0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
20. října (úterý)
19:00 sekání třicátníků přes Zoom
22. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
23. října (úterý)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
25. října (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže sestra vikářka Anna Pokorná)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
3. neděle adventní (15. prosince 2013)
Izajáš 46; 9 - 10

První čtení: Matouš 24; 29 - 36

Text kázání: Izajáš 46; 9 - 10
(9) Pamatujte na to, co bylo na počátku od věků! Já jsem Bůh a jiného už není, jsem Bůh a nic není jako já.
(10) Od počátku oznamuji, co se v budoucnu stane , od pradávna, co se ještě nestalo. Pravím: Moje rozhodnutí platí, a co se mi líbí, uskutečním.


Den se ještě krátí, ale světla přibývá, již třetí svíčka tiše a ochotně hoří na adventním věnci. Poselství čtyř svíček je krásné a bohaté. Určitě nás upomíná na světlo, které přišlo na svět a tmy ho neobsáhly. Jejich počet ale se nám nabízí také jako připomínka čtyř adventů Páně, čtyř způsobů Kristova přicházení. Bratr Lukáš pražský nám to v písni (EZ 269), kterou napsal někdy před 500 lety a my ji před chvílí zazpívali, nádherně vysvětlil:

První Kristův příchod je jeho vtělení, tedy narození v Betlémě z Marie Panny. Ten už se udál, o Vánocích si ho toliko připomínáme. Druhý příchod je vstup do příbytku lidského srdce, ten se děje teď, pokud máme otevřeno. Potřetí nám přijde Kristus vstříc, až budeme umírat, přijde nám naproti, abychom tou neznámou cestou do domu věčného nešli sami a nezabloudili. Nu a čtvrtý příchod bude příchodem soudce světa. „To bude hrozný den, kdy půjdou z hrobů ven v předěšení všichni, bezbožní a hříšní,“ zpívali jsme. Děs a hrůza, to je divný obsah adventního zpěvu, ale co naplat, součástí naší víry je i očekávání, že Ježíš Kristus sedící po pravici Boha Otce, přijde soudit živé i mrtvé. Však i Apokalypsa patří do bible.

Probírali jsme knihu Zjevení svatého Jana letos na biblických hodinách. Tam jsou v souvislosti s tím, co teprve bude, předpověděny i všemožné hrůzy. Také Ježíš, když mluví o budoucím příchodu Syna člověka, připravuje své posluchače na to, co se bude dít před jeho příchodem. Vypuknou války a ozbrojené konflikty, lidé se budou nenávidět, vyvstanou falešní proroci a mnohé svedou, řada věřících odpadne od Krista, vychladne láska mnohých. K tomu se přidají i otřesy země a, jak jsme slyšeli v prvním dnešním čtení, ani nebe nezůstane pozadu: na zem se budou řítit nebeská tělesa, co má svítit, to zhasne, i ten nebeský řád propadne chaosu.

To všechno ale ohlašuje Ježíš nikoli proto, aby nás postrašil, ale povzbudil a do všech našich úzkostí a obav z toho, co bude, dodal naději. Jen hlavu vzhůru, vydržte, vytrvejte, za tím vším děsivým a katastrofálním už klíčí něco nového, už raší zeleň, fík vydá plody, léto je blízko.

Pro toho, kdo věří, nejsou dějiny světa, ani vlastní osobní dějiny jen kolotáním nadějí a následných zklamání, nýbrž vše,co se děje a přihází, kamsi směřuje.

Říká se tomu někdy konec světa. To slovo ale není moc výstižné. Příchod Páně není konec, to je začátek – začíná nové dějství, nebeský Jeruzalém jako nevěsta okrášlená muži svému sestupuje z nebe. Nevyhasne život, neuhasne světlo světa, naopak na nové scéně se rozsvěcí. A tolik tam je toho světla, že ani slunce a měsíc nebudou zapotřebí.

