nezajištěnost života, přes všechny bolavé zážitky, přes mnohá zklamání, přes chvíle, které by člověk rád oželel, stojí zato nepolevovat, jít dál, namáhat se. Nejdřív se sebou, najít sama sebe pravdivého, skutečného, najít sebeúctu, uvědomit si vlastní hodnotu a pak nepolevovat a namáhat se ve všem, co člověk dělá. V úžase nad holou existencí se radovat nad tím, jaké to vše kolem je. Nejprve, že to je a poté, jaké to je. Využít takové situace jako nečekané příležitosti.

Svůj chléb, svůj díl, symboly lidského úsilí a obdarování, nemůže člověk zahodit, opustit, odložit kamsi do temné komory svých zklamání a smutků. Navzdory všem nejistotám, proměnlivosti a nezajištěnosti života jsou to zásadní součástí lidského života, dávají smysl oné existenci, ukazují k budoucnosti, již nyní ji pomáhají utvářet. Nevíš, člověče, co se stane. Tak žij tak, abys již nyní zhodnocoval to, co žiješ. Tím, že člověk rozdá z toho, co má, tím to aktuálně zhodnocuje. Jednou se s tím jinak, v jiné podobě, v jiném příběhu setká. A tak se setkají dva odlišné životní příběhy, které mají společný onen pomyslný chléb, pouštěný po vodě.

Ve své knize vzpomínek, nazvané „Pouštěj chléb svůj po vodě,“ se zamýšlí vloni zesnulý farář Jan Jelínek, v padesátých létech politický vězeň, který byl mimo jiné kazatelem v české obci Kupičov na Volyni, nad životem. „Co vlastně je život? Jedni si bezstarostně žijí a druzí zápasí, aby přežili. A ti další jsou dokonce nepřáteli života. Jsme všichni stejní, a přece se naše cesty rozcházejí….Po studiích jsem pracoval manuálně. Boží plány však byly jiné. Měl jsem zvěstovat slovo lásky Boží. Dostal jsem se do neznámých končin, do východního Polska, na Volyň, do pěkné české obce Kupičov. Velice jsem si zamiloval tu obec i ten lid. Nejbohatší byla pro mě doba druhé světové války. Tehdy se na mne vztahovala slova bible: ,Pouštěj chléb svůj po vodě, nebo po mnohých létech najdeš jej.´ Druhou světovou válku jsem poznal důkladně. Již od dětství jsem miloval svou vlast, proto jsem vstoupil i s manželkou do armády. Chtěl jsem přispět k osvobození své milované vlasti. Později jsem však byl ve své vlasti žalářován. Prožíval jsem mnohé těžké chvíle, býval jsem až na dně. V té době mi najednou přišel dopis od jedné kupičovské dívenky, tehdy po padesáti létech již babičky: ,Pane faráři, pamatujete se ještě na svou ovečku z Kupičova? Jak jste nás učil, tak postupujeme i my s našimi dětmi zde ve vlasti.´ Velice mě to povzbudilo,“ píše Jelínek. Snad je nám ten obrat o pouštění chleba po vodě nyní srozumitelnější.

