0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
20. října (úterý)
19:00 sekání třicátníků přes Zoom
22. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
23. října (úterý)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
25. října (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže sestra vikářka Anna Pokorná)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
11. neděle po Trojici (11. srpna 2013)
Lukáš 7; 36 - 50

Text kázání: Lukáš 7; 36 - 50
(36) Jeden z farizeů pozval Ježíše k jídlu. Vešel tedy do domu toho farizea a posadil se ke stolu.
(37) V tom městě byla žena hříšnice. Jakmile se dověděla, že Ježíš je u stolu v domě farizeově, přišla s alabastrovou nádobkou vzácného oleje,
(38) s pláčem přistoupila zezadu k jeho nohám, začala mu je smáčet slzami a otírat svými vlasy, líbala je a mazala vzácným olejem.
(39) Když to spatřil farizeus, který ho pozval, řekl si v duchu: „Kdyby to byl prorok, musel by poznat, co to je za ženu, která se ho dotýká, že je to hříšnice.“
(40) Ježíš mu na to řekl: „Šimone, chci ti něco povědět.“ On řekl: „Pověz, Mistře!“ –
(41) „Jeden věřitel měl dva dlužníky. První byl dlužen pět set denárů, druhý padesát.
(42) Když neměli čím splatit dluh, odpustil oběma. Který z nich ho bude mít raději?“
(43) Šimon mu odpověděl: „Mám za to, že ten, kterému odpustil víc.“ Řekl mu: „Správně jsi usoudil!“
(44) Pak se obrátil k ženě a řekl Šimonovi: „Pohleď na tu ženu! Vešel jsem do tvého domu, ale vodu na nohy jsi mi nepodal, ona však skropila mé nohy slzami a otřela je svými vlasy.
(45) Nepolíbil jsi mne, ale ona od té chvíle, co jsem vešel, nepřestala líbat mé nohy.
(46) Nepomazal jsi mou hlavu olejem, ona však vzácným olejem pomazala mé nohy.
(47) Proto ti pravím: Její mnohé hříchy jsou jí odpuštěny, protože projevila velikou lásku. Komu se málo odpouští, málo miluje.“
(48) Řekl jí: „Jsou ti odpuštěny hříchy.“
(49) Ti, kteří s ním byli u stolu, začali si říkat: „Kdo to jen je, že dokonce odpouští hříchy?“
(50) A řekl ženě: „Tvá víra tě zachránila, jdi v pokoji!“


Všeho s mírou - tak zní poučka takzvaně slušného, spořádaného občana. Nic nepřehánět, vyhýbat se krajnostem. Dejž, Bože, vprostřed uhoditi, říkával český husitský teolog Jan Rokycana. Kdo nezná míru, je nebezpečný extremista, říkáme my.

Ona neznámá žena z našeho příběhu se touto poučkou zjevně neřídila. Chovala se výstředně a nepřiměřeně – nejen na tehdejší poměry, ale i pro naše cítění a vnímání dobrých mravů. Nemám teď na mysli pouze její pochybný způsob života, ale především ten skandál, který způsobila svým příchodem do solidní společnosti.

Zachovala se nepřiměřeně a nevhodně. Přehnala to. Jak si vůbec právě ona mohla dovolit vetřít se bez pozvání do cizího domu? Navíc rovnou mezi stolující muže, kteří jistě nechtěli být rušeni žádnou ženou – ta jim tak nanejvýš mohla dolévat víno. A to, co potom učinila, také překračovalo hranice únosnosti. Skoro hystericky se s pláčem se vrhá k Ježíšovým nohám, omývá je svými slzami, utírá svými rozpuštěnými vlasy – ó hrůzo, vidět ženu, která nemá vlasy v cudném copánku dobře schované pod závojem! A nakonec Ježíšovy nohy zasypává polibky a maže je vzácným olejem, na který si nejspíš mohla vydělat jen díky svému zavrženíhodnému řemeslu.

Vedle nepřiměřeně se chovající ženy-hříšnice tu ovšem naštěstí máme uměřeného farizea Šimona. Na první pohled vzbuzuje sympatie. Vždyť je to farizeus, tedy příslušník židovské elity, člověk, který poctivě usiluje o dodržování Mojžíšova zákona a dokonce si ho i všelijak dobrovolně zpřísňuje. Šimon zve k sobě Ježíše na večeři – ejhle, ne všichni farizeové byli Ježíšovi zarytí nepřátelé, jak se nám při četbě evangelií může jevit. Tento nedal na zaručené zprávy, které se o Ježíšovi šířily, a chtěl ho nejprve poznat, aby si na něj udělal svůj vlastní názor – bez předsudků a bez ohledu na to, že se Ježíš s farizeji už párkrát pěkně pohádal. Nejspíš se chtěl také zachovat zdvořile vůči potulnému rabínovi a ukázat světu svou pohostinnost. Ale na tom přece není nic špatného. Příjemné posezení může začít.

