0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
20. října (úterý)
19:00 sekání třicátníků přes Zoom
22. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
23. října (úterý)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
25. října (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže sestra vikářka Anna Pokorná)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
1. neděle postní (9. března 2014)
Židům 4; 14 - 16

Text kázání: Židům 4; 14 - 16
(14) Protože máme mocného velekněze, který vstoupil až před Boží tvář, Ježíše, Syna Božího, držme se toho, co vyznáváme.
(15) Nemáme přece velekněze, který není schopen mít soucit s našimi slabostmi; vždyť na sobě zakusil všechna pokušení jako my, ale nedopustil se hříchu.
(16) Přistupme tedy směle k trůnu milosti, abychom došli milosrdenství a nalezli milost a pomoc v pravý čas.


Jezu Kriste, štědrý kněže - tak zní první slova jedné z nejstarších a také nejkrásnějších českých duchovních písní. Ve 14. století, kdy tento chorál vznikl, asi nebylo potřeba nikomu vysvětlovat, kdo je to kněz a jakou má úlohu. A také křesťané, kterým byl určena epištola, z níž jsme četli, tomu dobře rozuměli. My už rozumíme méně. Evangeličtí faráři kněžími nejsou, byť jsou tak v médiích často titulovaní. V tom se mimochodem přibližujeme našim židovským a muslimským příbuzným.

A protože pojem „kněz“ nepatří do evangelického slovníku, tak i Krista oslovujeme spíše jako Pána, Spasitele, Krále, ale málokdy jako kněze či velekněze. Ani Nový zákon takto o Ježíši obvykle nemluví, čemuž se nelze moc divit – židovští kněží, zvláště ti výše postavení, měli v Ježíšově době pověst zaprodanců sloužících římskému režimu. Ani Ježíš pro ně nenachází žádná přejná slova. Pouze autor epištoly Židům se odvážil Ježíše takto nazvat, ovšem ihned k tomu připojil obšírné vysvětlení, že u Ježíše je to s kněžstvím úplně jinak.

To první, co se v našem oddíle o Ježíši říká, je, že vstoupil až před Boží tvář. Tak by se dalo v trochu zjednodušující zkratce vystihnout, kdo je kněz, lhostejno zda židovský či pohanský, tehdejší nebo současný. Je to ten, kdo má přístup k Bohu, kdo zná to pravé vstupní heslo, které otevírá brány vedoucí do božského světa. Ten, kdo na rozdíl od nás, běžných smrtelníků, se k Bohu přiblížil, komunikuje s ním a může s ním také leccos vyjednat nebo u něj pro nás zařídit.

Kněz je tedy v prvé řadě prostředník, zprostředkovatel, nebo řečeno dnešní hantýrkou: mediátor mezi Bohem a člověkem. Musí být schopen tlumočit takříkajíc v obou směrech, shora dolů i zdola nahoru. Na jedné straně lidem sděluje, co od nich Bůh očekává, co přikazuje a také jaké má úmysly, co se od něj mohou nadít. Na druhé straně, a to je možná ještě důležitější, kněz zastupuje nás lidi před bohem. Zástupně před něj přináší naše prosby a také obětní dary, které mají tyto prosby podpořit a zesílit jejich účinek. Kněz také funguje jako usmiřovatel: když něčím Boha rozhněváme, zná způsoby, jak jej obměkčit a naklonit na naši stranu.

Byl takovýmto knězem také Ježíš z Nazaretu? Jistě věříme a vyznáváme, že Ježíš byl a je jediným prostředníkem mezi Bohem a člověkem. Nemáme nikoho na nebi ani na zemi, kdo je Bohu takto blízko a kdo je zároveň blízko i nám. V tomto smyslu ho můžeme nazvat knězem. Zároveň je ale v Ježíšově příběhu celé dosavadní kněžství postaveno na hlavu a zrušeno.

Kněžství totiž stojí a padá s myšlenkou, že Bůh je daleko a vysoko. Proto potřebujeme nějakého zprostředkovatele. Kdyby nám Bůh byl nablízku, kdyby byl přímo mezi námi, funkce prostředníka by rázem pozbyla smyslu. Nikdo by za nás zástupně nemusel předstupovat před Boží tvář, protože by tuto tvář mohl každý vidět, každý s Bohem hovořit, přednést před něj všechny své bolesti i selhání. Ale to by byl konec nejen kněžství, ale i všeho náboženství. Tam, kde vidíme Boha tváří v tvář, už nepotřebujeme ani kněze, ani oběti, ale ani kázání a náboženskou výuku, nepotřebujeme kostely ani církev. Právě tak si představoval autor knihy Zjevení Boží království: Bůh uprostřed lidí, nablízku všem, nikde žádný chrám a žádní prostředníci mezi nebem a zemí. Nebe má sestoupit na zem, jedno s druhým se s konečnou platností prolne.

Můžete namítnout, že zatím v Božím království přece nejsme. To je jistě pravda. A přece je náš svět jiný, než byl před Kristovým příchodem. Nebe a země už se jednou propojily, třebaže to bylo tak krátce a pouze v životě jediného člověka. Bůh se stal jedním z nás. Poznal na vlastní kůži, čím žijeme, z čeho se radujeme, čím se trápíme. Poznal všechny naše slabosti, naše nedobré sklony, naše slepé uličky, do nichž se vždy znovu zaplétáme. Zakusil, jakým pokušením a útokům zla jsme vystaveni.

