0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
20. října (úterý)
19:00 sekání třicátníků přes Zoom
22. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
23. října (úterý)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
25. října (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže sestra vikářka Anna Pokorná)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
Poslední neděle v církevním roce (24. listopadu 2013)
Jan 5; 24 - 27

Text kázání: Jan 5; 24 - 27
(24) Amen, amen, pravím vám, kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má život věčný a nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života.
(25) Amen, amen, pravím vám, přichází hodina, ano, už je tu, kdy mrtví uslyší hlas Božího Syna, a kteří uslyší, budou žít.
(26) Neboť jako Otec má život sám v sobě, tak dal i Synovi, aby měl život sám v sobě.
(27) A dal mu moc konat soud, poněvadž je Syn člověka.


Když se řekne poslední soud, možná si hned představíme obrazy ze štětce velkých mistrů. Nahoře uprostřed zachmuřená postava Ježíše, jeho pravá ruka pozdvihnuta pro radující se spasené, jeho levice zas bez milosti zavrhující ty ostatní. Pod soudícím Ježíšem je shromážděné celé lidstvo. Je rozdělené na dva tábory. Jasně a s konečnou platností.

Dnes se s takovou představou setkáváme nanejvýš ještě v obrázkových časopisech různých podivných náboženských skupin. Nicméně pro biblické myšlení je tato představa samozřejmostí. Ježíš sám přece podobně líčil poslední soud ve svém podobenství o ovcích a kozlech. I apoštol Pavel očekával hlas archanděla, zvuk Boží polnice a Kristovo slavné sestoupení. A podobně to chápali křesťané po staletí.

Tím víc nás možná překvapí, že již v Novém zákoně najdeme také představy odlišné, které si vystačí i bez působivých obrazů zavržených, smažících se v pekle, a vyvolených v nebeské blaženosti. Evangelista Jan nám líčí úplně jinou scenérii. Na první poslech to sice zní podobně: mrtví uslyší hlas Božího Syna, který má vykonat soud. Ve skutečnosti však je tu míněno něco jiného. Docela jiné slyšení a docela jiný soud. Tady se nemluví o více nebo méně vzdálené budoucnosti. Nepopisuje se tu žádný harmonogram událostí na konci času. Žádné kosmické katastrofy, žádné otevřené hroby, pláč a skřípění zubů či naopak věčné jásání. Podle Jana se totiž to nejdůležitější neodehraje až ve finále, při Ježíšově druhém příchodu na tento svět. Vzkříšení, soud, spasení nebo zavržení – to vše se děje v naší přítomnosti, každý den, vlastně neustále.

Poslední soud – to zní jistě děsivě, ale přiznejme si, že pro nás zůstal spíš jedním z článků vyznání víry, který sice při bohoslužbách pravidelně opakujeme, ale náš běžný život příliš neovlivňuje. Víme-li, že náš svět už dva tisíce let po Kristu trvá a nejspíš nějaký čas ještě trvat bude, přestává nás Kristův druhý příchod znepokojovat. Odsunul se kamsi do nedohledna a tím i do neskutečna. Kdo ví, co bude za tisíc let, možná za milióny let. Když je něco takto nepředstavitelně vzdálené, už se mě to příliš netýká. Soud, o kterém hovoří náš oddíl, se nás ovšem týká velmi. Už dnes se o mém životě rozhoduje. Teď a tady stojím před tváří Boží a jsem souzen.

Soud tu ovšem zprvu nepředstavuje něco, čeho bychom se měli bát. Není to tak, že by u nás zaklepal pošťák s předvoláním. Nepřichází žádná obálka s červeným pruhem, ale Ježíš sám. A vůbec nás nepřichází soudit, ale naopak obdarovat. A to je událost radostná a nadějná.

To obdarování, které máme přijmout a na kterém všechno visí, nazývá Ježíš život věčný. Co to znamená? Obvykle se s rozpaky pozastavujeme nad tou věčností, s níž si dnešní člověk už nějak neví rady. Co je to věčný? Nekonečně trvající? Nesmrtelný? Mimo čas a prostor? Takový může být přece jen Bůh! Jak se může člověk stát věčným? A jak se jím může stát dokonce ještě zde, v tomto časném životě?

Naopak slovo „život“ je nám všem známé a zdánlivě nepotřebuje žádné vysvětlení. Alespoň na první pohled. Ale rozumíme opravdu tomu, co je život? Ani vědci v tom nemají úplně jasno. Jaký život máme na mysli? Víme, že život má mnoho forem. A tušíme, že ta podoba života, která stačí zvířatům a rostlinám, člověku nestačí a čeká takříkajíc od života víc. Nespokojí se jen s pouhou existencí, s živořením. Chce svůj životní příběh něčím naplnit. Ale čím?

Nevím, zda víme, co je pravý život. Navzdory tomu, že nás denně někdo přesvědčuje o tom, že vše potřebné k dobrému životu se dá snadno opatřit, stačí mít jen dost peněz nebo dost moci. Všichni žijeme, všichni s životem máme zkušenosti, a měli bychom být odborníky, jenže ve skutečnosti nevíme.

