0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
20. října (úterý)
19:00 sekání třicátníků přes Zoom
22. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
23. října (úterý)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
25. října (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže sestra vikářka Anna Pokorná)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
10. neděle po Trojici (24. srpna 2014)
Jan 11; 1 - 7 + 17 - 29 + 32 - 36 + 38 - 44

Text kázání: Jan 11; 1 - 7 + 17 - 29 + 32 - 36 + 38 - 44
(1) Byl nemocen jeden člověk, Lazar z Betanie, z vesnice, kde bydlela Marie a její sestra Marta.
(2) To byla ta Marie, která pomazala Pána vzácným olejem a nohy mu otřela svými vlasy; a její bratr Lazar byl nemocen.
(3) Sestry mu vzkázaly: „Pane, ten, kterého máš rád, je nemocen.“
(4) Když to Ježíš uslyšel, řekl: „Ta nemoc není k smrti, ale k slávě Boží, aby Syn Boží byl skrze ni oslaven.“
(5) Ježíš Martu, její sestru i Lazara miloval.
(6) Když uslyšel, že je Lazar nemocen, zůstal ještě dva dny na tom místě, kde byl.
(7) Teprve potom řekl svým učedníkům: „Pojďme opět do Judska!“
(17) Když Ježíš přišel, shledal, že Lazar je již čtyři dny v hrobě.
(18) Betanie byla blízko Jeruzaléma, necelou hodinu cesty,
(19) a mnozí z Židů přišli k Martě a Marii, aby je potěšili v zármutku nad jejich bratrem.
(20) Když Marta uslyšela, že Ježíš přichází, šla mu naproti. Marie zůstala doma.
(21) Marta řekla Ježíšovi: „Pane, kdybys byl zde, nebyl by můj bratr umřel.
(22) Ale i tak vím, že začkoli požádáš Boha, Bůh ti dá.“
(23) Ježíš jí řekl: „Tvůj bratr vstane.“
(24) Řekla mu Marta: „Vím, že vstane při vzkříšení v poslední den.“
(25) Ježíš jí řekl: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít.
(26) A každý, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky. Věříš tomu?“
(27) Řekla mu: „Ano, Pane. Já jsem uvěřila, že ty jsi Mesiáš, Syn Boží, který má přijít na svět.“
(28) S těmi slovy odešla, zavolala svou sestru Marii stranou a řekla jí: „Je tu Mistr a volá tě.“
(29) Jak to Marie uslyšela, rychle vstala a šla k němu.
(32) Jakmile Marie přišla tam, kde byl Ježíš, a spatřila ho, padla mu k nohám a řekla: „Pane, kdybys byl zde, nebyl by můj bratr umřel.“
(33) Když Ježíš viděl, jak pláče a jak pláčou i Židé, kteří přišli s ní, v Duchu se rozhorlil a vzrušen
(34) řekl: „Kam jste ho položili?“ Řekli mu: „Pane, pojď se podívat!“
(35) Ježíšovi vstoupily do očí slzy.
(36) Židé říkali: „Hle, jak jej miloval!“
(38) Ježíš, znovu rozhorlen, přichází k hrobu. Byla to jeskyně a na ní ležel kámen.
(39) Ježíš řekl: „Zvedněte ten kámen!“ Sestra zemřelého Marta mu řekla: „Pane, už je v rozkladu, vždyť je to čtvrtý den.“
(40) Ježíš jí odpověděl: „Neřekl jsem ti, že uvidíš slávu Boží, budeš-li věřit?“
(41) Zvedli tedy kámen. Ježíš pohlédl vzhůru a řekl: „Otče, děkuji ti, žes mě vyslyšel.
(42) Věděl jsem sice, že mě vždycky slyšíš, ale řekl jsem to kvůli zástupu, který stojí kolem, aby uvěřili, že ty jsi mě poslal.“
(43) Když to řekl, zvolal mocným hlasem: „Lazare, pojď ven!“
(44) Zemřelý vyšel, měl plátnem svázány ruce i nohy a tvář zahalenu šátkem. Ježíš jim řekl: „Rozvažte ho a nechte odejít!“


Milé sestry, milí bratři,

a jaký kámen leží na nás? Jaký kámen nám zabraňuje v plném, rozvinutém životě? Co nám brání vyjít a naplno se nadechnout čerstvého vzduchu? Jaké obvazy nás svazují a brání nám v rozběhu? Takové a mnohé další otázky si můžeme klást nad přečteným textem. Namísto všech těch věčných otázek, jestli se to tak stalo a jak je možné probudit mrtvého a jestli skutečně a tak dál a jestli je takový zázrak možný a přece se to nedá dokázat, namísto takových otázek bez odpovědi nechme se příběhem o vzkříšení Lazara zavést sami k sobě a do sebe a do svého myšlení a cítění a do své duše a ke své víře. Hledejme odpovědi na otázky, kterých se přece jen odpovědí můžeme alespoň trochu dotknout.

