0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
29. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
30. října (pátek)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
1. listopadu (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
Neděle svaté Trojice (15. června 2014)
2. list Korintským 13; 11 - 13

Text kázání: 2. list Korintským 13; 11 - 13
(11) Nakonec, bratří: žijte v radosti, napravujte své nedostatky, povzbuzujte se, buďte jednomyslní, pokojní, a Bůh lásky a pokoje bude s vámi. Pozdravte jedni druhé svatým políbením.
(12) Pozdravují vás všichni bratří.
(13) Milost našeho Pána Ježíše Krista a láska Boží a přítomnost Ducha svatého se všemi vámi.


Slyšeli jste správně, takto se zdravíme na začátku každých bohoslužeb. Možná vždy nevnímáme obsah toho pozdravu. Na tom není nic špatného. Pozdravy, včetně těch bohoslužebných, mají v sobě cosi zaběhaného a skoro automatického. Pozdrav apoštola Pavla ale takový rozhodně nebyl. Stojí totiž na konci dopisu, který patří k jeho nejosobnějším a nejpohnutějším. Je plný rozhořčení i slz, výčitek i omluv. Při jeho četbě nám vyvstává obraz neklidného sboru, v němž mezi sebou soupeří různé duchovní proudy i výrazné osobnosti. Pavel musí vynaložit velké úsilí, aby mezi nimi uhájil svou autoritu apoštola.

A tak když Pavel přeje korintskému sboru milost Pána Ježíše Krista, jistě má také na mysli ty jeho členy, kteří se chlubí svou úžasnou zbožností a duchovními dary. A připomíná jim: to, čím se chlubíš, je nezasloužená Boží milost. Nemáš právo se povyšovat nad ostatní, o kterých si troufale myslíš, že dostali od Boha méně než ty. Boží milostí jsi to, co jsi. A tak spíš hleď, aby tvé obdarování bylo ostatním k užitku, abys z něj rozdával ostatním a sloužil celému sboru.

Stejně tak, když Pavel vyprošuje lásku Boží, má před očima všechnu řevnivost a hádky, s nimiž se v korintském sboru tak často setkával. Vždyť láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy, nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Tak to napsal Pavel Korinťanům v jiném svém dopise, ve své slavné velepísni lásky. Taková láska ovšem sboru bolestně schází.

A konečně, když Pavel prosí za společenství Ducha svatého, ukazuje tím, že ne vše, na co jsou duchovní přeborníci ve sboru pyšní, je skutečně z Božího Ducha. Pavel naopak odhaluje mezi Korintskými mnoho bezduchosti i všelijakých zlých duchů, vydávajících se ovšem za svaté. Kdybyste opravdu měli Ducha svatého, jak tvrdíte vy dokonalí, vypadal by váš život i život celého sboru jinak, říká tím mezi řádky Pavel.

Milost Pána Ježíše Krista – láska Boží – společenství Ducha svatého. Do tohoto pozdravu apoštol Pavel shrnul celou svatou Trojici, jejíž svátek právě dnes slavíme. Jedním dechem do něj shrnul také svoje trápení s korintským sborem. Pavel nehlásal žádnou nauku o Boží Trojici, ta vznikla až o několik století později. Pro Pavla nebyla Boží trojjedinost hlubokomyslná hádanka, proč třikrát jedna nejsou tři, ale zase jedna. Boží Trojici spíše vnímal jako zkušenost víry, zkušenost s Božím působením v životě jedince i společenství. Nezajímalo ho předně to, kým Bůh ve své podstatě je, ale co pro nás udělal a stále dělá. Jak Bůh, který se zjevil v Kristu a je přítomen svým Duchem, člověka utváří a proměňuje. Jak se víra v trojjediného Boha odráží v naší zbožnosti, ale i v našem každodenním životě, v našich vztazích, ve zvládání všeho, co nás potkává.

Řekni mi, v jakého Boha věříš, a já ti povím, jaký jsi. Nebo alespoň, jaký bys měl být, pokud svou víru bereš vážně a není pro tebe jen sváteční chvilkou. Ten křesťanský Bůh je trojjediný. To především znamená: není sám. Není osamocené a soběstačné Jedno. Je sám v sobě společenstvím. Přesněji, je společenstvím lásky. A láska nikdy není sama, nevystačí si sama se sebou, musí ven, k druhému, musí sebe sama darovat. Když evangelista Jan říká, že Bůh je láska, nemá tím na mysli pouze to, že nás Bůh miluje. Bůh sám je láskyplný, i kdybychom my tu nebyli, i kdyby tu nebyl celý svět. Láska neoddělitelně k Bohu patří. Proto může Pavel říci Bůh lásky. Bůh pokoje. Bůh společenství, kde jeden nestojí nad druhým a všichni se vzájemně přijímají. Jiného Boha neznáme. Jen Boha lásky, který pro naši spásu poslal svého jediného Syna a doprovází nás svým svatým Duchem.

Potud tedy křesťanská nauka. Ale co křesťanská praxe? Jak Boží Trojici žijeme? Jak žijete Boží lásku, Kristovu milost, přítomnost Ducha svatého? To je otázka, kterou Pavel položil nejprve korintskému sboru, ale kterou si musíme položit i my. Dá se říci, že křesťané v minulosti a v přítomnosti sice ústy vyznávali Boží trojjedinost, ale svými skutky často spíš dosvědčovali Boha osamoceného a soběstačného. Boha, který nikoho nepotřebuje a druhé vnímá jako přítěž či konkurenci. Boha, který nenávidí každou odlišnost, jinakost a pestrost. Boha, který nemá porozumění a lásku pro druhého.