Jsou doby a chvíle, kdy lidé nabyli dojmu, že to jsou chvíle poslední, protože větší bídu, rozpad a rozklad všeho si nedovedli představit. Takhle prožívali mnozí židé dobytí Jeruzaléma a zboření chrámu v roce 70. Pád říše římské prožívalo mnoho upřímných křesťanů jako chvíle nepochybně poslední. Až přišla Osvětim, Drážďany, Hirošima, 11.září 2001, ty hrůzné události způsobené člověkem. A také strašlivá zemětřesení a tsunami, tolik jich bylo v poslední době, že už nám nějak splývají. Lidé, které ty hrůzy zasáhly, určitě je prožívali jako konec světa, kdy se jim zhroutilo všechno. A vskutku, byly to apokalyptické události, či měly by být, měly by pro nás být apokalypsou, tj. zjevením. Zjevením ještě ne Boží slávy a Beránkova vítězství, ale zjevením křehkosti našeho lidství, ba i naší lidské existence vůbec.

Mnoho apokalyps už se událo: ta nejdůsažnější nastala, když Ježíš na kříži vypustil duši; to se země třásla, skály pukaly, hrobové se otevírali, slunce se zatmělo. Na Golgotě se ukázalo, jak vratký je náš svět i jakých zvěrstev je schopen člověk. Kříž Kristův je toho trvalou připomínkou. Zároveň ale je ujištěním, že Kristus tím vším už prošel. On už má tu apokalypsu za sebou, a tak máme důvod nehroutit se, když se hroutí svět.

Jedna z otázek Heidelberského katechismu se ptá: „Co tě utěšuje v příchodu Krista, jenž přijde soudit živé i mrtvé?“ Odpověď zní takto: „ I v tísni a soužení mohu očekávat s hlavou vztyčenou, že z nebe přijde Soudce, který se předtím sám postavil před Boží tribunál a nechal se obtížit vším zlořečenstvím, které leží na mně.“

Ano, s hlavou vztyčenou, sestry a bratří, smíme očekávat příchod soudce světa i soudce každého z nás. Vždyť tento soudce je i naším advokátem, on se posadil na lavici obžalovaných za nás a za nás odpykal trest. Těšme se na jeho příchod, vždyť nepřichází nám nahnat strach, ale strachů a úzkostí nás zbavit. „Dej se v srdci poznati, bez hrůzy tebe čekati.“ zpívali jsme spolu s M. J. Husem a spolu s ním věříme, ba i někdy zakoušíme, že se skutečně dává v srdci poznat, že příbytek našeho nitra navštěvuje a my cítíme blaženost a pokoj.

Ovšem všelijaké katastrofy přicházejí a ještě přijdou, než nastane jeho 4.advent. Ale i v takových chvílích, kdy se hroutí naše očekávání a tužby, když se nám hroutí svět, smíme se držet naděje, která se nehroutí. Strach z toho, co bude, co nás hrozného ještě čeká, ten spoutává a znehybňuje. Naděje, ta osvobozuje a uvolňuje k činu. Je dobré znovu si připomenout a do osobní krabičky poslední záchrany si uložit odpověď Martina Luthera na otázku, co by udělal, kdyby se dozvěděl, že nazítří má nastat konec světa. Luther údajně odpověděl. „Šel bych na zahradu a zasadil tam jabloň.“

Naděje počítá s tím, že co se Bohu líbí, to on také uskuteční, tedy že tajemně, naším smyslům a přístrojům nezjistitelně, směřuje svět k dobrému skončení. Zasazené stromy, péče o zeleň světa, v přeneseném i doslovném smyslu, péče o více dobra, lásky, ba i krásy, to všechno najde své místo v konečném naplnění dějin světa. Vždyť Kristus nekončí a neodchází, nýbrž přichází a přijde, jeho 4. advent je teprve před námi.

Amen.

Miloš Rejchrt


zpět ...
© 2005 archa.cz