0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
29. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
30. října (pátek)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
1. listopadu (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
4. neděle po Zjevení Páně (2. února 2014)
Marek 4; 35 - 41

Text kázání: Marek 4; 35 - 41
(35) Téhož dne večer jim řekl: „Přeplavme se na druhou stranu!“
(36) Opustili zástup a odvezli ho lodí, na které byl. A jiné lodi ho doprovázely.
(37) Tu se strhla velká bouře s vichřicí a vlny se valily na loď, že už byla skoro plná.
(38) On však na zádi lodi na podušce spal. Učedníci ho probudí a řeknou mu: „Mistře, tobě je jedno, že zahyneme?“
(39) Tu vstal, pohrozil větru a řekl moři: „Zmlkni, utiš se!“ I ustal vítr a bylo veliké ticho.
(40) Ježíš jim řekl: „Proč jste tak ustrašení? Ještě nemáte víru?“
(41) Zmocnila se jich veliká bázeň a říkali jeden druhému: „Kdo to jen je, že ho poslouchá i vítr i moře?“


Milé sestry, milí bratři, prudká bouře se většinou strhne nečekaně. Bum bum, prásk, hromy, blesky, lijavec a v mžiku silnice pod vodou, pole pod vodou, ve sklepech domů voda, v chlévech plave sláma, na poli zničené obilí. Na moři se rozkymácí lodě až na mez nebezpečí potopení. Taková bouře často skončí právě tak rychle jako začala. Jen po sobě zanechá spoušť a někdy také zraněné a mrtvé. Lidé na souši mají s takovými bouřkami své zkušenosti. Lidé na moři také. Bouře se utiší, vody opadnou, člověk sčítá škody. Ty na životech jsou nejtěžší. Člověk přehlíží ten zmar a spoušť a nevěří svým očím. Copak se za tak krátkou dobu změnilo? Mnohdy všechno. Odpověď na otázku, proč se to stalo, z jakého důvodu, tu nalezne u meteorologů. Ale na tu existenciální, bytostnou, hlubinnou otázku, proč při tom jeho blízký musel zemřít, proč to zasáhlo ty nejcitlivější stránky jeho života, proč se ocitl v existenční i existenciální krizi, na to odpověď nenalézá. Ať hledá, kde hledá, ať se ptá, kde se ptá. A člověk se v takových chvílích často dotazuje i Boha. „Pane Bože, proč já, proč mě to muselo potkat? Čeho jsem se dopustil?“ Nebo také: „Zač mě trestáš?“ Otázka zůstává nezodpovězena, zato se vynoří silný pocit zmaru, beznaděje, zoufalství a také zlosti. A Ježíš kdesi vzadu spí.

Divíme se, že byli učedníci nervózní a probudili Ježíše s ironickou otázkou? „Tobě je jedno, že zahyneme?“ Myslím, že se nedivíme. A pokud bychom se něčemu divili, pak tomu, že Ježíš si na lodi klidně spí. A že učedníci byli jen tak málo nervózní a jen tak mírně se projevili. Umím si představit i silnější slova a silnější reakci. Jaký to musel být pocit! Bouře, loď plná vody, začíná se potápět, kolem další lodě v podobné situaci a jeden z pasažérů klidně spí. A dokonce ten nejbližší, do něhož právě učedníci vkládali důvěru, jemuž věřili. Však se již s jeho zachraňující a uzdravující mocí setkali. „Tak mistře vstávej. Copak ti je jedno, že zahyneme?“ Učedníci se neptají, proč je na moři bouře. S něčím takovým mohli počítat. Bouře patří k plavbě na moři. Všichni pracují pro záchranu. Hledají pomoc, hledají řešení. Jen Ježíš spí. Ježíš kdesi vzadu spí.

Tak, jak je dobré počítat s bouří na moři, tak je dobré počítat s bouřemi v životě. Je dobré vědět, že klidná plavba nemá stálého trvání. A že i ta nejbezpečnější loď se docela dobře může potopit. Ve vztazích i těch nejužších, mezi manželi, partnery, mezi rodiči a dětmi, na pracovišti. Dokonce i v církvi a ve sboru mezi sestrami a bratry. Jsme jedinečné bytosti a ona jedinečnost může narážet. Bouře jsou nasnadě a přepadají nás ve chvílích, kdy na to nejsme připraveni, kdy to vůbec nečekáme. Šok. To ne, to snad ne. A tak se snažíme své lodičky, mnohdy velmi chatrné, zachraňovat. Vynakládáme své síly. Ptáme se, jak je to možné, jak nás něco takového mohlo potkat. Právě nás. A Ježíš kdesi vzadu spí.

A proč ne, milé sestry a milí bratři? Proč bychom právě my, já a ty, měli být vynecháni? Proč by se nám měly bouře, a někdy takové bouře, které docela rozhodí náš život a všechno v něm zpřehází, vyhýbat? Protože jsme nějak něčím lepší než druzí lidé? A čím? Jsme jen jiní svou vírou, jiní svými hodnotami, jiní svým životním stylem. Ale jiný neznamená lepší. A samozřejmě že jiný také neznamená horší. Ano, chtěli bychom být lepší. Ale hřích je stále s námi. To pokušení rozhodovat o druhých, právě rozhodovat o tom, kdo je lepší a kdo je horší. Hřích, který probouzí nedověru nebo malou víru, o které promluví, sotva bude probuzen, Ježíš. Až jako posledním východiskem je učedníkům v situaci bouře Ježíš. Ale ještě zatím kdesi vzadu Ježíš spí.

„Mistře, tobě je jedno, že zahyneme?“, slyší Ježíš, sotva se probudí. Ne, není mu to jedno. Ježíši není jedno, má-li člověk zahynout. Ježíši nejsou lhostejné naše bouře a krize, naše troskotání a bolesti, které působíme, nebo nám jsou působeny. Ježíši na člověku, na nás, záleží. Jak Ježíš zachraňuje? Ne tak, že nás tahá z kaše. Tak, že mění podmínky a je na nás, jak se v těch nových podmínkách zachováme, jak se v nich zorientujeme a jak je využijeme. Je na nás, jak zhodnotíme, kam nás bouře vedla. Co nám řekla o nás i o druhých lidech, dalších pasažérech na lodi. Bouře nás zve do akce. Ne ovšem, do unavující snahy všechno vyřešit, na všechno nalézt odpověď, se vším si poradit. Do akce, která nás vede za Ježíšem. A u něj spolu s učedníky slyšíme: „Proč jste tak ustrašení? Copak nemáte víru?“ Změní se podmínky, plujeme dál. Jen jedna otázka, učedníky vyslovená, nás stále provází: „Kdo to jen je, že ho poslouchá vítr a moře? Kdo to jen je ten Ježíš? A kým je pro nás Ježíš? Co pro nás znamená? Jak mění podmínky pro náš život, jak je změnil svou smrtí a vzkříšením?“ A najednou se mění i naše otázka. Z výčitky: „Proč právě mě to muselo potkat, za co mě trestáš?“, se stávají docela jiné, zásadní a pro život nosné a určující otázky: „Co mi tím, Bože, říkáš? Kam mě tím vedeš? Co ve mně chceš probudit, posílit?“ Takové otázky a pravdivé hledání odpovědí na ně člověka proměňují, prohlubují. Ty první ho ničí. Ne, Ježíš kdesi vzadu lodi nespí. Ježíš je bdělý s námi. Pro nás. Jsme ještě tak ustrašení? Ne, již není důvod. Plaveme na hlubinu.

Amen.

Miroslav Erdinger


zpět ...
© 2005 archa.cz