0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
20. října (úterý)
19:00 sekání třicátníků přes Zoom
22. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
23. října (úterý)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
25. října (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže sestra vikářka Anna Pokorná)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
1. neděle po Zjevení Páně (12. ledna 2014)
Izajáš 42; 1 - 4

Text kázání: Izajáš 42; 1 - 4
(1) „Zde je můj služebník, jehož podepírám, můj vyvolený, v němž jsem našel zalíbení. Vložil jsem na něho svého ducha, aby vyhlásil soud pronárodům.
(2) Nekřičí a hlas nepozvedá, nedává se slyšet na ulici.
(3) Nalomenou třtinu nedolomí, nezhasí knot doutnající. Soud vyhlásí podle pravdy.
(4) Neochabne, nezlomí se, dokud na zemi soud nevykoná. I ostrovy čekají na jeho zákon.“


Kdo je ten Hospodinův služebník, o kterém mluví Izajáš? Nevíme; a prozradím vám, že ani učení biblisté to nevědí. Ale každopádně se chová divně. Má vyhlásit a prosadit Boží zákon nad všemi národy. Ale vůbec se podle toho nechová. Vypadá jako liknavý soudce, který se nemá k ráznému činu a svůj případ neustále odkládá, jako by neměl dost sil a odvahy konat svou povinnost.

Pro Izraelce v babylonském zajetí ovšem toto proroctví především znělo nadějně. Boží lid sám se totiž cítil jako nalomená třtina nebo doutnající knot. Zlomení a zdeptaní lidé, kteří museli opustit svou zemi, zplundrovanou nepřátelskými vojsky, a přijmout úděl cizinců, otroků, navíc ještě nábožensky nepřizpůsobivých. Jejich víra se podobala poblikávající svíčce, protože se neměla čím rozhořet, chrám byl daleko a navíc v troskách, Bůh, zdá se, také daleko, možná už dokonce mrtvý, anebo přinejmenším rozhněvaný a mlčící.

Když tedy Izajáš ohlašoval příchod Božího služebníka, který nalomenou třtinu nedolomí a nezhasí knot doutnající, mohli Izraelci z toho proroctví slyšet: už dost všech těch katastrof a ran, které na nás doposud drtivě dopadaly. Už dost lámání a hašení naší víry a naděje. Už dost Božích trestů. To nejhorší máme za sebou. Teď už se snad můžeme odrazit ode dna. Ten, který přichází od Hospodina, přináší něco jiného. Jeho soud bude jiný. Ale jaký?

To zatím zůstává zahaleno tajemstvím. Po pravdě řečeno, Hospodinův služebník příliš důvěry nevzbuzuje. Pokud nás má z tohoto marasmu někdo dostat, pak by měl porazit Babyloňany, vyvést nás ze zajetí, navrátit bezpečně domů, doma pak obnovit chrám, znovu vybudovat Jeruzalém a vlastně celou zemi... a dalo by se pokračovat. Jistě v tu chvíli mezi Izraelci ožily vzpomínky na velké vůdce, počínaje Mojžíšem, Áronem a Jozuem a konče Gedeonem, Samsonem a Davidem. Ti vedli svůj lid z otroctví ke svobodě, od sevření nepřáteli do bezpečí, od strachu k naději. Ale co bude dělat tento Boží služebník, který spíš vypadá jako slaboch než vůdce? Vždyť se hlavně dovídáme jen to, co dělat nebude: nebude hulákat na nárožích a dávat o sobě všemožně vědět, nebude nic a nikoho lámat, nebude hasit a dusit. Ale slyšíme také: on sám neochabne, on sám se nezlomí. Kdo je onen Hospodinův služebník?

Co nejde silou, jde ještě větší silou, říká se někdy v žertu, ale mnoho lidí toto přísloví bere smrtelně vážně. Vlastně všichni si přejeme být silní, nejen politici, kteří se snaží obsadit takzvaná silová ministerstva. Každý z nás stojíme před nějakým úkolem či problémem. On už život sám je jeden velký problém. A k životu je potřeba mít sílu.

Také v našem křesťanském slovníku se to uhnízdilo: často prosíme Boha o sílu. Je zajímavé, že v bibli těžko najdeme někoho, kdo by se modlil o sílu. Pokud se o síle hovoří, je to obvykle síla Boží, kterou Bůh ovšem může propůjčit i lidem. Propůjčil ji jistě i svému služebníkovi, který má vyhlásit soud pronárodům. Jaká síla to ale je? Jak působí, když nemá k dispozici žádné donucovací prostředky ani jiné mocenské páky? Tento služebník má vládnout spíš svou slabostí než silou. Kdo ho ale bude brát vážně? Kdo ho bude poslouchat? Co může reálně dosáhnout?

Dnešní nedělí vstupujeme do liturgického období po zjevení Páně. Poté, co se Ježíš narodil, se nám nyní má zjevit, kým vlastně je. A to první, co se o něm máme dovědět, je, že jeho vláda, jeho prosazování Boží spravedlnosti se projevuje jinak, než je tomu u světských vládců, soudců a mocných všeho druhu.

Také pro nás, stejně jako kdysi pro Izraelce v Babyloně, to je ovšem především dobrá zpráva. My, všelijak nalomení, klesající pod tíhou vlastních vin nebo starostí, nemáme být Bohem rozdrceni. I když naše víra nehoří jasným plamenem a někdy možná ani nedoutná, Bůh nás nepřichází uhasit. Rozhodující Boží slovo nad námi není soud, který bychom si zasloužili, ale milost.