Můžeme vidět Marii, Martu a Lazara jako tři složky lidské duše, její tři součásti, které se vzájemně ovlivňují, které spolu komunikují, jsou tak či onak na sobě závislé. Marta, ta součást, která ví, jak má všechno být, ale také ta vyčítavá a obviňující a manipulující. „Pane, kdybys byl zde, můj bratr by neumřel.“ Ta složka v nás, která nás obviňuje. Kdybych to neudělal, nemusel jsem takto dopadnout. Nebo ten člověk by netrpěl, nezemřel. Kdybych se ovládl, nemuselo se to stát, neublížil bych. Složka v nás, vždy připravena ukazovat na nás jako na viníky. A také nátlak, řekněme ona manipulace. „Ale i tak vím, že začkoli požádáš Boha, Bůh ti dá.“ Všimněme si, co v nás tato složka probouzí. Jakýsi provokující tón, který dosáhne svého, díky kterému dosáhneme svého. „Jsi přece dobrý, zvládneš to, to bys přece nemohl, ty si víš přece se vším rady.“ Ta složka je také diskutující, nepřipustí, že by ten druhý mohl mít pravdu. Musí být po jejím. „Tvůj bratr vstane,“ řekne jí Ježíš. „Vím, že vstane při vzkříšení v poslední den,“ opáčí Marta. .

Ta druhá složka naší duše je reprezentována Marií. Duchovně aktivní. „Je tu mistr a volá tě,“ říká jí Marta. A Marie všeho nechá, rychle vstane a jde za Ježíšem. Její „Pane, kdybys byl zde, nebyl by bratr umřel,“ je doprovázeno bolestí a slzami. Jakési niterné vyznání víry v Kristovu moc. Ta situace i Ježíši přivede slzy do očí. Duchovní hloubka a emoce a pocity a motivy. Marta i Marie v nás.

Ale také Lazar v nás. Je to ta složka naší duše, která je odsunuta do hlubin nevědomí a je zavalena pomyslným kamenem. Zkrátka nesmí ven. Katolický myslitel Anselm Gruen píše, že Lazar zde představuje tu složku lidské psychiky, k níž se člověk bojí přiblížit, protože se obává jejího zápachu. Nechce ji vnímat a prohlašuje, že je dávno mrtvá. A právě v tom je podle Gruena obsažena niterná inspirace Lazarova příběhu: „Co já sám se v sobě snažím zavalit těžkým kamenem? Co je hrobem v mé duši a co tento hrob ukrývá? Co právě ve mně začíná tlít?“ Jaké jsou to stíny a viny a traumata, která jsme vytěsnili nebo která se snažíme vytěsnit? Všechno, s čím se nějak nevyrovnáme, co nepojmenujeme a neprožijeme vědomě, co potlačíme a zasuneme, začíná se v nás po čase rozkládat a stejně nás to v klidu nenechá. Někdo drží kdesi v hloubi své emoce, snaží se je neprojevit, bojí se zranění. Jiný skrývá agresi, jiný zase potlačuje a snaží se vytěsnit svoji hypersexualitu. Někdo je traumatizován

nedostatkem odvahy k činu, jiný vytěsňuje nerozhodnost nebo neschopnost nést důsledky svých rozhodnutí, proto raději žádná nedělá. Jedno vedle druhého je kdesi v nás zakryto těžkým balvanem. Ale ono to tam v tom hrobě našeho nitra je a tlí to tam a rozkládá se a infikuje naši duši. Jakýsi vnitřní jed, který se prosakuje ven a křiví nás a kazí vztahy, které utváříme.

Tři složky duše, každá jiná, spolu v nás s různou intenzitou hovoří. A ten rozhovor nás upozorňuje na naše vnitřní bolesti. Lazarův příběh nám nabízí cestu k jejich zahojení, ukazuje, jaké jsou šance na uzdravení našich vnitřních bolestí. Jeden český katolický teolog a psychiatr k tomu píše: „Tak, jako Marta, která Ježíšovi namítá: ,Pane, už je v rozkladu,´ pochybujeme často i my, že by v nás mohlo mít šanci znovu ožít to, co dávno odumřelo. Máme silné tendence nechat všechny své nepříjemnosti pod kamenem a nemít s nimi nic společného. Bojíme se, jak nepříjemný by byl jejich zápach. Ježíš ale jedná jinak než my. Nechává kámen odvalit a volá Lazara ven. Na vzduch, na světlo, do kontaktu a do života. A tak to má být i v nás. Co odumřelo, to musí vyjít ven. To musí být z pohřebních pláten rozvázáno, a chceme-li my žít, to hnijící v nás potřebujeme nechat odejít.“ Zkrátka to jedovaté z nás musí pryč, aby to nerozložilo naše vztahy, naše životy, nás samé.