A proto už nejsou zapotřebí žádní prostředníci, kteří by museli Bohu vysvětlovat, co nás zde na zemi trápí. Už není nutné, aby někdo za nás před Boha přednášel naše prosby. Nikdo z lidí už nemusí klepat na nebeskou bránu a pracně ji otevírat, protože tu bránu jednou provždy otevřel Bůh sám. Hospodine, zkoumáš mě a znáš mě, všechny moje cesty jsou ti známy, vyznal kdysi starozákonní žalmista. My k tomu můžeme doplnit: skrze svého Syna, Pána Ježíše Krista, jsi nás, Bože, zkoumal a poznal. Všechny lidské cesty jsou ti známy.

V Ježíši Kristu ovšem nejen Bůh poznal nás, ale také my jsme poznali Boha. To je další důvod, proč už nepotřebujeme kněze jako nějaké experty na Boha. Bůh se nám v Kristu zjevil. V jeho slovech a činech jsme poznali, kdo je Bůh a co s námi zamýšlí. Autor listu Židům toto poznání shrnuje: Bůh má s námi soucit.

To je ta poslední a definitivní rána, zasazená kněžskému provozu. Bůh je soucitný. K čemu pak nějaký kněz-mediátor, který má u Boha žehlit naše průšvihy? Bůh není přísný a nedostupný panovník, kterého musíme všelijak obměkčovat a podlézat mu. A není ani arogantní a všeho schopný či neschopný úředník, kterého je potřeba pravidelně uplácet drahými dary, ovšem bez záruky, že to k něčemu bude. Bůh je soucitný i bez našich obětí, ba dokonce s námi soucítí i tehdy, když mu nic dobrého nedáváme a nechceme dát, když se mu postavíme zády a zasloužili bychom si, aby se od nás také odvrátil. Vždyť jsme slyšeli, že soucítí i s naší slabostí. Neříká: dobře vám tak, snězte si, co jste si nadrobili – ale spíše: zle vám tak – ale já vás chci vysvobodit z otroctví, do kterého jste sami vstoupili a teď nevíte, jak z něj ven.

Při četbě evangelií si můžeme všimnout, jak často je Ježíš při pohledu na někoho nemocného, postiženého nebo nějak jinak ztrápeného hnut lítostí. Stejně tak to byla lítost, která donutila otce z jednoho Ježíšova slavného podobenství, aby vyběhl ven z domu a objal a políbil svého právě se vracejícího syna. Byl to soucit, který pohnul Samařana, aby přistoupil k polomrtvému člověku, ošetřil ho a postaral se o jeho uzdravení.

Soucit je doslova spolu-cit. Ježíš skutečně spolu-cítí. Necítí pouze lítost nad námi, ale cítí právě to, co cítíme my. A tak na Ježíšově soucitu poznáváme soucit Boží. Bůh k nám nepřišel jako pozorovatel, který s vědeckým odstupem vše sleduje a zaznamenává. Bůh je naopak veden soucitem, a proto žádný odstup nemá, je ve všem s námi. Nechce být objektivní, protože pro něj nejsme jen objekty, byť třeba objekty lásky. Nepřihlíží pouze, nezůstává venku, v bezpečí, byť třeba s pohnutím a slzou v oku. Bůh přišel k nám, dovnitř. Vydal se do nebezpečných končin.

Postní čas je dobou, kdy máme rozjímat nad Boží cestou soucitu. Přemýšlet o tom, co všechno obnáší Boží solidarita a ztotožnění s námi. Nebo ještě jinak: Poznat Boží kněžství - právě v jeho protikladu ke kněžství lidskému. Člověk-kněz klade na oltář svou oběť a čeká, že na ni Bůh snad milosrdně pohlédne, přijme ji a bude na nějaký čas uspokojen. Bůh-kněz se tou obětí sám stává. Pro nás a naši spásu. Stává se obětním beránkem vedeným na porážku. Soucitný Bůh na nějaký čas přestává být pánem situace, přestává být nebeským suverénem a nechá nad sebou vládnout pozemské pány a mocnosti. Bůh rozumí i tomu, co znamená být obětí, co znamená dostat se do rukou nepřátel a nakonec být jimi poslán na smrt. Ty jsi v světě bydlil s námi, tvé tělo trpělo rány.

Když tedy přistupujeme k Bohu, už se nemusíme třást strachem a být svíráni nejistotou, co nás tam nahoře čeká, povzbuzuje nás autor listu Židům. Můžeme jít směle a radostně. A také každý sám za sebe, žádného kněze k tomu nepotřebujeme. Kromě nás samotných nemusíme před Boha předložit vůbec nic, vždyť stejně mu nemáme co dát.

Tam na nebeském trůnu totiž sedí Kristus, soucitný a s námi trpící kněz. Trůn Božího nedosažitelného majestátu, hněvu a soudu se stal trůnem Boží milosti. U něj nalézáme pomoc i tehdy, když se topíme ve vlastní vině a nevíme kudy kam. U něj nalézáme milosrdenství i tehdy, když nás okolí nemilosrdně soudí, obviňuje, žádá po nás něco, co nedokážeme. U něj nalézáme soucit i tehdy, když je kolem nás bezcitnost, lhostejnost a nezájem. Přistupujme tedy k němu, k tomu Ukřižovanému. Cesta je volná, vždyť on sám ji pro nás prošlapal. Ó křesťané, z bludů vstaňme, dary dobré nám poznejme, k Synu Božímu chvátejme, k té milosti.

Amen.

Ondřej Kolář


zpět ...
© 2005 archa.cz