0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
20. října (úterý)
19:00 sekání třicátníků přes Zoom
22. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
23. října (úterý)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
25. října (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže sestra vikářka Anna Pokorná)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
5. neděle postní (22. března 2015)
Izajáš 65; 16 - 25

Text kázání: Izajáš 65; 16 - 25
(16) Kdo si bude v té zemi dávat požehnání, bude si je dávat v Bohu pravém. Kdo bude v té zemi přísahat, bude přísahat při Bohu pravém. Minulá soužení budou zapomenuta, ukryta před mým zrakem.
(17) „Hle, já stvořím nová nebesa a novou zemi. Věci minulé nebudou připomínány, nevstoupí na mysl.
(18) Veselte se, jásejte stále a stále nad tím, co stvořím. Hle, já stvořím Jeruzalém k jásotu a jeho lid k veselí.
(19) I já budu nad Jeruzalémem jásat a veselit se ze svého lidu. Nikdy víc už nebude v něm slyšet pláč ani křik.
(20) Nikdy už tam nebude dítě, které zemře v několika dnech, ani stařec, který by se nedožil plnosti věku, protože bude mladíkem, kdo zemře ve stu letech. Ale hříšník, byť stoletý, bude zlořečen.
(21) Vystavějí domy a usadí se v nich, vysázejí vinice a budou jíst jejich plody.
(22) Nebudou stavět, aby se tam usadil jiný, nebudou sázet, aby z toho jedl jiný. Dny mého lidu budou jako dny stromu. Co svýma rukama vytvoří, to moji vyvolení sami spotřebují.
(23) Nebudou se namáhat nadarmo a nebudou rodit pro náhlý zánik, neboť jsou potomstvem těch, kdo byli Hospodinem požehnáni, oni i jejich potomci.
(24) Dříve než zavolají, já odpovím; budou ještě mluvit a já je už vyslyším.
(25) Vlk a beránek se budou pást spolu a lev jako dobytče bude žrát slámu, hadu však bude potravou prach. Nikdo už nebude páchat zlo a šířit zkázu na celé mé svaté hoře,“ praví Hospodin.


Milé sestry, milí bratři,

včera si jedna milá žena povzdechla: „Ach, kdyby ten život byl jednodušší.“ Hned mě napadlo jí říkat, že přece mnozí mají život mnohem složitější a že jí přece vlastně nic zásadního nechybí a že je třeba plně prožívat přítomnost a že přece problémy a různá trápení a starosti a různé rány, způsobené druhými lidmi, k životu patří stejně tak, jako k němu patří radost a naděje a štěstí. Jen ne jednoduchý život. Kdesi napsal Zikmund Freud: „Byl jsem v životě šťastný. Nic v něm jsem neměl jednoduché.“ Mohl jsem ocitovat Freudova slova a hovořit o úhlu pohledu a kdesi cosi. Nic bych tím ovšem té ženě nepomohl. Zadrž! Ona prožívá složité období svého života. A velikost problému, jeho hloubku a závažnost může znát pouze ten, kdo ho prožívá. Tak jo: „Ach, kdyby ten život byl jednodušší.“

Ale kdyby ten život skutečně byl jednodušší, něco podstatného by se v něm nemohlo udát. Něco zásadního, o čem si člověk myslí, že by klidně a rád oželel, co ho aktuálně bolí, bere mu síly a někdy dech, se časem ukáže jako významné. Bůh dá nové síly, větší než ty předchozí, ukáže k nové, pevnější než kdysi naději, Bůh přinese nové světlo, které již žádné tmy nepohltí. Bůh promluví a jeho promluvení umlčí všechny hlasy zla. Ale ještě ne. Ještě je čas. Ještě musí přijít ona nejednoduchost života.

Lid Boží, jak k němu promlouvá prorok Izaiáš, byl v katastrofálně složité situaci. Těžká a nebezpečná doba zkázy. Babylonské zajetí, město, hradby a chrám zbořeny, lid odvlečen do zajetí a rozptýlen po všech koutech. Bezútěšná situace. Snad nikdy víc nepotřeboval Boží lid naději. Propast se rozevírala. Snad nikdy víc nepotřeboval světlo zářící Boží tváře. Tma byla, že kam se podíval, nic než tmu zmaru neviděl. Snad nikdy nepotřeboval slyšet Boží hlas, vědět, že Bůh k někomu promlouvá. Ticho bylo stejně hluboké jako ta tma.

