0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
29. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
30. října (pátek)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
1. listopadu (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
Poslední neděle po Zjevení Páně (9. února 2014)
Exodus 3; 1 - 14

Text kázání: Exodus 3; 1 - 14
(1) Mojžíš pásl ovce svého tchána Jitra, midjánského kněze. Jednou vedl ovce až za step a přišel k Boží hoře, k Chorébu.
(2) Tu se mu ukázal Hospodinův posel v plápolajícím ohni uprostřed trnitého keře. Mojžíš viděl, jak keř v ohni hoří, ale není jím stráven.
(3) Řekl si: „Zajdu se podívat na ten veliký úkaz, proč keř neshoří.“
(4) Hospodin viděl, že odbočuje, aby se podíval. I zavolal na něho Bůh zprostředku keře: „Mojžíši, Mojžíši!“ Odpověděl: „Tu jsem.“
(5) Řekl: „Nepřibližuj se sem! Zuj si opánky, neboť místo, na kterém stojíš, je půda svatá.“
(6) A pokračoval: „Já jsem Bůh tvého otce, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův.“ Mojžíš si zakryl tvář, neboť se bál na Boha pohledět.
(7) Hospodin dále řekl: „Dobře jsem viděl ujařmení svého lidu, který je v Egyptě. Slyšel jsem jeho úpění pro bezohlednost jeho poháněčů. Znám jeho bolesti.
(8) Sestoupil jsem, abych jej vysvobodil z moci Egypta a vyvedl jej z oné země do země dobré a prostorné, do země oplývající mlékem a medem, na místo Kenaanců, Chetejců, Emorejců, Perizejců, Chivejců a Jebúsejců.
(9) Věru, úpění Izraelců dolehlo nyní ke mně. Viděl jsem také útlak, jak je Egypťané utlačují.
(10) Nuže pojď, pošlu tě k faraónovi a vyvedeš můj lid, Izraelce, z Egypta.“
(11) Ale Mojžíš Bohu namítal: „Kdo jsem já, abych šel k faraónovi a vyvedl Izraelce z Egypta?“
(12) Odpověděl: „Já budu s tebou! A toto ti bude znamením, že jsem tě poslal: Až vyvedeš lid z Egypta, budete sloužit Bohu na této hoře.“
(13) Avšak Mojžíš Bohu namítl: „Hle, já přijdu k Izraelcům a řeknu jim: Posílá mě k vám Bůh vašich otců. Až se mě však zeptají, jaké je jeho jméno, co jim odpovím?“
(14) Bůh řekl Mojžíšovi: „JSEM, KTERÝ JSEM.“ A pokračoval: „Řekni Izraelcům toto: JSEM posílá mě k vám.“


Mojžíš se ptá Boha na jméno a nelze se mu příliš divit. Když se dva lidé potkají a navíc ještě chtějí projednávat nějakou závažnou záležitost, nejprve se samozřejmě vzájemně představí. Mojžíš se představovat nemusel, Bůh už dávno znal jeho jméno. Mojžíš sice také poznal, že ho oslovuje Bůh, ale přece jen: kdo je ten Bůh, který ho volá? Kdo je ten Bůh, který má povolat z otroctví celý izraelský lid?

Když pomyslíme na Mojžíše, asi si hned představíme náboženského odborníka, který se jako jeden z mála lidí přímo setkal s Bohem, mluvil s ním, přijal od něj desky zákona a dokonce s ním i na hoře Sínaj jedl a pil. Pastýř ovcí, o kterém se mluví v našem příběhu, je ale úplně jiný Mojžíš. Sice s izraelskými kořeny, ale vychovaný jako Egypťan, nakonec ovšem žijící jako uprchlík mezi Midjánci. O jeho náboženském přesvědčení toho mnoho nevíme, ale biblickému pisateli stojí za zmínku, že byl zetěm pohanského kněze. To na něj jistě muselo mít vliv. Každopádně: žádným kovaným vyznavačem Hospodina jistě nebyl.

Mojžíšova otázka je tedy zcela na místě. Jaké je tvoje jméno, Bože? Tato otázka je klíčová i pro nás. Lidé se dnes stále méně ptají, zda Bůh je, ale spíše, kdo Bůh je. Jaké je jeho jméno, tedy jeho pravá podstata, jeho úmysly se světem a člověkem. Zdá se mi, že dlouhotrvající boj mezi věřícími a ateisty se pomalu chýlí ke konci. Vítězství se kloní spíš na stranu věřících, ale pro nás křesťany to rozhodně není žádná výhra. Už před mnoha lety to přesně vystihl spisovatel Chesterton: Od té doby, co lidé přestali věřit v Boha, tak ne že by nevěřili ničemu – oni naopak věří všemu. A tak jde dnes spíš o to, komu či čemu máme uvěřit.

