0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
20. října (úterý)
19:00 sekání třicátníků přes Zoom
22. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
23. října (úterý)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
25. října (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže sestra vikářka Anna Pokorná)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
Poslední neděle v církevním roce (23. listopadu 2014)
Římanům 12; 17 - 21

Text kázání: Římanům 12; 17 - 21
(17) Nikomu neodplácejte zlým za zlé. Vůči všem mějte na mysli jen dobré.
(18) Je-li možno, pokud to záleží na vás, žijte se všemi v pokoji.
(19) Nechtějte sami odplácet, milovaní, ale nechte místo pro Boží soud, neboť je psáno: ‚Mně patří pomsta, já odplatím, praví Pán.‘
(20) Ale také: ‚Jestliže má tvůj nepřítel hlad, nasyť ho, a má-li žízeň, dej mu pít; tím ho zahanbíš a přivedeš k lítosti. ‘
(21) Nedej se přemoci zlem, ale přemáhej zlo dobrem.


Milé sestry, milí bratři,

„Je-li možno, pokud to záleží na vás, žijte se všemi v pokoji,“ píše do Říma apoštol Pavel a nám se to líbí, je to dobrá cesta, to je ono. Pro budování společenství v kostele, ve sboru, ale také pro život mimo zdi této budovy. Jenomže, není to lehké. Jedna věc je ta slova číst, jiná věc je ta slova žít. A přesto je společně prožívaný pokoj zásadním pojivem pro každé sborové společenství. Není to úkol nebo chtění jednotlivce.Ve sboru jde o společný úkol, o společné usilování, o službu společné věci. Předpokládá lásku, niternost, opravdovost a především oddanost Kristu. V usilování o společný pokoj nejde ani o nějakou strategii ve smyslu hlavně klid, hlavně předejít konfliktu, hlavně ať mi dají všichni pokoj a nejde ani o to nechat si všechno líbit a už teprve nejde o to mít na mysli jen sama sebe a své zájmy, dokonce nejde ani o toho druhého a jeho zájmy. Ve sboru a v církvi jde o to společně se sestrami a bratry jít za Pánem toho společenství, za dobrým pastýřem Ježíšem Kristem. Jen právě to vědomí společné cesty za Kristem dává člověku, nám, sílu žít s druhými lidmi v pokoji, aniž by to znamenalo, že si necháme všechno líbit, že dovolíme někomu, aby nám ubližoval, aby nás ponižoval, působil zranění. A platí to vše i v obráceném sledu. Aniž bychom ubližovali, ponižovali, působili zranění. Jakkoliv to může být v naší přirozenosti obráceně, žijeme s plným vědomím toho, že nejde o naši přirozenost, ale o Boží milost, nejde o naše chtění, ale o Boží vůli, nejde o náš pocit nebo potřebu vítězství, ale o vítězství Boží lásky v Ježíši Kristu. Mezi námi a v nás.

„Je-li možno, pokud záleží na vás, žijte se všemi v pokoji.“ Neodplácet zlým za zlé, vůči všem mít na mysli jen dobré, ta slova předcházejí. Občas prožijeme chvíle, ve kterých těžce neseme a ještě hůře rozdýcháváme, že nám někdo ublížil. A máme chuť mu to pěkně osolit. Už už se nám derou do úst slova, sama naskakují, moc se nás neptají, vyskočí, mají potřebu, potřebují se nést od úst k dalším uším a ústům a je to nenapravitelné. Jinými slovy je nesmažeme, jinými slovy je jen rozmažeme, zpět je nevezmeme. Napětí, bolavá hlava, sebelítost, bolavé břicho, zrychlené bušení srdce. Říká se tomu somatizace stresu nebo psychických traumat. A kde je nějaký pokoj? Kde je ta společná cesta za Kristem? Výzva k pokoji s druhými lidmi nás vede k nadhledu, zdravému odstupu. Nejen od toho, s kým nám to právě vře, ale především k odstupu od sebe sama. A ten odstup umožní vidět sebe nejen jako člověka hříšného, ale především jako objekt nekonečné drahé Boží milosti, stálého Božího odpouštění, umožní vidět na Kristově kříži svůj hřích a pak již jen vděčnost. Vždyť jsem Boží stvoření, člověk Bohem do života pozvaný, člověk - muž nebo žena, člověk, který nese otisk Boží lásky v sobě, Božího milosrdenství. Setkání s Boží milostí. Tam je místo křesťana, tam, kde ho nalezla Boží milost v Ježíši Kristu. Kde ho nalezla v jeho nízkosti, jeho hříšnosti, jeho lidství. Díky Pane. A hle, zde má sestra a zde můj bratr. Jsou na tom stejně jako já. Ani lepší, ani horší. Také Kristem a jeho milostí nalezeni. Přijetí sebe, přijetí druhého.

