0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
29. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
30. října (pátek)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
1. listopadu (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
17. neděle po Trojici (12. října 2014)
Lukáš 7; 11 - 17

Text kázání: Lukáš 7; 11 - 17
(11) Hned nato odešel do města, které se nazývalo Naim. S ním šli jeho učedníci a veliký zástup lidí.
(12) Když se blížil k městské bráně, hle, vynášeli mrtvého; byl to jediný syn své matky a ta byla vdova. Velký zástup z města ji doprovázel.
(13) Když ji Pán uviděl, bylo mu jí líto a řekl jí: „Neplač!“
(14) Přistoupil k márám a dotkl se jich; ti, kteří je nesli, se zastavili. Řekl: „Chlapče, pravím ti, vstaň!“
(15) Mrtvý se posadil a začal mluvit; Ježíš ho vrátil jeho matce.
(16) Všech se zmocnila bázeň, oslavovali Boha a říkali: „Veliký prorok povstal mezi námi“ a “Bůh navštívil svůj lid.“
(17) A tato zvěst se o něm rozšířila po celém Judsku a po všem okolí.


Jsou návštěvy milé a očekávané, ale také nemilé a nezvané. Když izraelští proroci hovořili o Božím navštívení, měli na mysli většinou tu druhou možnost. Pro všechny bezbožníky a svévolníky to má znít hrozivě: Den Páně, Boží příchod, to znamená soud, a tedy i odsouzení a potrestání hříchu. Třeste se všichni, kdo kolem sebe šíříte modlářství, nespravedlnost a zlobu; kdo se povyšuje, bude ponížen.

Naopak ti, co jsou sami už dávno ponížení, co jsou zdeptaní arogancí mocných, nebo pronásledováni vlastním nešťastným osudem, ti, kterým život přinesl více trápení než radosti, ti naopak do Božího příchodu vkládají svou jedinou naději: Už aby to skončilo. Už aby přišel někdo, kdo tomuto zlému světu udělá přítrž a třeba nastolí nějaký svět nový, lepší. Ví vůbec Bůh, co tady prožíváme? Jedna americká zpěvačka, Joan Osborne, měla zhruba před dvaceti lety velký úspěch s písní Jeden z nás. Zpívá tu také: Co kdyby byl Bůh jedním z nás? Jen chudákem, jako jeden z nás? Jen cizincem v autobuse, který se snaží dostat domů. Podobné pocity měli lidé i v Ježíšově době: Co kdyby nás Bůh aspoň navštívil, aby poznal, jak na tom jsme!

Evangelista Lukáš nám líčí svět spíše z pohledu těch druhých, tedy těch, co se takto s bolestí ptají a touží po Božím navštívení. Ne, že by ti první v tehdejším Izraeli chyběli, však se také něco dovídáme i o Herodovi, Pontském Pilátovi, jeruzalémských velekněžích, ale přece jen ti nejsou v centru dění, o ně tu v prvé řadě nejde. Ti jsou spíš trapnou kulisou toho zásadního, co se odehrává dole, mezi chudými, nemocnými, postiženými, z různých důvodů nešťastnými. O těch stojí za to psát. Právě o nich se máme dovědět, ne o celebritách tohoto světa, které na nás vyskočí, hned jak otevřeme internet. O těch ubohých stojí za to psát, protože ti ubozí jsou opravdu u Boha, blízko Bohu, oni se stávají svědky velikého Božího navštívení.

Někdy se člověk až diví, kolik neštěstí musí jeden člověk unést. Nějaké ženě zemřel syn, to samo o sobě je tragédie, byť se tehdy takové věci děly jistě častěji než dnes. Jenže to byl jediný syn. Další děti už tato žena mít jistě nebude. Navíc je to vdova, zůstala sama, její jediná opora a životní jistota odešla. Co bude dál, nikdo neví, ale každý si to domýšlí. Pokud se nenajde nějaký dobrodinec z řad příbuzných, který by se o ni postaral, je odsouzena k doživotní žebrotě. A možná i s výčitkami, že asi udělala něco velmi zlého, že se jí Pán Bůh takhle pomstil, dokonce hned dvojnásobně, nejprve smrt manžela, pak smrt syna. Když jí to samotnou nenapadne, připomenou jí to určitě její zbožné sousedky. To není jen tak, Bůh se na ni za něco musel hněvat. Třeba za to, jak tenkrát.… Však víte, paní.

Je pozdě odpoledne, pomalu končí den a končí také jedno životní údobí v životě té vdovy. Pohřeb, pár soucitných pohledů, možná nějaký denár od těch, co se slitovali nad nešťastnicí. Možná jich přeci jen nebude zas tak málo, vždyť slyšíme, že jejího syna na jeho poslední cestě doprovází veliký zástup. Ale ten mu život už stejně nevrátí a jeho matce žádnou dobrou budoucnost nezajistí.

Z druhé strany ovšem přichází jiný zástup. Umím si představit, že se oba zástupy na první pohled vůbec nijak neliší. Vidím tam ty samé lidi: Prosté, nenápadné, zato ale obtížené všelijakým trápením. Liší se vlastně pouze v jediném. Ti, co jdou z města ven, jsou sevření smutkem a snad i beznadějí. Ti, co přicházejí k branám města, jsou naopak plni naděje. Je s nimi někdo, kdo přináší radost, i když moc důvodů k radosti není. Kdo dokáže i v největší bezradnosti a bezvýchodnosti otevřít nový výhled. Jeden zástup nese mezi sebou a v sobě smrt. Druhý zástup přináší život.

