0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
29. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
30. října (pátek)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
1. listopadu (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
3. neděle po Trojici (6. července 2014)
Skutky apoštolské 10; 34 – 37 + 42 – 48

Text kázání: Skutky apoštolské 10; 34 – 37 + 42 – 48
(34) A Petr se ujal slova: „Nyní skutečně vidím, že Bůh nikomu nestraní,
(35) ale v každém národě je mu milý ten, kdo v něho věří a činí, co je spravedlivé.
(36) To je ta zvěst, kterou Bůh poslal synům izraelským, když vyhlásil pokoj v Ježíši Kristu. On je Pánem všech.
(37) Dobře víte, co se dálo po celém Judsku: Začalo to v Galileji po křtu, který kázal Jan.
(42) A uložil nám, abychom kázali lidu a dosvědčovali, že je to on, koho Bůh ustanovil za soudce živých i mrtvých.
(43) Jemu všichni proroci vydávají svědectví, že pro jeho jméno budou odpuštěny hříchy každému, kdo v něho věří.“
(44) Ještě když Petr mluvil, sestoupil Duch svatý na všechny, kteří tu řeč slyšeli.
(45) Bratří židovského původu, kteří přišli s Petrem, žasli, že i pohanům byl dán dar Ducha svatého.
(46) Vždyť je slyšeli mluvit ve vytržení mysli a velebit Boha. Tu Petr prohlásil:
(47) „Kdo může zabránit, aby byli vodou pokřtěni ti, kteří přijali Ducha svatého jako my?“
(48) A dal pokyn, aby byli pokřtěni ve jméno Ježíše Krista. Potom jej pozvali, aby u nich zůstal několik dní.


Milé sestry, milí bratři,

Pán uložil apoštolům, aby „kázali lidu a dosvědčovali, že je to on, koho ustanovil Bůh za soudce živých i mrtvých. Jemu všichni proroci vydávají svědectví, že pro jeho jméno budou odpuštěny hříchy každému, kdo v něho věří.“ Když přemýšlím o životě církve a sboru a tedy i o životě tohoto kobyliského sboru a jeho budoucnosti, vnímám ten přečtený text jako apoštolem nám nabízený program. Je nám dokonce řečeno, co je nejdůležitější pro práci kazatele a z čeho sbor a církev žije a roste. V čem je v tom světě, ve kterém žijeme, kazatel nezastupitelný a v čem je také nezastupitelná církev i sbor. A to vždy a v každé době. Kázání a svědectví o Kristu, to je program na cestu sboru.To nemůže za sbor a kazatele dělat nikdo jiný. To nemůže dělat nikdo, kdo kristovskou cestu bytostně nepřijal, kdo nepřijal nabídku milosrdenství a Kristovy milosti, kdo nežije s vědomím omilostňovaného hříšníka. Jen ten, kdo v Krista uvěřil, kdo přijal jeho pozvání, aby mu byl Pánem a Spasitelem, ten může pravdivě Krista dosvědčovat a kázat. Ať je to kazatel nebo jiný člen sboru. Pro kazatele je to ovšem poslání jedinečné. Na rozdíl od jiných členů církve je pro takové povolání oddělen.

Jak na takovou výzvu reaguje služebník slova Božího, kazatel Betlémské kaple, v katolické církvi tehdy před šesti sty léty nepopulární milovník pravdy a její tlumočník Mistr Jan Hus? Píše: „Přikázal nám Bůh kázati a svědčiti.“ V tom zajisté spočívá zákon kazatelů a všech kněží, nikoho nevyjímaje, neboť jinak nemají jiného přikázání než lid obecný, toliko aby kázali slovo Boží. Když však apoštolově plnili tuto povinnost, tu nejvyšší kněží, jako Kaifáš, Annáš, nebo papežové jako Jan XXIII. a Alexander V. jim bránili kázati. Leč apoštolově prohlásili: „Suďte sami, zda je dovoleno poslouchati více vás než Boha?“ Když pak byli uvězněni a bičováni, nedbali toho, nýbrž vytrvale kázali a radostně šli před tvář celého shromáždění, neboť byli uznáni hodnými trpěti potupu pro jméno Ježíšovo. Tak i nyní, jestliže kdo brání kázati slovo Boží, nechť jen hlasatelé jeho statečně a vytrvale pokračují, neboť více než oněch sluší poslouchati Boha. A nechť zvěstují, že Pán, jenž sám může nás spasiti a opět zase na věky zavrhnouti, „rozkázal nám kázati“. Kázání je tudíž vedle zachovávání desatera přikázání přední úkon duchovního.