Jenže nyní se ty dva světy – jeden reprezentovaný hříšnicí, druhý farizejem – dostávají do střetu. Je to trapný okamžik. Farizeus chce zachovat dekorum, a tak ženu nevyhazuje ven, na což by jistě měl právo. Možná si myslí, že ji Ježíš sám odkáže do příslušných mezí. Ten si ale její chování nechává líbit, nejspíš je mu příjemné a skoro se zdá, že si nepřiměřenost a nevhodnost celé situace dokonce užívá. Čeká na reakci farizea, ale ten si neví rady. Jen se mu honí hlavou: jak to může Ježíš dopustit? Kdyby věděl, jaká vyhlášená nemrava se mu to sklání u nohou, jistě by ji také odsoudil! Ale on asi neví, s kým má co do činění, a tak jí naivně vše dovolí, tím se pěkně blamuje a zvyšuje už tak dost velkou trapnost toho všeho. Šimon vůbec nepočítá s možností, že by Ježíš věděl, že je to prostitutka, a přesto ji nechal jednat.

Proto nakonec musí farizeovi otevřít oči sám Ježíš svým jednoduchým podobenstvím. Všimněme si, že Ježíš nezlehčuje provinění té ženy – a stejně tak ani nesnižuje Šimonovu vysokou mravní laťku. Oba, hříšnice i farizeus, jsou sice před Bohem dlužníky, ale zjevně jeden menší a jeden větší, dokonce desetinásobně větší. Ježíš nezastává přesvědčení, že všichni lidé jsou stejní skrz-naskrz zkažení hříšníci, Adolf Hitler nebo Dietrich Bonhoeffer, vždyť jsme všichni stejná cháska. To by byla hodně banální teologie, na kterou ovšem čas od času narazíme. Rozdíly mezi lidmi jsou - i v jejich mravnosti a zbožnosti.

Pointa toho podobenství je jiná. Co se stane, když Bůh oběma odpustí – hříšnému farizeovi i těžce hříšné ženě? Oba budou mít radost a oba budou za to Boha milovat. Ale ten první logicky méně, protože jemu coby celkem vzornému člověku nespadne ze srdce zas tak obrovský kámen, a tak bude mít méně důvodů k vděčnosti - zatímco ta druhá bude Boha milovat bezmezně, protože jí byla odpuštěna bezmezná vina.

Jejich rozdílná vděčnost, radost a láska se pak projeví i navenek. Tak, jak byla žena extrémně hříšná, teď bude dávat extrémně najevo, že Bůh ji přijal i s celým jejím zpackaným životem a dostala šanci se napravit. Odtud to její nepřiměřené chování – jak by mohlo být přiměřené, když toho od Boha tolik dostala? Je tím vším tak zahlcena, že ani nemá slov a umí se vyjádřit jen gestem – gestem pokory a radosti zároveň, gestem, které ze samé úlevy a nadšení nebere ohled na společenskou etiketu.

Šimon naopak z porovnání s tou ženou vychází vysloveně odtažitě a chladně. Jeho uměřenost vypadá najednou jako odměřenost. Ukáže se, že Ježíš mu ani nestál za to, aby se s ním srdečně pozdravil, dal mu podle tehdejších zvyklostí vodu k umytí nohou a případně ho ještě na znamení pohostinnosti potřel olejem. Žena naopak to vše udělala, ba ještě víc. Vyhnala svou lásku do krajnosti. Ale právě tato krajnost se Ježíšovi líbí. Ona ve své nepřiměřenosti, výstřednosti, ve svých nezkrocených a pohoršení vyvolávajících citech dokázala o Bohu svědčit lépe než ctnostný farizeus. Ona beze slov hovořila o Bohu, který úplně stejně nepřiměřeně, nepochopitelně a pohoršlivě rozdává odpuštění i těm největším dlužníkům.