A to, co děláš, člověče nedělej bezohledně, ale dělej bez obav. Spolehni na Boha, svěř mu své dílo. Jsou lidé, kteří se nevypraví na cestu, nezačnou malovat, neudělají žádné rozhodnutí, dokud si podrobně neprostudují předpověď počasí. A pak se dlouho dívají na nebe a přemýšlí, jak bude a co když bude jinak, než je předpovězeno. Tráví spoustu času sledováním něčeho tak nestálého a proměnného, jako je počasí. A nikdy se k nějakému zásadnímu činu nerozhodnou. Nikdy tak říkajíc abrahamovsky nevyjdou. Zůstávají sami se sebou na místě, i když mohou procestovat celý svět. Žijí snahou všechno mít pojištěno a zajištěno. Ale ono to v životě tak nejde. Jako nemáme nikdy jistotu, že naše manželství vydrží po celý život a přesto do něho vstupujeme rozhodnuti, že vydrží, protože ho pokládáme za nejlepší možné řešení života a vytvoření prostředí pro založení rodiny, tak je to vlastně v životě se vším. Nemůžeme mít ve všem jistoty, nemůžeme mít vše zajištěno. Obzvlášť ne to, co se týká lidských vztahů, lásky, lidského společenství. Nic není tolik ohroženo, nic není takovým jemným předivem. Kdo se o takovou naprostou a nezpochybnitelnou zajištěnost snaží a kdo o svých snahách a možnosti neúspěchu ani nezapochybuje, bývá zklamán, zaskočen. Probouzející zážitek, který pak nevyužije jako příležitost, se mu tak může stát celoživotním traumatem, z něhož se nikdy nedostane. „Kdo příliš dá na vítr, nebude sít, kdo hledí na mraky, nebude sklízet. Tak rozsévej své símě zrána člověče, nedopřej svým rukám klidu do večera, neboť nevíš, zda se zdaří to či ono, či zda obojí je stejně dobré.“ A opět jsme u toho názvu perikopy: Nepolevuj ve svém díle.

I když hned nevidíš jeho výsledky, dosah, nemáš ověřenu jeho správnost, svěř to do Božích rukou, nabídni ho Boží milosti. Žádej Boha, pros Boha, ať se k tvému dílu přizná tak, že mu požehná, že ho rozhojní, nebo tak, že ho zamítne. Vždyť ty, člověče, nevíš, jaký je Boží záměr s tvým dílem. Jen ho konej v dobré víře, že je prospěšné člověku, konej ho ze svého nejlepšího přesvědčení, dělej, co můžeš, a svěř to Pánu. On tomu dá nejhlubší smysl, určení. „Jako nevíš, jaká je cesta větru, jak v lůně těhotné vznikají kosti, tak neznáš dílo Boha, který to všechno koná.“ Četli jsme to i v evangeliu v Nikodémově příběhu, milé sestry a milí bratři. „Vítr vane, kam chce, jeho zvuk slyšíš, ale nevíš, odkud přichází a kam směřuje.“ Mnohé, co se s tebou odehrává nyní a co ti působí lítost a bolest a sevření a starost, tomu dá jednou Bůh poslední smysl. Ty ho ještě neznáš, ale i Tobě jednou, tak jako zničené a zlomené a zoufalé Hagar na poušti Bůh otevře oči a ty uvidíš studnu se životodárnou vodou. Dej všemu čas tak, jako Bůh dává čas tobě.

A když pak přijde ten čas vidění nových, dobrých věcí, když tvá námaha bude zhodnocena a ty se budeš opět radovat ze všeho, co budeš žít a dožiješ se mnoha let, která Ti přinesou radost, nezapomeň na ty dny temnoty. Dokonce za ně buď vděčný. Přivedou Tě k přijetí druhých lidí, kteří budou aktuálně procházet podobnými temnotami. A ty jim budeš rozumět, ty jim budeš trpělivě a citlivě naslouchat, budeš jim průvodcem jejich temnotou, budeš jim pastýřem na jejich klikatých cestách. Budeš rozumět jejich emocím, s nimiž se s tebou budou sdílet a také ty sám budeš své emoce vyjadřovat, aby ti, kteří tě vyhledají, rozuměli tvé duši, naslouchali jí, přijali její radost. Protože radost je tou nejpotřebnější sdílenou emocí, která přichází, je-li onen na začátku zmiňovaný probouzející zážitek dobře zpracován a zužitkován.

„Jen vždy pamatuj na svého Stvořitele,“ praví kazatel. Ale to je, milé sestry a milí bratři, již nové téma další kapitoly knihy Kazatel. Tak třeba zase někdy jindy.

Amen.

Miroslav Erdinger


zpět ...
© 2005 archa.cz