Přiznám se, že právě z těchto důvodů mám potíž se slovem jednota. Jeden Pán, jedna víra, jeden křest pojí nás, zpíváme. Ale ihned bychom se měli ptát, o jakou jednotu vlastně usilujeme. Naše země má s jednotou nedobré zkušenosti. V minulosti jsme zažili jednotu vnucenou, zvnějšku nadiktovanou sovětským impériem a zvnitřku udržovanou všemocnou policií. Tato jednota vzala lidem svobodu a důstojnost. Nebylo v ní místo pro sebeurčení, rozmanitost a jedinečné lidské příběhy. Symbolem této umrtvující jednoty se stala sídliště na okraji našich měst, všechna stejná, šedá, neživá. Ve skutečnosti ale žádné pravé jednoty dosaženo nebylo, spíše dalšího rozdělení, vylučování všech, kdo se nepřizpůsobili a nepřijali režimem kladené podmínky. Podobně tomu bylo žel i v dějinách církve. Vždyť mnozí křesťané byli v dějinách postaveni před volbu: buď se vzdáte svého vyznání, anebo se musíte vystěhovat ze země, ve které žijete. Ve jménu jednoty církve byli nepatřiční lidé pronásledováni nebo i zabíjeni.

Jednota, která vyrůstá z Boží Trojice, ovšem není jednotou stejnosti, není jednotou, která jiného odmítá a vidí v něm hned nepřítele, tak jak tomu je v diktaturách. Vždyť věříme, že v Bohu samotném je prostor pro rozdílnost, pro vzájemné obdarování a sdílení odlišných. A tak i věřící mají žít v této jednotě v různosti. Není to jistě jednoduché vcítit se do druhého, porozumět mu, nepokládat sebe sama za měřítko všech ostatních. Žít společně v lásce tak, jak žije Bůh sám v sobě.

Jak se takové láskyplné a pokojné soužití projevuje, nám Pavel v rychlosti a přece zřetelně sděluje v posledních větách svého listu. V prvé řadě: radujte se. Láska není jen přikázání, ale především dar, kterým jeden druhému děláme radost. Kde není láska, chybí především radost ze života a soužití a zůstává jen trpkost, nedůvěra, strach.

Dále slyšíme: napravujte vzájemně své nedostatky. Láska není slepá vůči chybám a selháním druhého, není naivní, nemává rukou nad zlem. Zároveň se ale nevyžívá v obviňování, souzení a ponižování. Kdo druhého miluje, umí mu také v pravou chvíli říci, že se ocitl na šikmé ploše a varovat ho před nebezpečím, do nějž se řítí. A samozřejmě ho také povzbudit a dodat mu odvahu k dobrému. Kdo moralizuje, chce svého bližního jen zostudit. Kdo miluje, ten ho chce naopak z ostudy vytáhnout.

A konečně: buďte jedné mysli. Nikoli buďte stejní. Doslova se tu píše: myslete na to samé. Tedy mějte před očima to, co vás spojuje, a ne to, co vás rozděluje. Myslete na to, že vy všichni, ať už se jakkoli lišíte, žijete z Boží lásky, Kristovy milosti a přítomnosti Ducha svatého. Pak bude mezi vámi panovat pokoj, i když jste každý jiný a jedinečný.

Poslední Pavlova výzva je pro nás možná nejméně srozumitelná: Pozdravte jedni druhé svatým políbením. Jedná se prostě o výraz blízkosti a přátelství? To jistě také. Vždyť slovo „polibek“ je v řečtině příbuzné slovu „přítel“. Takže bychom mohli klidně přeložit: dejte si vzájemně najevo, že jste přáteli, nebo přímo: dejte jeden druhému přátelství. Avšak tento polibek má být navíc svatý. Co to znamená? Čím je svatý?

Nejprve z toho můžeme usoudit, že jsou i polibky nesvaté, třeba jen zdvořilé, formální, bez skutečného přátelství anebo dokonce pokrytecké, neupřímné, falešné, takové, jaký dal třeba Jidáš Ježíšovi. Polibek ale může být také svatý. Takové políbení má hlubší kořeny, než jen vzájemnou náklonnost a sympatii. Jistě je krásné, když se lidé ve sboru také vzájemně přátelí a jsou si blízcí. V našem sboru to zažíváme vrchovatě. Ale to, co nás spojuje, není jen nebo alespoň ne v prvé řadě lidský cit, ale Boží láska. My všichni jsme Boží děti, navzdory vzájemným rozdílům. Jsme rozdílní, a přece jsme jedno v Bohu trojjediném. Bůh sám v nás svým Duchem tvoří společenství. A buduje ho i tehdy, když si zrovna nerozumíme, máme na věci jiné názory anebo si dokonce nejsme úplně sympatičtí. Láska Boží, milost Kristova a společenství Ducha mezi námi vytváří hlubší pouto, nestyďme se říci svaté pouto. Je svaté právě proto, že není z nás a našich sil.

Není divu, že svaté políbení bylo v rané církvi součástí bohoslužeb, asi jako naše pozdravení pokoje na znamení odpuštění, jednoty a bratrství. Při večeři Páně nejvíce zakoušíme tuto hlubší a zásadnější jednotu. Jednotu v různosti, která má svůj původ v Bohu. Milost našeho Pána Ježíše Krista, láska Boží a společenství Ducha svatého se všemi vámi.

Amen.

Ondřej Kolář


zpět ...
© 2005 archa.cz