0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
20. října (úterý)
19:00 sekání třicátníků přes Zoom
22. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
23. října (úterý)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
25. října (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže sestra vikářka Anna Pokorná)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
10. neděle po Trojici (4. srpna 2013)
Matouš 13; 1 - 8 + 18 - 23

Text kázání: Matouš 13; 1 - 8 + 18 - 23
(1) Toho dne vyšel Ježíš z domu a posadil se u moře.
(2) Shromáždil se k němu tak veliký zástup, že musel vstoupit na loď; posadil se v ní a celý zástup stál na břehu.
(3) I mluvil k nim mnoho v podobenstvích: „Vyšel rozsévač rozsívat.
(4) Když rozsíval, padla některá zrna podél cesty, a přilétli ptáci a sezobali je.
(5) Jiná padla na skalnatou půdu, kde neměla dost země, a hned vzešla, protože nebyla hluboko v zemi.
(6) Ale když vyšlo slunce, spálilo je; a protože neměla kořen, uschla.
(7) Jiná zas padla mezi trní; trní vzrostlo a udusilo je.
(8) A jiná zrna padla do dobré země a dala užitek, některé sto zrn, jiné šedesát a jiné třicet.
(18) Vy tedy slyšte výklad podobenství o rozsévači.
(19) Pokaždé, když někdo slyší slovo o království a nechápe, přichází ten zlý a vyrve, co bylo zaseto do jeho srdce; to je ten, u koho se zaselo podél cesty.
(20) U koho bylo zaseto na skalnatou půdu, to je ten, kdo slyší slovo a hned je s radostí přijímá;
(21) ale nezakořenilo v něm a je nestálý: když přijde tíseň nebo pronásledování pro to slovo, hned odpadá.
(22) U koho bylo zaseto do trní, to je ten, kdo slyší slovo, ale časné starosti a vábivost majetku slovo udusí, a zůstane bez úrody.
(23) U koho bylo zaseto do dobré země, to je ten, kdo slovo slyší i chápe a přináší úrodu, jeden stonásobnou, druhý šedesátinásobnou, třetí třicetinásobnou.“


Vy tedy slyšte výklad podobenství o rozsévači. Pokaždé, když někdo slyší slovo o království a nechápe, přichází ten zlý a vyrve, co bylo zaseto do jeho srdce; to je ten, u koho se zaselo podél cesty. U koho bylo zaseto na skalnatou půdu, to je ten, kdo slyší slovo a hned je s radostí přijímá; ale nezakořenilo v něm a je nestálý: když přijde tíseň nebo pronásledování pro to slovo, hned odpadá. U koho bylo zaseto do trní, to je ten, kdo slyší slovo, ale časné starosti a vábivost majetku slovo udusí, a zůstane bez úrody. U koho bylo zaseto do dobré země, to je ten, kdo slovo slyší i chápe a přináší úrodu, jeden stonásobnou, druhý šedesátinásobnou, třetí třicetinásobnou.“

Ať už to s jednotlivými zrny dopadne jakkoli, bohatou úrodu Božího království nemůže nic ohrozit. To je první a nejdůležitější poselství Ježíšova podobenství. Podobnou zvěst slyšíme i z jiných příběhů, které Ježíš vyprávěl, třeba o hořčičném zrnu nebo kynoucím těstu: na první pohled to s Božím dílem ve světě vypadá všelijak; začátky jsou nenápadné a chabé, dlouho není nic vidět; nikdo moc nevěří v dobý výsledek; vleče se to neúnosně dlouho; přicházejí různé překážky a nástrahy; člověk už pomalu ztrácí naději – ale nakonec přece vyroste něco velikého.

Ježíš si tedy byl vědom toho, že se setká nejen s nadšeným přijetím, ale i s razantním odmítnutím, s tvrdostí srdce, s nepochopením. Počítal i s neúspěchem a zcela otevřeně o něm mluvil. Dokonce jmenuje hned tři možné podoby toho, jak jeho slovo o Božím království může přijít nazmar, a jistě by mohl uvést řadu dalších. Na Ježíše se teď sice tlačí davy zvědavců, až je nucen nastoupit do loďky. Možná si ale tímto gestem chtěl uhájit nejen kus prostoru pro sebe, ale i určitý odstup od ostatních: není všechno zlato, co se třpytí; ne všichni, co mi teď visíte na rtech, mě budete ochotni následovat a mnozí z vás se dokonce obrátíte proti mně.

Ostatně: Ježíš má za sebou těžký den, kdy si musel vyslechnout nejednu výčitku: nejprve prý on i jeho učedníci porušují příkazy o sobotě; pak byl pro změnu obviněn, že se spřáhl s knížetem démonů; a nakonec přišli s tím, že si jen hraje na mesiáše, protože jinak by musel ukázat nějaké pořádné znamení.