Jaké je Boží jméno? To je otázka mnohem zásadnější, než zda Bůh je či není. Když se ptám po Božím jméně, ptám se zároveň po svém vlastním osudu: Co mohu od Boha očekávat? V co mám doufat, čeho se mám bát? Jaké má se mnou plány ten, ta či to, co mě přesahuje? A zajímá se vůbec o mě? Když v něj uvěřím, co to udělá s mým životem? Povznese ho, nebo zadupe do země? Osvobodí ho, nebo zotročí? Zničí ho, abych se mohl rozplynout v nějaké vyšší jednotě? Nebo ho obnoví a vzkřísí z mrtvých?

Mojžíšovo přání poznat Boží jméno se občas vykládá jako touha si Boha jakoby ochočit a udělat z něj plniče našich přání. Tehdy skutečně platilo, že kdo zná něčí jméno, ten ho zároveň ovládá, má k němu klíč, umí to s ním. A známe-li jméno Boží, pak i Boha svým způsobem dostáváme do svých vlastních služeb. Víme, co na něj platí, známe metodu, jak si ho naklonit na svou stranu. Proto například znalost jména boha, který měl na starosti úrodu, byla přímo životně důležitá.

Mojžíš ale s Bohem nechce manipulovat podle svých přání a potřeb, ale chce ho pouze představit Izraelcům. A také sám se chce ujistit, s kým vlastně mluví. Kdo je ten, s kým máme odteď spojit svůj osud? Kdo je ten, do jehož rukou se nyní máme plně svěřit?

Povězme rovnou, že Bůh své jméno neprozradí. Alespoň ne ve smyslu nějaké kouzelné formulky, skrze kterou by Mojžíš pronikl do Božího tajemství. Na to je Mojžíš upozorněn hned na začátku: půda, na kterou vstupuješ, je svatá. Tady se přibližuješ samotnému Bohu. K němu nemůžeš přistupovat jako k nějaké věci, kterou je možné prozkoumat, změřit a zvážit a pak o ní třeba napsat článek do časopisu nebo přednést hezké kázání. Boha můžeme poznat jen tehdy, když nás on sám zavolá, přivede k sobě a mluví k nám. A my pak s pokorou vstupujeme na půdu Božího majestátu, lidskými silami nedosažitelného a nevystižitelného.

Přesto se Mojžíš od Boha dovídá to, co chtěl, jenže asi trochu jinak, než čekal. Tím prvním, co Mojžíš vidí, je hořící keř, který ale neuhoří. Mojžíš tomu moc nerozumí, pokládá to jen za pozoruhodný přírodní jev, který stojí za to vidět zblízka. Bůh se zjevuje nejprve jako hádanka, ba dokonce jako rozpor sám v sobě. Boží posel v ohni. Pálí a stravuje, ale nakonec neubližuje. Bůh, který má moc ničit, ale zároveň je nekonečným zdrojem života. Bůh, který jde na pomoc právě tehdy, když se zdá být z lidského pohledu vše ztracené a bezvýchodné. Bůh, který nakonec sám umírá na kříži, ale není smrtí pohlcen, ale naopak nad ní vítězí; můžeme dodat my křesťané. Mojžíš z tohoto podivného jevu poznává, že Bůh je vždy větší, větší než naše myšlení i než naše doufání a zoufání.

U nevyluštitelné hádanky ale nezůstane. Bůh se představuje. Nevyslovuje ovšem své jméno. Připomíná jen, co učinil. Jsem Bůh tvého otce, Bůh Abrahamův, Izákův, Jákobův. To znamená: Neptej se na mé jméno, to je pošetilost. Stačí, když budeš vědět, že já jsem ten, který kdysi vedl, opatroval a vysvobozoval tvé předky. V jejich příbězích hledej mé jméno. Najdeš je v zaslíbeních, která jsem jim dal. Najdeš je ve smlouvě, kterou jsem s nimi uzavřel. Připomeň si, co vše jsem s nimi učinil, a pak porozumíš i mému jménu.

