0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
20. října (úterý)
19:00 sekání třicátníků přes Zoom
22. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
23. října (úterý)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
25. října (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže sestra vikářka Anna Pokorná)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
Hod Boží vánoční (25. prosince 2013)
Jan 1; 1 - 5 + 9 - 14

Text kázání: Jan 1; 1 - 5 + 9 - 14
(1) Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh.
(2) To bylo na počátku u Boha.
(3) Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest.
(4) V něm byl život a život byl světlo lidí.
(5) To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila.
(9) Bylo tu pravé světlo, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo do světa.
(10) Na světě byl, svět skrze něj povstal, ale svět ho nepoznal.
(11) Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali.
(12) Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi.
(13) Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž narodili se z Boha.
(14) A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.


Vánoční svátky jsou – jak všichni víme - oslavou narozenin. Ke správné oslavě patří nejen dort a láhev vína, ale také vzpomínky na to, jaké to bylo, když se oslavenec narodil. Vyprávění, někdy celkem dramatická, o tom, jak přišel na svět. Fotografie čerstvě narozeného děťátka. Rodinné historky o prvním úsměvu, prvních krůčcích, prvních nemocech. Něco podobného nám nabízí Lukášovo a Matoušovo evangelium. Známe ty příběhy skoro nazpaměť, a přece se nám nikdy neomrzí.

První verše Janova evangelia k tomuto žánru ovšem nepatří. Neslouží totiž k tomu, abychom si lépe připomněli, jak se Ježíš narodil a co prožil v prvních hodinách a dnech svého života. Jsou spíše zamyšlením nad tím, proč vlastně Vánoce slavíme. Proč si vůbec Ježíšovo narození připomínáme. Proč nám Ježíš stojí za to, abychom jeho cestu bedlivě sledovali od samotného počátku až do konce a rozjímali nad ní.

Evangelista Jan je v tom vlastně překvapivě současný. Nespokojí se s žádnou vánoční tradicí, zvyklostmi, folklorem. Neopakuje staré příběhy jen proto, že se to tak má. Vánoce pro něj ještě nejsou samozřejmou součástí kultury. Proto by mohl být nápomocen i dnešním lidem, protože pro ně křesťanské chápání Vánoc už mezitím také přestalo být samozřejmostí, ba dokonce se stává jakousi kuriozitou pro pár staromilců.

Chceme-li vysvětlit význam Vánoc někomu, kdo se snaží dostat pod jejich všudypřítomné pozlátko, bylo by možná dobré to jednou, místo vyprávění o andělech, pastýřích a mudrcích, zkusit s Janovými slovy. Jdou přímo k věci, na dřeň, obejdou se bez všech kudrlinek. Na počátku bylo slovo. A to slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Tak proto Vánoce. Tak proto slavíme a radujeme se.

Janovi současníci mu nejspíš rozuměli, tedy alespoň ti vzdělanější mezi nimi, kteří byli trochu obeznámeni s tehdejší filosofií a teologií. Horší je to s námi. Zní to všechno vznešeně a slavnostně, takže se to do kostela asi hodí, ale zároveň je nám to vzdálené. Problém máme už s tím nejdůležitějším slovem, totiž slovem „Slovo“. Co znamená, že Slovo bylo na počátku? Že kdysi dávno do nebeské nicoty zazněl mohutný Boží hlas a náhle vše povstalo? Jak máme vůbec rozumět tomu, že Bůh mluví?

Nezbývá nám, než si Janovu řeč přeložit. Ano, každý překlad je zároveň výklad. Jeden z možných výkladů bych vám nyní s dovolením nabídl. Pokusme se slovo „Slovo“, řecky Logos, přeložit současným výrazem smysl. Smysl byl na začátku u Boha a ten smysl byl Bůh.

Dnešní vánoční evangelium nám tedy především říká, že tento svět má smysl. Bůh sám ho vložil do našeho světa. Dal do něj kus sebe, a proto vše, co nás obklopuje, není ani náhoda, ani osud, ale smysluplné Boží stvoření, které má svůj význam, hodnotu a cíl.

To není žádná přírodovědecká pravda, která by se dala dokázat pozorováním a pokusy. Smysl světa není evidentně jasný – ani vědcům, ani nám laikům. Můžeme nad světem žasnout a říkat si, že za tím přece musí být nějaký vyšší záměr, skrytá inteligence, která vše důmyslně sestrojila. Anebo můžeme tvrdit, že svět vůbec žádný smysl nemá a nikdo nám to nemůže vyvrátit. Nejpozději od hrozných válek minulého století se nám svět může jevit jako sled podivných dějů, které se sice řídí podle jakýchsi zákonitostí, ale nevíme vůbec, proč tu ty události jsou, jen se jim marně snažíme vtisknout hlubší význam. Jeden i druhý názor se dá podpořit celou řadou rozumných důvodů i osobních zkušeností. Je to nerozhodné. Rozhodnout musí víra či nevíra.

Evangelista Jan i autor první knihy Mojžíšovy nám shodně dosvědčují, že náš svět je smysluplný, i když mnohé hovoří proti tomu. Bez Slova nepovstalo nic, co jest. Můžeme dodat: ani v minulosti, ani v přítomnosti, ani v budoucnosti. Také můj nebo tvůj život je nesen Božím slovem, rozumem, smyslem. Jsme Boží stvoření a už jen proto má život každého z nás hodnotu. Nemusíme si ji nijak zasloužit, vybojovat či na Bohu vyvzdorovat. Nedejme se zmást tím, že dnešní společnost na základě pochybných měřítek jedněm lidem připisuje vyšší hodnotu a jiným nižší, jedny obdivuje a druhé přehlíží. Nenechme se oklamat ani vlastními pocity méněcennosti nebo naopak vícecennosti, které námi cloumají. My všichni máme týž podíl na Božím smyslu, nikdo ho nemá více a nikdo méně.