Komu se málo odpouští, málo miluje, říká Ježíš. Nepotřebujeme ani věřit v Boha a jeho odpuštění, abychom potvrdili pravdivost těchto slov. Vždyť my všichni žijeme z odpuštění. Nejprve a především z toho, že nám naši rodiče nesčetněkrát prominuli větší nebo menší neposlušnosti, nezřekli se nás a přes všechny naše průšvihy nás milovali, jak nejlépe dokázali. Denně zakoušíme, že také manželství může vydržet jen tehdy, když tomu druhému odpouštíme ne sedmkrát, ale sedmdesátkrát sedmkrát. Pravá láska umožňuje, že se odvážíme přijít za tím, komu jsme ublížili, a říci: promiň mi to – a to prominutí očekávat. Kdo toto vše nezná, komu bylo odpouštěno málo, komu naopak byly stále jen připomínány jeho chyby a viny, kdo poznal lásku jen jako kalkulující „něco za něco“ – takový člověk prostě nemá z čeho dávat, nemá v sobě kapacitu lásky a odpuštění.

Láska a odpuštění – často vyslovujeme tato dvě velká slova jedním dechem. Podobně je vyslovuje i Ježíš, až nás trochu dráždí, že tady přece jen lépe nerozlišuje. Na jedné straně říká, že vpravdě milovat může jen ten, komu bylo odpuštěno. Na druhé straně říká hříšnici, že její hříchy jsou jí odpuštěny, protože projevila velkou lásku.

Možná je v tom kus lehké ironie – doposud jsi takzvanou lásku jen prodávala, ale teď jsi konečně pochopila, že pravá láska se dává zadarmo.

V Ježíšových slovech tedy vidíme rozpor. Odpouští nám Bůh jen tehdy, když sami nejprve milujeme? Anebo nám Bůh odpouští, že právě milovat neumíme, a svým odpuštěním nás pravé lásce učí? Ježíš to pak ještě zkomplikuje tím, že řekne ženě: víra tvá tě zachránila. Kdo se v tom má vyznat?

Ano, je to celé složité, těžko popsatelné a těžko rozlišitelné. Žena běží za Ježíšem a vrhá se k jeho nohám. Proč to dělá, když jí vlastně zatím ještě odpuštěno nebylo, nebo jsme o tom alespoň nic neslyšeli? To osvobozující „jsou ti odpuštěny hříchy“ přece Ježíš poví až nakonec. Hříšnice celou dobu nepromluví, a tak můžeme jen hádat, co tím vším chtěla sdělit. Prosila kajícně o odpuštění? Nebo dokonce chtěla svými láskyplnými činy Ježíše k odpuštění pohnout? Anebo prostě jen doufala, že se jí odpuštění skutečně dostane, protože uvěřila v Ježíše jako dárce nového života? Anebo vyznala Ježíši už předem vděčnost a lásku za budoucí odpuštění? Zdá se mi, že v tom bylo toto vše a možná ještě více. Víra, naděje i láska – v podivném propletenci, takže si teologové mohou lámat hlavu, co bylo první a co druhé. Pochybuji, že by nám ona žena dokázala své pohnutky vysvětlit přesněji.

Ježíšovi ovšem její velkolepý čin stačí, i když se za ním sotva skrývá nějaká propracovaná teorie spásy. Čím méně v tom jednání bylo promyšlenosti, tím více v něm ovšem bylo oddanosti. Ta žena se Ježíšovi celá vydala, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí. Tím naplnila první Ježíšovo přikázání, které – přiznejme si to - zní tak trochu přehnaně a nepřiměřeně. Jenže nelze dost dobře být věřícím s mírou, prostředně, tak akorát. Hříšnice milovala, věřila a doufala naplno, a proto její čin překračoval všechna měřítka.

Nakonec zbývá otázka, kdy té ženě vlastně bylo odpuštěno. Už předtím, než přišla k Ježíši? Nebo v okamžiku, kdy se s ním setkala? Nebo až potom? Člověk, který věří jako tato žena, se takto ptát nemusí. Boží odpuštění je přece stále otevřená Boží náruč, jeho trvalé „ano“ k nám, které bylo, je i bude až na věky. Stále jsme na ně odkázáni, stále z něj žijeme a v něm máme naději pro život věčný.

Odpuštění ovšem není vstupenka do ráje, kterou můžeme vlastnit. Musíme o ně stále prosit, protože sotva je nám jeden dluh odpuštěn, už máme na kontě další. Tak se ale z odpuštění můžeme radovat stále nanovo a být vděčni. Celý náš život je trvalé padání na kolena před milosrdným Bohem – a také trvalá snaha svou láskou napodobit tu nezměrnou lásku Boží. Žena-hříšnice nám v tom může být dobrým učitelem.

Amen.

Ondřej Kolář


zpět ...
© 2005 archa.cz