Když Ježíš vdovu uviděl, bylo mu jí líto. Vždy znovu se musím pozastavit nad tím prostým sdělením, které o Ježíši v evangeliích čteme vícekrát. Co to je za podivnou motivaci? Vždyť Ježíš jakožto Pán, pán světa a pán situace, by měl přece předem vědět, co s tímto nešťastným světem udělat. Měl by mít nějaký předem promyšlený plán, jak ho napravit, komu pomoci a kdo si naopak může pomoci sám, koho zachránit a koho v tom nechat, jen ať se pěkně potrápí... Musí v tom mít pořádek. Jaképak „líto“? Okamžité hnutí mysli, pomíjející pocit, na který se přece nemůžeme spolehnout, co když je klamavý? Proč zrovna této ženě pomoci a někomu jinému ne?

Přesně takto ale bude hnut lítostí také Samařan z Ježíšova podobenství, když uvidí okradeného a polomrtvého poutníka, jak se válí u cesty z Jeruzaléma. A přijde k němu a udělá, co je právě zapotřebí. A stane se vzorem lásky, která nespekuluje nad tím, co by mohlo snad být rozumnější a promyšlenější, ale prostě se dá strhnout vlastním pocitem: Teď a tady musím pomoci.

Ježíš nepřichází zachránit svět čarovným proutkem, jak to chtěli třeba komunističtí diktátoři nebo kapitalističtí supermani. V Ježíši nás navštěvuje Bůh. Přichází, aby byl jedním z nás. Aby zakusil, co je to být člověkem, aby také poznal, co je to být nešťastný, zklamaný, vyčerpaný. Je u nás na návštěvě, ale ne tak, aby si nás jen zdálky vyfotografoval, zapsal si pár poznámek o tom, jak se nám žije a pak se z této nehostinné krajiny raději rychle stáhl. Je tu s námi, je do toho ponořený až po krk a žádným zázrakem odtud nevyvázne. A k tomuto Božímu spolubytí s námi patří neodmyslitelně také lítost. Trpí s trpícími, pláče s plačícími. S celým zástupem, který jde s ním. I s tím, který potkává. I s touto vdovou.

První, co vdova od Ježíše slyší, je slovo „neplač“. Je to veliké zaslíbení, ale to v něm v tuto chvíli jistě nikdo neslyší. Neplač, to zní na první poslech jen jako povzbuzení, ne právě moudré a taktní - seber se, to zvládneš, musíš se nad to povznést, jsou i horší věci na světě, čas vše vyléčí, nějak bude. Kolikrát jsme my sami něco podobného slyšeli, když nám bylo zle a moc nám to asi nepomohlo. Nikdo patrně ještě netuší, proč vlastně Ježíš říká to, co říká.

Mezi nás smutné přichází sám Bůh, který se nesmiřuje s tím, jak jeho stvoření trpí a nezná žádné laciné lidské útěchy. Mezi nás přichází Bůh milosrdný a slitovný, ale i mocný a vše proměňující. Bůh, před kterým se i samotná smrt musí zastavit. Ježíš v tuto chvíli skutečně jedná jako Bůh, prostě přikazuje: Chlapče, pravím, ti vstaň. V té větě zároveň zní rozkaz: A ty, smrti, odejdi. To nemůže říci člověk, to může říci jen Bůh, který je pánem nad životem a smrtí, který je stvořitelem nebe a země. A smrt skutečně také vyklidí pole.

Také pro nás zní toto Ježíšovo: „neplač“. Ne jako laciná útěcha, ale jako zaslíbení a výzva. Bývá ovšem těžké se tohoto zaslíbení držet. Jak tomu věřit, když všechno mluví proti tomu. Jak se na to spolehnout, když zatím máme důvody k pláči, když na ten zaslíbený výsledek nedokážeme dohlédnout, když nevidíme uprostřed smrti uzdravení a vzkříšení. A přece z tohoto Ježíšova slova máme žít. Nepatříme už do toho pohřebního zástupu vycházejícího ven z města. Patříme do zástupu, který mu jde naproti, uprostřed něhož kráčí Kristus.

Ne, nejsme o nic lepší než ten pohřební průvod. Nejsme lepší než naše nevěřící okolí, takzvaný svět. Nemůžeme se pochlubit něčím, co oni nemají. Také my, stejně jako oni, často pláčeme. Za své slzy se nemusíme stydět. Ale víme, že Bůh nás navštívil. Ví o nás, je na naší straně, je s námi. A nejen to, on sám nakonec do smrti vstoupil. Vstoupil na místo, kde stanul naimský mládenec a kde se jednou ocitneme my všichni. A tak smíme doufat, že to hrozné místo už není místem bez Boha, není černou dírou, do které vše padá. I ve smrti nalezneme Ježíšovy stopy, stopy vedoucí k Bohu.

S touto vírou pak máme to Ježíšovo „neplač“ zvěstovat dál. Nést ho všude tam, kde vítězí pláč nad radostí a smrt nad životem. V síle Ježíšova zaslíbení se už nemusíme bát těch, co rozsévají smrt, nemusíme se sklánět před zlým osudem, nemusíme pokládat za ztracené a prohrané to, co se tak zvnějšku jeví. Naopak víme, že stojí za to se přidat na stranu života, pěstovat ho a rozmnožovat ho. Vždyť jednou Bůh navštíví celý tento svět v moci a slávě a naplní ho novým životem. Ne na čas, ale na věky. Pak se naplní slova proroka Jana: „Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi, a setře jim každou slzu z očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude – neboť co bylo, pominulo.“

Amen.

Ondřej Kolář


© 2005 archa.cz