Jenže Hospodin není jen Bohem minulosti. Není Bohem zašlé slávy, kterou si s povinnou úctou připomínáme nebo na ni nostalgicky vzpomínáme jako na zlatý věk. Není jen Bohem Jana Husa, ani jen Bohem Jednoty bratrské, kralické bible, Jana Amose Komenského, ani jen Bohem časů, kdy bylo v kostele čtyřicet konfirmandů a jezdilo se hromadně na evangelické brigády. To, co Bůh s našimi předky začal, má právě mít pokračování i v dobách nových, neznámých a nejistých. Boží jméno jde dál časem. Posvěcuje se s každým člověkem, který se k těmto starým příběhům přizná, přijme je za své, jde v jejich stopách a přece po ještě nevyšlapaných cestách. Boží jméno má pokračování i v tobě, v tvém příběhu, v životech nás všech. Boží jméno nehledej v nedostupných výšinách ani v zidealizované minulosti. Je zapsáno v příbězích věřících lidí nejen minulých, ale také přítomných i budoucích. A tak Mojžíš slyší: To Boží jméno mocně zazní i ve tvém příběhu i v příběhu Izraelců, kteří vyjdou z Egypta, budou putovat pouští a dojdou do zaslíbené země.

Bůh je totiž ten, který vidí ujařmení svého lidu, dovídá se Mojžíš vzápětí. Slyší jeho úpění. Zná jeho bolesti. A tak sestupuje, vysvobozuje, vyvádí ze země otroctví a přivádí do země dobré a prostorné, vším dobrým oplývající. Vidíme, že ani teď Bůh Mojžíšovi své jméno neprozrazuje, a přece mu sděluje to nejdůležitější: Já jsem Bůh, který není netečný. Dám se pohnout nářkem lidí, není mi lhostejné, co vy zde na zemi pociťujete a zakoušíte. Chceme-li, smíme v tomto Božím zaslíbení už zaslechnout jméno Ježíše Krista.

Mojžíšovi však ani toto ujištění nestačí. Tentýž Bůh, který dával novou naději Abrahamovi, Izákovi, Jákobovi a Josefovi, má nyní otevřít cestu ke svobodě také Izraelcům v Egyptě. Na první pohled to dává dobrý smysl. Ale na ten druhý se můžou vkrádat pochybnosti. Vždyť jak ten příběh našich slavných praotců skončil? Právě tady, pod bičem pohanských drábů. Proč to Bůh dopustil? Kam se poděl? Je tu ještě vůbec s námi? Proč byl zachráněn jen ten Abraham a proč ne kdokoli z nás? Tak by se mohli ptát Izraelci Mojžíše a velmi podobně se ho také budou jednou ptát, až půjdou pouští a nebude co do úst. Co jim má odpovědět?

Bůh řekl Mojžíšovi: „JSEM, KTERÝ JSEM.“ A pokračoval: „Řekni Izraelcům toto: JSEM posílá mě k vám.“ Není to opět hlavolam nebo spíš jazykolam, který nemá řešení? Keř, který hoří, a přece neshoří? Tak trochu výsměch všem lidským všetečným otázkám?

Možná ano, ale jistě i mnohem více. Jsem, který jsem, znamená: Jsem tu s vámi, takže se na mě můžete spolehnout. I když jste zrovna poníženi a procházíte údolím smrti, jsem stále s vámi. I když o mně pochybujete, i když už si na mě ani nevzpomenete, dokonce i když mě neznáte, jsem s vámi. Jsem s vámi i tehdy, když je pro vás má přítomnost nepříjemná a rušivá, když chcete být jen sami se sebou a pro sebe, žádného boha nepotřebujete nebo se obracíte k bohům jiným. Nic z toho mi nezabrání, abych s vámi a pro vás byl. Jsem ten, který jsem vždy byl a vždy také budu. Ve všech časech a nečasech, na všech místech světa, ve všech událostech, které vás potkají.

A tak Hospodinovo „jsem“ doléhá i k nám. Budu s vámi, malověrní křesťané, kteří se bojíte, jak obstojíte v dalších letech a desetiletích. Budu s vámi, novodobí pohané, až vás všechna božstva, dnes tak úspěšná a atraktivní, zklamou a jejich sliby spásy se ukáží jako falešné. Budu s vámi, ateisté, až zjistíte, že člověk není středem vesmíru a nemůže být sám sobě bohem.

Jsem, který jsem. Slovo, které se stalo zdrojem přemnohých hlubokomyslných úvah o Boží podstatě. A přitom je to především slovo zaslíbení a povzbuzení. Když učedníci zmítaní vlnami Genezaretského jezera uviděli v dálce kohosi přicházet po vodě, vyděsili se. Kdo to je, ptali se podobně jako kdysi Mojžíš. Přichází nám na pomoc nebo je to spíš anděl smrti? Ježíšova odpověď zněla: Já jsem to. Stejné „já jsem to“, jaké kdysi slyšel Mojžíš. Já jsem to - Boží jméno pro nás, pro naši záchranu.

Amen.

Ondřej Kolář


zpět ...
© 2005 archa.cz