Zkusme to z opačné strany. Tušíme asi, co pravý život není. Čas nám svěřený je možné promrhat nebo i úplně zmařit. Ale opět: jsme si jisti, co to znamená? Pro někoho je zmařený život takový, který skončí ve třiceti po předávkování heroinem nebo po dopravní nehodě. Pro dalšího je zničený život ženy, která místo budování kariéry vychová pět dětí. Pro jiného je na odpis naopak člověk, který rodinu nikdy nezaloží a na stáří zůstane sám. Život k ničemu může žít člověk, kterému zdánlivě nic nechybí. A naopak: velice spokojený může být i ten, kdo se bez mnoha věcí snadno obejde. Jenže: je štěstí a spokojenost totéž, co smysl a naplnění? Opět tápeme. Co člověk, to jiný názor.

Evangelista Jan nám pro toto naše tápání podává překvapivé, ale vlastně jednoduché vysvětlení. Jak by mohl o životě něco vědět člověk, který je mrtvý? Ano, slyšíte správně. My všichni bez výjimky jsme mrtví, a proto životu tak málo rozumíme. Mrtví nejsou ti, co leží v hrobě a čekají na hlas andělské polnice, aby je vzbudila v den poslední. Mrtví jsme my, protože naše životy jsou propadlé smrti. Ať už zvnějšku vypadají jakkoli krásně, úspěšně a nablýskaně. Tak jako si slepý těžko může představit barvy, nemůže si ani mrtvý dost dobře představit život.

Je tedy zřejmé, že když Jan mluví o životě a smrti, nejde mu o pouhé žití a nežití. Život není jen holá existence a smrt není jen její holé ukončení. Život a smrt - to jsou spíše dvě sféry, kde se člověk může nacházet.

Život v plnosti, život, který opravdu stojí za to, to je bytí v Boží blízkosti. Věčný neznamená nekonečný, ale Bohu blízký. Takový život Bůh člověku zaslíbil. A takovým životem člověk pohrdl. Čím více se Bohu vzdaluje, tím více se vzdaluje také životu. I když má třeba pocit, že bez Boha se žije tak nějak svobodněji, dospěleji a radostněji, ve skutečnosti se již ocitá v oblasti smrti. Smrt pak není ničím jiným než bytím bez Boha, v osamění své vlastní soběstačnosti a bohorovnosti. Tělesná smrt je už jen zpečetěním této prázdné a umírající existence.

A do tohoto pozvolného, ale jistého umírání, kterým je náš život, se nám zvěstuje: hle, přichází hodina, ano, už je tu, kdy mrtví uslyší hlas Božího Syna. Přichází záchrana. Ne, ještě víc: přichází život sám, život v plnosti. Živý a život darující Bůh, který sestoupil mezi nás.

Spolu s ním přichází i hodina velkého rozhodnutí. Jsme voláni a pozváni. My mrtví máme poslechnout a vrátit se zpět k životu. Kdo uslyší, má život věčný.

To je jistě velké zaslíbení. Ale je to zároveň i soud. Je totiž možné přeslechnout, je možné si zacpat uši a nevnímat. Je možné říct, že mě se to netýká, já přece vedu celkem spořádaný život, nikomu neubližuji, nikomu nic nedlužím. Je možné se tomu vysmát: jakýpak věčný život, vždyť naše žití je jen náhodná organizace buněk, která chvíli jaksi drží pohromadě a po čase se zas rozpadá. Je možné získat třeba celý svět a život přitom ztratit. Umřít zaživa.

Středověcí křesťané říkali: uprostřed života jsme obklopeni smrtí. Měli tím na mysli především fyzickou smrt, která pro ně byla běžnou součástí života mnohem víc než pro nás. Zároveň ale dobře věděli o smrti věčné a báli se jí nesrovnatelně víc než my.

Takzvaně temný středověk již společnost překonala. Ale hrozbě smrti se nevzdálila ani o kousek. Jen ji vytěsnila. Tu fyzickou do léčeben pro dlouhodobě nemocné nebo do filmové zábavy; tu věčnou zase do podvědomí, kde ji lze snadno rozpustit různými medikamenty.

Pro ty, kdo smrt nikam vytěsňovat nechtějí, je tu ovšem dobrá zpráva: Je možné život znovu získat. Není k tomu potřeba nic jiného než uvěřit, že v Ježíši přichází život sám. Prostě se přidat na stranu života. Nechat se už teď vzkřísit z mrtvých.

Kdo vsadil svůj život na život, ten podle Ježíše již nepodléhá soudu. To neznamená, že by už bylo lhostejné, jak se bude náš životní příběh dále odvíjet. Soud čeká každého z nás. Ale když jsme v onu rozhodující chvíli poslechli Boží hlas, už jsme na tom nejdůležitějším soudu obstáli. Kdo uslyšel a uvěřil, toho už nikdo a nic nemůže vážně ohrozit, ať už jeho životní cesta bude jakkoli hrbolatá a klikatá.

To se týká i naší fyzické smrti. Kdo už nyní žije, ten nikdy neumírá navěky. Věčnost začíná tady: Život, který odevzdáme Bohu, nemůže ani smrt definitivně zničit. Posmrtná věčnost je už jen dovršením a vyústěním naší pozemské věčnosti, tedy našeho společenství s Bohem, které tu nedokonale zakoušíme. Samotná smrt už pro nás nebude hrozbou. Vždyť už během svých životů jsme přešli ze smrti do života. Věděl o tom také starozákonní žalmista, když vyznával: Kdo v úkrytu Nejvyššího bydlí, přečká noc ve stínu Všemocného.

Amen.

Ondřej Kolář


zpět ...
© 2005 archa.cz