Nejen na počátku světa, ale také na počátku života každého z nás bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo byl Bůh. Ta vznešená slova nemáme vztahovat jen na vznik vesmíru, hvězd a planet, ale především na vlastní životní příběhy se vší jejich nedokonalostí a ubohostí. Jestliže má smysl nedozírná vesmírná hmota, viditelná i skrytá, oč větší smysl máme před Bohem my!

Znamená to tedy, že v tomto světě není nic nesmyslného? Tak jednoduché to není. Víme dobře, že mnohdy světu ani sobě nerozumíme, tápeme a smysl nám uniká. A není to jen proto, že bychom byli tak omezení a nechápaví. V tomto světě také existuje nesmyslnost. Jan ji nazývá temnotami.

Zajímavé je, že na začátku bible, ve zprávě o stvoření světa, se o nich ještě nemluví. Vše, co Bůh stvořil, bylo dobré a jiné ani být nemohlo. Evangelista Jan naopak počítá s absurditou, s tím, co je tu proti Bohu a tím i proti všemu smyslu. Není to tak, že by každá věc na zemi i na nebi svítila svým smyslem, Bohem do ní vloženým. Skutečnost vypadá spíš tak, že se světlo namáhavě prodírá tmou kolem. Ta tma přitom není jen nedostatkem světla, není jen neosvětleným místem. Zlo není jen nedostatek dobra, jak se domnívali někteří filosofové. Zlo je samostatná mocnost, která aktivně působí, staví se světlu na odpor, snaží se ho uhasit seč může. Nikdy ho sice úplně nepohltí, ale ani světlo nějak jednoznačně nevítězí nad temnotou. Je to nerozhodné. Rozhodnout musí jedině naše víra či nevíra.

Také vánoční svátky mají v sobě jakousi trpkou příchuť, kterou samozřejmě naše doba už dávno přebila všelijakými umělými sladidly, ale bible nám ji dává okusit v plné síle. Stejně jako by neděle velikonoční nebyla myslitelná bez temnoty velkého Pátku, není ani radost z narození Spasitele myslitelná bez rozčarování nad jeho odmítnutím. Svět se svému smyslu vzdálil a nechce s ním už mít nic společného. A tak nechce mít nic společného ani s právě narozeným Ježíšem. Vnímá ho jako otravného narušitele starých pořádků, kterého je nutné co nejrychleji odstranit. Pevně přibouchnuté dveře betlémských domů i Herodův stihomam, kvůli kterému bude muset svatá rodina prchnout do Egypta, je toho důkazem. A o moc lepší to nebude ani později, až Ježíš dospěje.

Celý Ježíšův příběh by se dal nezvat příběhem odmítnuté pomoci. To už ale není jen příběh o Ježíši, ale také o nás. Kdosi nám přichází navrátit to, co jsme kdysi ztratili. Přichází svým světlem rozehnat temnoty všech nesmyslností, jichž jsme se tu dopustili. Ale my se chováme jako malé děti, které si nedají říci, nedají si poradit a pomoci. Sice se dnes neustále mluví o tom, že příslušník euroamerické civilizace ze všeho nejvíc postrádá právě smysl. Všechno ostatní totiž má, a pokud to nemá, je to proto, že si na to zatím ještě nevydělal. Ale tomu pravému smyslu se vytrvale uzavírá, nechce nebo nedokáže ho přijmout.

A tak se mu nabízejí v zásadě dvě možnosti, jak si poradit s pocitem absurdity. První z nich je hledat smysl ve věcech, které ho sice poskytují, ale jen dočasně, podmíněně, s ručením omezeným. Člověk sice získá pocit, že ví, pro co či pro koho žít, ale není to trvalé ani spolehlivé. Nic proti všem předposledním smyslům, ať je to práce, dům, rodina, děti nebo jiní bližní – pokud jsme si vědomi toho, že to vše je právě jen předposlední a ne poslední. Druhou možností, jak si odpovědět na otázku, proč tu jsem, je neodpovědět si na ni nijak a vytrvale ji odhánět. Dnes máme tisíc a jeden způsob, jak zařídit, aby nás toto neodbytné „proč“ přestalo obtěžovat. Celý zábavní průmysl je na tom postavený. Dokonce i z Vánoc se staly svátky zapomnění, zapomnění na smysl, tak jak jsme to zpívali při vánoční hře.

Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali. Tato věta ve mně z celého Janova oddílu vyvolává největší tíseň. Představme si třeba syna, který se vrací po letech domů, a tam ho už nikdo nechce znát, nikdo s ním nepočítá, není tam pro něj místo. Ale mnohem větší smutek by v nás měl vzbuzovat osud těch domácích. Co s nimi bude, když nepřijali vlastního? Jak dopadneme, když místo toho do svého domu necháme nastěhovat všelijaké vetřelce, parazity, náhražky?

Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. V Ježíši z Nazaretu se smysl našeho bytí vydal na cestu k nám, protože ho sami neumíme nalézt. V původním textu doslova stojí: Slovo stanovalo mezi námi. K nám domů jsme ho nepustili. Zůstal venku, ve stanu, jako kočovník, který nemá, kde by hlavu složil. O tom jsou Vánoce. Bůh se ale námi vyhnat nenechal. Ani na kříž ne. O tom jsou zase Velikonoce. Zkouší to stále, stojí u dveří a tluče. Zatím je to nerozhodnuté. Rozhodnout musí naše víra či nevíra.

Amen.

Ondřej Kolář


zpět ...
© 2005 archa.cz