0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
29. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
30. října (pátek)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
1. listopadu (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
1. neděle postní (22. února 2015)
Žalm 8; 2

Text kázání: Žalm 8; 2
(2) Hospodine, Pane náš, jak vznešené je tvoje jméno po vší zemi! Svou velebnost vyvýšil jsi nad nebesa.

V 8. žalmu se píše: „Co je člověk, že na něho pamatuješ, lidský syn, že se ho ujímáš?“ (v. 2)

Přečtená slova žalmu se obracejí k Bohu.
Ale ta slova přitom vedou k tomu, abychom se ptali na člověka, v pohledu na něho samého.

Co je člověk? Co je vlastně člověk? Co jsi, člověče?
Řekneme-li člověče, z CO se stává KDO Už ne CO, nýbrž KDO...

Jsi tedy někým?
Kým jsi? Kým jsi ty a ty – jako člověk? Jako jeden z mnoha zástupců lidského plemene?
Jen krůpěj v moři?
Anebo krůpěj v moři, která se chce blýskat víc než ostatní? A přitom se může třpytit jen trochu...
Jsi kýmsi, kdovímkoli? Jakýmsi kdovíkým?

Máš dvě ruce, dvě nohy, chodíš vzpřímeně.
Stačí to, abys byl člověkem?
Když stojíš, hlavou jakoby ukazuješ do nebe,
K nebi ale jen málokdy své zraky pozvedneš.
Když roztáhneš ruce do stran – připomínáš kříž.
Co to znamená?

Co tě dělá člověkem? Je to dobré být člověkem?
Je možné být dobrým člověkem?
Je dobré být člověkem, ať už je jakkoli dobrý či zlý?

Umíš být člověkem? Jak své lidství naplňuješ?
Necháš se jen unášet tím, co se děje? Co tvoříš ze sil tobě daných? Je tvé lidství jen danou, tobě danou, darovanou přirozeností?
Tím je hlavně.
Není však tvé lidství také úlohou, úkolem, neuzavřeností?

Chodíš po zemi a zároveň přebýváš v boží paměti.
Jak se v žalmu říká.
Co to znamená? Dálku nedohlednou?
Překračuješ sama sebe, a přitom ne vlastní silou.
Tvá síla není původně tvá.
Vlastní vahou jen dopadají tvé kroky na matičku zemi.

Kým tedy jsi? – jako pozemšťan. Jako Adam. Jako zemní tvor ...
Jsi středem světa? Nebo si alespoň někdy vystačíš s tím, že jsi středem pozornosti?
Ale ani Zeměkoule není středem vesmíru. A druzí lidé nejsou tvými satelity.

Ale ty sám máš svůj střed.
Svůj neuchopitelný střed.
Hluboko uložený.
Říkáme mu já.
Jen se nám zdá, že víme, co to slovo znamená.
Stačí nám znát jen pojmenování.
Kdesi hluboko v nás se ukrývá východisko našich myšlenek i činů.
Příliš je neznáme.
A přesto si jej tolik ceníme.
A tak pošetile.
Ceníme si jej tak, že je necháváme bytnět a kynout.
Je skryté – a to nás zneklidňuje, že není vidět.
Aspoň ať se tedy projeví!
Ale ani kdyby někdo vykonal ty největší činy, ani poté nebude jeho já vidět.

Dávno však již zazněla slova převyšující všechna lidská já.
„Jsem, který jsem“ řekl Bůh Mojžíšovi.
Vyjádřil tak sám sebe: „Jsem, který jsem“.
Neřekl: „Jsem ten a ten“
A dokonce ani přitom nevyslovil slovo „Já“.
K němu však jako by to dvojí „jsem“ ukazovalo.
Bůh o sobě říká, že je vztahem k sobě.
A v tom je vzorem člověku.
Člověče, nemůžeš být Bohem.
Ale v Bohu můžeš najít vzor, abys dobře žil jako nebůh.
A když vstoupíš do svých niterných hlubin, když sestoupíš hluboko,
tak nalezneš boží zrcadlení.
Hlubší já, nacházející se ještě hlouběji než kde se v tobě nachází tvé všední já.
To, co tě spojuje se sebou.
Toto spojení, jež vyvěrá z božího zrcadlení.
Toto spojení, které vede tvé nitro až nad nebesa.
To se nedá nazvat jen chladně: spojení.
To se nazývá láska.
To je moc v tobě, to je vyvěrání z tebe k druhému, ke komukoli.
Nenajdeš-li ji v sobě, nezachytíš-li její niterné vyvěrání, nenajdeš ji nikde ve světě.
Ale najdeš-li ji v sobě, i když matně či zmateně, najdeš ji i ve světě.

Jaképak to je však nalezení, je-li třeba zmatené?
Člověk nachází i to, o čem neví, že to našel – a pak s tím nedobře zachází.
A pak na to schází,
Odkud jinud také pocházejí všechna nedorozumění a zlé činy?
Všechno to protiřečí tomu, čím je člověk, co ukotvuje jeho nitro, co jej spojuje se zdrojem života.

Proto je důležité nejen si prostě žít,
ale žít vědomě.
A vědomí nenechat tuhnout.
Ale hýbat jím.
Hýbat jím pomocí otázek.
Třeba pomocí té otázky, kterou jsme začali:
Co je člověk?
Kým jsi člověče?

Proč žiješ?
Proč? Z jakého zdroje? Je k tomu důvod?
Jak to, že Bohu stojí za to, aby se tebou zabýval?
Proč žiješ? Abys jen přijímal?
Ano, přijímal jsi, přijímáš, víc než si kdy představíš.
Ale také se ptej: Kde máš svůj cíl?
Kde máš svůj cíl, na jehož cílovou rovinku nedohlédneš?
Kde máš svůj cíl, který není vyznačen čárou?
Kde máš svůj cíl, na nějž přesto nutkání nutí se tázat?
Dostaneš vavřín, který je ti slíben?
Najdeš ho či nenajdeš pomocí toho, co již znáš?

Vše je otevřené.
Čas směřuje do příště.
Hleďme k nebesům
vlastníma očima
usmějme se a
umějme zadívat se do nebes
do symbolu cesty vzhůru
do symbolu božské moci,
která z ničeho činí něco
a z něčeho někoho.

Amen.

Jiří Hoblík


© 2005 archa.cz