Končí zajetí touhou po odplatě, po vyřízení účtů. Je otevřená nová cesta. Od zajetí k přijetí, od přijetí k objetí. Přichází odpuštění. A právě odpuštění přináší pokoj.

„Je-li možno, pokud to záleží na vás, žijte se všemi v pokoji.“ Pokud připouštíme potřebu Boží milosti pro sebe, pokud si dokonce uvědomíme, že z ní žijeme, pak ji nebudeme zpochybňovat pro druhé. Dokonce ji budeme druhým prostředkovat, sdělovat. Není pro křesťana jiné cesty než odplata dobrým za zlé. Vždyť co jiného je pro nás přijetí Boží milosti než přijetí dobrého za zlé? Společné sdílení smutku i radosti, naděje i beznaděje, úspěchu i propadu, světla i tmy. Tak žije živá Kristova církev a živý sbor. Ve společném sdílení. Tak jak spolu sdílí skrze Krista dané milosrdenství, tak spolu sdílí i vše ostatní. Bylo by popřením a opuštěním milosti, které se člověku dostalo, kdyby místo ní hovořil jen o Božím hněvu a pomstě a kdyby dokonce po odplatě toužil. V komentáři významného teologa minulého století Karla Bartha k tomuto textu čteme: „Církvi, a proto i každému křesťanovi, je přikázáno odplácet stejné nestejným, a tedy proti nepříteli, člověku, který nepřijímá nabídku pokoje, bojovat a přemáhat ho tím, že jej prostě nenechám platit jako nepřítele, že mu navzdory jeho nepřátelství právě tím spíše nedám záminku v nepřátelství setrvávat, že se mu totiž sám nestanu nepřítelem. Naopak ho přemohu tím, že s ním budu jednat jako s potřebným, jako s hladovým a žíznícím a tedy ho nasytím a napojím, místo abych jej chudého jako domnělý exekutor Božího soudu, učinil ještě chudším. A to vše právě křesťan nečiní ve slabosti, nýbrž v síle, ne z pocitu méněcennosti, nýbrž v královské nadřazenosti, ne z povolnosti, nýbrž naopak se skutečným odpíráním. Právě tím svádí křesťan vítěznou bitvu, a právě tím dokazuje, že on sám není přemáhán zlem, nýbrž je sto přemáhat zlé dobrým.“

Milé sestry, milí bratři, mnoho jsem se napřemýšlel o tom a modlil se za to, co Vám řeknu před mojí další volbou Vaším farářem. Co teď nejvíc potřebuje sbor a potřebuji také já slyšet. Co ho bude dál budovat a k čemu se dozajista Kristus Pán přikloní. Jsem přesvědčen, že jsou to právě ta slova, která píše apoštol Pavel do Říma: „Je-li možno, pokud to záleží na vás, žijte se všemi v pokoji.“ Těším se na to, že touto cestou spolu dál půjdeme a že nám na ni bude Pán Bůh žehnat.

Amen.

Miroslav Erdinger


© 2005 archa.cz