Tak kázání. Jaké kázání? O čem kázání? O tom, o čem hovořili již proroci, o čem jsme četli z proroctví proroka Izajáše. O Bohu, který je člověku blízko. Který se neraduje z lidských pádů a proher, nemá radost z lidského hříchu, který člověka vzdaluje Bohu i člověku. Bůh

volá člověka k plnému životu. Je málo jen jíst a pít a uspokojovat další základní potřeby, i když to je důležité. Je to ale jenom přežívání. Proč utrácíte peníze za to, co Vás nenasytí? Nepřežívejte, nevegetujte, neživořte. Hledejte Boha, hledejte zakotvení, hledejte cíl. Pamatujte na vyšší potřeby. Nedejte na to, co vidíte očima. Dejte na to, co prožíváte, co cítí vaše duše, z čeho se raduje nebo pláče vaše srdce. Já budu s vámi, připomíná Bůh ústy proroka. Obnovím smlouvu, kterou jsem se zavázal vašim otcům. Takové je zvěstování prorokovo. Ukazuje ke Kristu. Ukazuje k naději, k novému životu. Ukazuje ke smyslu lidského počínání. Ukazuje k člověku a jeho cestě. Kam a s kým jdeš?, ptá se. Prorokovo zvěstování přináší radost Božímu lidu, ale také radost prorokovi, radost tomu, kdo slovo Boží zvěstuje. Zvěstování přináší blaho.

Dejme opět slovo Janu Husovi. „Hle, proč má kazatel kázati?, ptá se Hus. „předně jednoduše pro Boha, za druhé pro vlastní blaho, za třetí pro blaho lidu…Kdo tedy nyní káže, ať již jakýmkoliv způsobem, pravdu a statečně ji hájí, získá od Boha více milosti než ti, kdo mluvili rozmanitými jazyky. Co by prospělo člověku, kdyby mluvil rozmanitými jazyky lidskými a andělskými, a lásky by neměl? Nic mu to neprospěje, jak se praví v 1. Kor. 13,1.“ Zvěstování, které přináší blaho na všechny strany, je prodchnuto láskou, upozorňuje svým uvažováním Hus. Láskou k Bohu, láskou k sobě samému – všimněme si, ani tuto lásku Hus nezavrhuje, naopak ji dává patřičné místo, a láskou k druhým lidem. Nedávno jsem tu hovořil o třech pilířích smíření, které přináší plnost pokoje. Smíření s Bohem, to člověk jen přijímá, neboť to pro člověka udělal sám Bůh skrze Ježíše Krista. Pak smíření s druhým člověkem, to je již dost velký lidský výkon, a smíření sama se sebou, přijetí sebe. Podobně je tomu s láskou, která, má-li přinést svou plnost, bude stát na zmíněných třech pilířích. Lásce k Bohu, lásce k druhým lidem a lásce k sobě samému.

A ještě poslední citace z Husova díla. Co je důvodem kázání a svědectví?, ptá se Hus. Proč má kázání prioritu přede všemi jinými možnostmi kazatelské služby i služby sboru a církve? „Důvodem je tu příklad Krista a všech apoštolů a přikázání jeho. Příklad Kristův: 33 let a skoro třináct týdnů od svého narození podstoupil smrt kříže. A kolikrát obětoval? Vpravdě jen jedenkrát, ve čtvrtek před Velikou nocí, když řekl apoštolům, podávaje jim mé tělo … Nevyzýval je ke každodennímu přijímání, nýbrž aby to činili na jeho památku. A podobně všechno úsilí apoštolů směřovalo k vytrvalému kázání. Kristus přikazuje, abychom my knězi kázali, jakož praví u apoštola Matouše, jehož následovníky chceme býti, v posledním verši: „Učíce je zachovávati všecko, což jsem koli přikázal vám.“

Milé sestry, milí bratři, ten text ze Skutků apoštolských končí sdělením o křtu. Mnozí přichází, mnozí naslouchají Petrovu kázání, naslouchají zvěstování a svědectví o Boží lásce v Ježíše Krista. Nic víc. Žádné lidské, jakkoliv dobré úmysly, žádné lidské snahy zvěstování vylepšit, bohoslužby rozkošatět. Dokonce ani ke každodennímu setkávání u večeře Páně nevyzývá to Petrovo slovo. Hus řekne: „Nevyzýval je, tedy Pán své učedníky, ke každodennímu přijímání, nýbrž aby to činili na jeho památku.“ Zato k vytrvalému kázání je vyzýval. Důsledkem, nebo spíše dopadem kázání o Kristu, bylo přijetí Ducha svatého. Židé i pohané, všichni velebí Boha. Všichni si rozumí. „Kdo může zabránit, aby byli vodou pokřtěni ti, kteří přijali Ducha svatého?“ Odpovědí je jen konstatování: „A byli pokřtěni ve jméno Ježíše Krista.“ Dopad kázání a dosvědčování Ježíše Krista je završen. Mnozí přijímají křest, přijímají to znamení víry v Krista. Ti, kteří se křesťany stali přijetím a vyznáním Krista, nyní ponesou znamení Kristem omilostněných, Kristem vykoupených. Jejich život se změnil. Co bylo na začátku? Slyšení a přijetí příkazu Pána. V kralické češtině to zní: V oněch dobách tedy Petr, otevřev ústa, řekl: „Muži bratři a otcové, přikázal nám Pán kázati lidu a svědčiti.“

A to je, milé sestry a milí bratři, legitimní program a poslání i tohoto kobyliského sboru. Hlásíme se k němu?

Amen.

Miroslav Erdinger


zpět ...
© 2005 archa.cz