To vše musí Boží lid prožít, aby uslyšel prorocká slova o nové budoucnosti. Aby je mohl přijmout. Nejspíš jim nebude mnoho rozumět, jsou až příliš v kontrastu ke stávající situaci. Ale mnohdy vůbec nejde o to všemu porozumět, událostem porozumět, lidem porozumět, jako spíše jde o to přijetí situace, události, člověka. A odtud vyjít dál, K řešení, do vztahu, k nové naději. Bylo by jednodušší všemu rozumět. Ale není-li život jednoduchý, pak ani porozumění není jednoduché.

Tak lid Boží slyší o Božím požehnání. Bude žehnat pravý Bůh. Ne nějaká představa Boha, ne nějaká pohanská modla, nějaká lidskýma rukama vyrobená socha, ne představa Boha, který se dívá z nějakého obrazu. Pravý, živý, člověka a celé stvoření milující Bůh. Záleží mu na člověku v každé situaci. Prorok to vyslovuje jasně. Jakoby i on věděl, že to, co člověka mnoho a někdy nejvíc spoutává a vyvádí z míry a ukazuje k jeho slabinám a připomíná viny a stále se vrací, je jeho minulost. Tu jistě člověk nemůže změnit a už teprve ne nijak vymazat. Jediné, co s ní může udělat, je zaujmout k ní nový postoj, přijmout ji jako součást svého životního příběhu. Dokonce ji nemůže ani zapomenout. Ale Bůh může. Minulost, minulá soužení budou zapomenuta, ukryta před Božím zrakem. Zkrátka, pro Boha minulost člověka není. Jeho zrak ji nevidí. Ne že by zavíral před člověkem oči, jen jeho minulosti nepřikládá ani váhu pohledu. Jeho očím zmizí všechno minulé. Zlo, faleš, modloslužba, úzkost, bída starého života, starého věku. Protože Bůh vše stvoří nové.

Co to bude pro člověka znamenat? Co mu to přinese? Odpověď nalézáme v přečteném oddíle z knihy Zjevení. Výhled k novému věku. Již začal s prvním Kristovým příchodem. Ten přinesl milost, milosrdenství. A Kristova oběť nabídla člověku možnost odevzdat svůj hřích na Kristův kříž. Je na něm přibit spolu s Kristem ten náš hustě psaný dlužní úpis, jak nám říká apoštol Pavel.

Ano, je při nás ještě mnoho a mnoho různých bolestí a mezi námi v lidské společnosti ještě mnoho zla. Žijeme ve světě nevykoupeném, ale kdykoliv se setkáme s láskou, kdykoliv jsme spolu s upřímným srdcem u Kristova stolu, kdykoliv si umíme pravdivě říci „odpusť mi to, mrzí mě to“ a kdykoliv stejně pravdivě odpovíme „jde to těžko, ale odpouštím,“ kdykoliv dáme napít žíznivému nebo někdo napojí nás, kdykoliv sepneme ruce k modlitbě, plné vděčnosti za nový den, za prožitý den nebo prosbám a přímluvám a také ke chválení Boha, tehdy je mezi námi nový věk. Nová budoucnost vstupuje do naší přítomnosti, která ovšem v plnosti je pro nás připravena tak, jak ji představuje autor Zjevení. Nic starého, žádná minulost nebude. Bůh bude uprostřed lidí, bude přebývat mezi lidmi. Bůh bude s lidmi. Setře slzy, nebude smrt, žal, nářek, bolest. To je minulost. Žíznivý dostane napít z pramene vody živé. Zvítězivší, snad nositelé dobra a lásky, nevíme přesně, co si pod tím pojmem máme myslet, budou Božími dětmi. A nositelé zla tam jednoduše nebudou, protože tam nebude zlo.

V pátek jsem v léčebně oba ty texty – z Izaiáše i ze Zjevení – přečetl jednomu psychotickému pacientovi a zeptal se ho, jak to na něj působí a cože v té nové zemi bude. Okamžitě odpovídal: „…pokání, naděje, pravá víra, nic nebude Božímu zraku skryto. Každý tam bude pravdivý k sobě, ke druhým lidem i k Bohu.“

Máme se na co těšit milé sestry a milí bratři. Teď ten život skutečně jednodušší nebude. Avšak druhý Kristův příchod přinese nové nebe a novou zemi. Nový ráj. A Duch a nevěsta praví: „Přijď.“ A kdokoliv to slyší, ať řekne: „Přijď.“ Kdo žízní, ať přistoupí; kdo touží, ať zadarmo nabere vody života. Slyšíme odpověď: „Ano, přijdu brzo.“

Milé sestry, milí bratři, kdo to tak cítíte, prosme společně: „Amen, přijď Pane Ježíši.“ „Amen, přijď Pane Ježíši.“

Miroslav Erdinger


© 2005 archa.cz