Má to však i druhou stranu mince, která nám už tak milá není. Boží právo se prosazuje jinak, než bychom čekali. Bůh do svého království lidí nevhání, nemanipuluje, jeho hlas je jemný a tichý. V Ježíši Kristu nepřichází okamžité a konečné řešení všech myslitelných problémů našeho světa. Mnohem více než zjevením Boží síly je Ježíšova cesta zjevením Boží slabosti. Slabosti, která je ale silná. Bůh nejedná silově, nepoužívá násilí, ani silácká slova a gesta. A přece je mocný.

Někteří teologové pod dojmem druhé světové války a koncentračních táborů začali hovořit přímo o Boží bezmoci. Bůh prý bezmocně přihlížel, když se lidem podlamovala kolena pod nacistickou ideologií, když se lámaly charaktery, když byl zlomen odpor těch, kdo se postavili Hitlerovi. Bůh neuhasil a snad prý dokonce ani nemohl uhasit dým z plynových komor.

Když ale Boha označíme za bezmocného, jen tím dokazujeme, že neznáme jinou moc než tu, se kterou se denně setkáváme, totiž moc donucovací, nátlakovou, manipulující, takovou, s níž obvykle zacházejí a scházejí lidé. Boží moc zjevená v Kristu však není bezmocí, ale mocí jiné povahy a kvality, než je ta naše. Spíše než jako bezmoc bych proto Boží jednání ve světě nazval silou slabosti. Slabosti, která nalomenou třtinu nedolomí a neuhasí knot doutnající, a přesto nakonec mocně vítězí. Ježíš se na kříži svým protivníkům i svým učedníkům jevil jako zlomená třtina a uhaslý knot, ale Bůh ho nakonec podepřel a nenechal padnout.

Mocná je zbraň, mocnější je právo, co je nejmocnější – pravdomluvné slovo, to není jen vyznání bezmocných a přece mocných odpůrců různých totalitních režimů, ale zkušenost, kterou máme i my. Mocné může být i slovo, které není halasné a vtíravé, ale pouze pravdivé a vyslovené v pravý čas a na správném místě. A zdaleka to nemusí být jen slovo protestu a kritiky, ale stejně tak i slovo potěšení či odpuštění. Nesmírně silné je slovo vyznání lásky. Projevem síly může být i zavčas umlknout, upozadit vlastní já, dát prostor druhému. Silná bývá i slabost, je-li vědomým zřeknutím se násilného řešení, které často bývá řešením jen krátkodobým a zdánlivým.

Takto silný byl Hospodinův věrný služebník Ježíš a takovou sílu máme prokazovat i my. Sílu Boží, což ale právě není jen lidská síla vystupňovaná do krajnosti, ale síla, která je v očích světa slabostí. Máme prosazovat právo tím způsobem, jak ho prosazoval Ježíš. Silou pouhého slova, silou evangelia, které si samo razí cestu k člověku, do všech zemí až po vzdálené ostrovy a tvoří všechno nové.

Církev Hospodinových služebníků je tedy společenstvím slabých. V naší společnosti nám to asi netřeba dvakrát připomínat. Pociťujeme to neustále. Cítíme se bezmocní. Vůči nepřejícímu okolí, vůči médiím a jejich černobílému pohledu na církve. Ale také proto, že naše pomoc se dotkne vlastně jen pár lidí z tisíců potřebných, že neumíme účinně přispět k nápravě různých nespravedlností.

Ovšem mějme stále na paměti: na tom, že církev nalomenou třtinu nedolomí, a dokonce někdy sama jako taková třtina ve větru působí, není nic nenormálního. Naopak, nenormální a nekristovské je, když se jí pouhé slovo začne jevit jako nástroj slabý, když sahá po jiných nástrojích, aby nastolila Boží království efektivně a rychle, když se začne příliš zaplétat se světskou mocí. Jeden z důvodů, proč je dnes církev pro naše okolí nedůvěryhodná, je ten, že v minulosti odmítala být slabá. A ani dnes toto nebezpečí není zažehnáno – vždyť, který blázen by dnes chtěl být dobrovolně slabým. Církev hulákající a lámající druhé pro Krista ale není církev Hospodinových služebníků.

Nejdůležitější ovšem nakonec není, co církev má či nemá dělat, ale čím už dávno je. Nevíme, o kom přesně mluvil prorok Izajáš. Víme ale, že to je služebník, který patří Bohu. A vše, co má, má od svého Pána. V něm má svou sílu i svou naději. Hospodin o něm přece říká: je to můj služebník, můj vyvolený, vložil jsem na něj svého Ducha. A také: ho podpírám, jsem v něm našel zalíbení. A tak i my smíme doufat, že navzdory naší slabosti nás nezlomí různé poryvy doby, ani různí silní tohoto světa. Ten plamen, z něhož hoříme nebo třeba jen doutnáme, není ohněm naším, ale ohněm Hospodinovým. Už Mojžíš, Hospodinův služebník, poznal, že tento oheň nelze jen tak uhasit.

Zlomit a uhasit nás může jedině naše nechuť být Hospodinovými služebníky. Zlomit nás může, když odmítneme být nalomenými a staneme se pevnými – ovšem bez Boha. Hospodinův služebník je naopak ten, kdo více věří Hospodinu než ve vlastní síly. Koho podpírá a nese Boží Duch, a ne různé strategie přežití a sebeprosazení. Nebojme se být slabými jako byl slabý Kristus. Odvažme se být mocní v Boží bezmoci, která ale křísí z mrtvých a přemáhá svět.

Amen.

Ondřej Kolář


zpět ...
© 2005 archa.cz