Ježíš přesto nepropadá beznaději a pokračuje ve své cestě. A svým podobenstvím ji vlastně obhajuje: má cenu dál rozsévat, i když dopředu nedokážeme odhadnout, kam zrno padne a co se s ním stane. Však ono si najde i ty, u nichž zakoření, vyroste a přinese plody. To je veliké povzbuzení i pro nás kazatele, ale nakonec i pro každého věřícího. Rozsévání Božího slova má smysl vždy a všude, i když pokaždé nevíme, ke komu mluvíme a koho nakonec toto slovo dostihne a přesvědčí. Zvěstování evangelia není házením hrachu na stěnu. A tak házejme kolem sebe marnotratně to, co jsme sami přijali, padni kam padni. Bez složitých misijních strategií, bez uvažování nad tím, koho má cenu a nemá cenu oslovit. Nikdy a u nikoho nemůžeme předem říci, že je to marné a ztracené. To ví jen Bůh sám, ale nás to nemá příliš zaměstnávat. Ztráty sice nevyhnutelně přijdou – ale nebojme se, zisky to mnohonásobně vynahradí. Počítejme pevně s tím, že se vždy najdou lidé, jejichž půda je pro semínko Božího království dobře připravená.

Je tu však i mnoho těch, kteří jsou s evangeliem jakoby neslučitelní, nekompatibilní. To je skutečnost, kterou se netrápíme teprve až my, lidé dvacátého a jednadvacátého století, ale byla tu od samotného počátku. Vždyť už apoštol Pavel ve svém listě Římanům dlouze uvažuje nad tím, proč mnozí jeho židovští bratři a sestry Krista nepřijali. A podobně i reformátoři se pozastavovali nad tím, proč se tolik lidí drží zotročujících bludů a nedokáže se oddat osvobozujícímu slovu o Božím milosrdenství v Kristu. Proto nakonec někteří myslitelé dospěli k hrozivé myšlence, že to asi musí být Bůh sám, kdo lidi zatvrzuje a předurčuje je tak k věčnému zatracení.

Když slyšíme podobenství o rozsévači, skutečně můžeme nabýt dojmu, že je lidstvo rozděleno do čtyř (nebo možná i více) skupin, z nichž pouze ta jedna jediná je předurčená k přijetí Božího slova a ke spáse. Ty ostatní mají smůlu a bídně zahynou, protože v nich předtím bídně uhynulo zrno Božího království. Od této myšlenky je pak už jen krok k pokusům určit, kdo do oněch zmíněných skupin patří a kdo ne. Svět se nám krásně zpřehlední a rozdělí. Zkusme to.

V první skupině by se mohli ocitat tvrdí ateisté, kteří se nenechají Bohem vyrušit ze své bohorovnosti, spoléhají se jen sami na sebe a své schopnosti. Ne, že by Božímu hlasu vůbec nerozuměli – oni naopak rozumějí velmi dobře, a právě proto ho vědomě odmítají. Boží slovo si nevezmou k srdci, protože je mají již dávno obrostlé tukem. A když k sobě nevpustí Boha, není divu, že na jeho místo dorazí ďábel a pro jistotu pečlivě odklidí všechna Boží zrníčka, aby náhodou přece jen nezačala klíčit.

Druhá skupina – to by mohli být lidé, kteří se snadno pro něco nadchnou, ale jsou povrchní, nejdou do hloubky, a tak se do patřičné hloubky nemůže dostat ani ono zaseté semínko. Rychle a s radostí všemu uvěří, ale právě že až příliš lehce, takže víra v nich nezapustí kořeny. Jestliže ti první byli lidé bezbožní, tito jsou zase až příliš náboženští. Ani jedni, ani druzí ovšem pravého Boha nepřijmou. První proto, že ho nepotřebují, druzí proto, že chtějí mít boha jen podle svých představ – takového, který jim přináší štěstí, pohodu a krásné duchovní prožitky. Jakmile přijde krize, už od takového boha rychle utíkají a hledají si nějakého jiného, který bude víc vyhovovat jejich potřebám. Úplně stejně, jako když třeba měníme jednu banku za jinou, která má nižší poplatky. Takoví lidé si nepřipouštějí, že k víře patří i zkoušky a protivenství.

Také příslušníky třetí skupiny kolem sebe vidíme často. Jsou to lidé, kteří to třeba s Bohem zpočátku myslí vážně, ale různé zdánlivě neodkladné záležitosti ho začnou vytlačovat ven, až nakonec pro něj nenajdou místo vůbec. Ježíš vyzdvihuje zejména bohatství jako tu hlavní příčinu jejich vlažnosti a odpadnutí. Je pravda, že sháňka po penězích a zajištění sebere obrovské množství času a energie, ale těch časných starostí je mnohem víc a zdaleka ne všechny jsou zbytečné nebo zavrženíhodné. Když matka samoživitelka musí chodit do práce i v neděli v čase bohoslužeb, aby uživila rodinu, těžko jí předhazovat, že propadla mamonu.