Proto je Ježíšovo jednání tak radikální. Nepřipouští diskusi ani odklad. „Zvedněte kámen.“ Ale tu se opět ozývá ta Marta v naší duši. Raději ne, to přece nejde, to není možné. Je to v rozkladu, zapáchá to. Již je to čtvrtý den. Ano, je to dlouhodobě v nás. Jen s tím opatrně. Proto je Ježíš tak radikální, protože ví o nebezpečí prodlevy. Ví, co to může s námi udělat. Jak se budeme bránit otevřít se, pojmenovat a vypudit to bolavé, obviňující a neradostné, jak se to budeme bát odkrýt, co když se to opět ozve a my si s tím nebudeme vědět rady. „Zvedněte ten kámen,“ nařizuje Ježíš. A mohl by pokračovat: „Vždyť já jsem u toho, já jsem s tebou, já tě v tom nenechám. Věř mi. Věř tomu, co dělám. Budeš-li věřit, uvidíš slávu Boží.“ Bůh se v člověku oslaví. Bůh nás přece neposlal na svět, nepozval nás do života, abychom se v něm dusili svými nepodařenými věcmi, svými skutečnými i domnělými vinami, svými stíny. Bůh nás nepozval do hrobu a nezavalil za námi kámen. Bůh nás chce mít ve světle své lásky, pozval nás do života na čerstvém vzduchu a ve světle a v radosti. „Zvedněte ten kámen, jsem tady s vámi.“ Kámen je zvednutý, drama u hrobu Lazarova vrcholí. „Děkuji ti, Otče, že jsi mě sem poslal... Lazare, pojď ven!“ Vzduch a kontakt a život. Již ne tlení a hniloba. Na světle se ocitá to, co nás bolí a obviňuje a co jsme se domnívali, že vyhnije. Omyl. Ježíš nás zve k odvaze odvalit kámen, otevřít dveře a pustit dovnitř světlo. A vypudit, nechat odejít to hnijící, co nám bralo sílu a také radost ze života a co určovalo naše dosavadní reakce a chování. Co všechno z toho temného hrobu našeho nitra začíná vylézat?

Každý si to můžeme pojmenovat, každý máme to své. Ježíšův kříž to unese. Někoho trápí smrt otce nebo matky, za kterou cítí nebo mu byla vštípena vina. Jiný cítí vinu za rozbití manželství svého i někoho dalšího. Jiný pociťuje vinu, protože zatěžuje děti péčí o sebe ve stáří. Jak to jen je bolavé a trýznivé. Některá žena se trápí vinou pro potrat, pro který se rozhodla. Jiný pro své deviantní sexuální myšlenky nebo dokonce jejich uskutečnění. Někdo pro své lži, jiný pro nevěru, další pro zlé myšlenky, jiný pro skrytou zášť a nenávist a pokrytectví. Mnoho jiného bych mohl jmenovat. Daleko cennější však bude, když si každý sám to své pojmenujeme. Všechno to se snažíme uložit co nejhlouběji do svého nitra, nemyslet na to, že se ty věci udály, zavalit za nimi co největší kámen. Tvářit se pak, jakoby se neudály. Když se nám to podaří, pak se po zbytek života bojíme, aby se ty věci neotevřely. . Bojíme se odvalit kámen, který jsme na ně přivalili. Bojíme se na ně podívat zblízka. A ony jsou za tím pomyslným kamenem, pevně ovinuty plátny. Dusí nás. Pryč s tím z nás!

„Zvedněte kámen,“ slyšíme Ježíšovu výzvu. Jednou bude odvalen i kámen od jeho hrobu. Jednou zazní: „Není zde, byl vzkříšen.“ A také otázka: „Proč hledáte živého mezi mrtvými, není zde, byl vzkříšen.“ Milé sestry a milí bratři, pro ten kámen, odvalený od Kristova hrobu,

se nemusíme obávat zvednout, odvalit kámen, který dusí nás, který nedovolí, aby nás ledacos z minulosti i přítomnosti přestalo dusit. Který nás tlačí do pocitu viny a deformuje nás. Ježíš je při tom zvedání našeho kamene s námi. Vidí nás, zná nás. On jediný nás toho, co v nás tlí, zbavuje. Svým milosrdenstvím, svou obětí, svým křížem. Svým otevřeným hrobem, od kterého byl odvalen kámen. A my se můžeme nadechnout a jít dál. Zvedněme ten kámen. Nebojme se. Pusťme to všechno, co nás tlačí, ven. Ježíš je s námi. Věřme tomu. I my pak uvidíme slávu Boží. Bůh se v nás oslaví.

Amen.

Miroslav Erdinger


zpět ...
© 2005 archa.cz