Poslední, čtvrtá, vyvolená skupina by nám měl být důvěrně známá. Vždyť to bychom měli být my, kdo jsme přítomni v tomto shromáždění, a vůbec všichni věrní křesťané. Ti, kdo přinášejí úrodu stonásobnou, šedesátinásobnou nebo aspoň třicetinásobnou. Cítíte se tak?

Já po pravdě řečeno moc ne. Spíš se mi zdá, že se v krajině mé duše nacházejí všechny druhy půdy: nejvíc je tam asi té s výhonky všelijakého plevele, který tak často odstrkuje a dusí to dobré a Boží ve mně. Jistě tam nejdu také skaliska, tedy mělkost, neukotvenost, snadnou zranitelnost v životních poryvech, strach před různými překážkami, touhu utéct pryč, když jde do tuhého. A občas na svém pozemku narazím také na zemi tvrdou, udusanou, nepřístupnou, uzavřenou do sebe, která si nedá říct a vede si stále svou. Pokud v sobě přece jen objevím také trochu té dobré půdy, která je připravena naslouchat, poslouchat a dát se Bohem vést, pak je to jistě proto, že si ji Bůh sám svým Duchem předtím zkypřil, vytrhal z ní přebytečné rostlinky a vyházel kamení.

Nemám důvod si myslet, že u jiných lidí je to nějak zásadně jinak. Nevěřím, že by někdo byl natolik zaplevelený, plochý nebo zas okoralý, že by u něj Boží zrnko nemělo vůbec žádnou šanci. Přesněji řečeno: že by se Bůh sám nemohl ujmout i té nejneúrodnější půdy a proměnit ji ve své pole. Nikdo není Bohem předurčen k tomu, aby zplaněl. Ty jednotlivé druhy půdy neoznačují přesně vymezené skupiny lidí, ale spíše naše stavy duše. Jednou v našich životech převáží zatvrzelost, jindy jalovost, jindy ustaranost – a jindy Bohu díky také otevřenost vůči přicházejícímu Božímu království.

Vyšel rozsévač rozsívat. Vyšel jen jednou, jednou provždy? Pokud by tomu tak bylo, bylo by to s námi zlé. Každý z nás by dostal jen jednu šanci. Buď – anebo. Ano, život máme skutečně každý z nás jen jeden, žádné dodatečné možnosti přijmout Boží slovo nejsou a nebudou. Ale život je přece dlouhé putování, na které nás Boží volání zastihuje ne jednou, ale nesčetněkrát. Rozsévač stále znovu vychází a zkouší to s námi. Potřebujeme to, protože se naše vnitřní krajina neustále mění, jednou je úrodná, jindy zas vypadá jak léta neudržovaná zpustlá zahrada; jednou neseme dobré ovoce, jindy zas plodíme jen zlobu. Proto pravidelně chodíme do kostela, proto pravidelně otevíráme bibli, proto se pravidelně modlíme – nebo se alespoň o to vše snažíme – protože ono životodárné slovo Božího království musíme vždy znovu, opakovaně přijímat, dávat mu v sobě prostor, vstřebávat a nechávat v sobě klíčit a zrát.

Odvážím si tvrdit, že ty rozličné typy půd by se daly vztáhnout také na jednotlivé fáze cesty víry. Zpočátku nás rozsévač potkává jako udusanou hlínu, uzavřenou a nepřístupnou. Pak přichází radostné obrácení, ale prozatím se veze jen na první vlně nadšení, které nutně jednou opadne, až přijdou různé trable. Víra musí teprve postupně získat pevné kořeny, nejde to hned. Člověk se musí naučit věřit i tehdy, když se mu zdá Bůh vzdálený a netečný. A když už se to naučí, hrozí zase nebezpečí rutiny: v záplavě každodenních starostí se víra postupně ocitá na druhé a třetí koleji, až nakonec nehraje v životě žádnou podstatnou roli. A nakonec? Čtvrté údobí, čas skutečného dozrání, čas bohaté sklizně.

Jistě, i toto je pouhé schéma, do něhož se těžko přesně vtěsnáme. Život víry je nekonečně pestřejší, plný nečekaných zvratů, propadů a zase nových počátků. Ale Bůh má s námi trpělivost a své dílo dovede do konce. Vždy znovu vychází a volá: Kdo má uši, slyš!

Amen.

Ondřej Kolář


zpět ...
© 2005 archa.cz