0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
29. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
30. října (pátek)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
1. listopadu (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
Nanebevstoupení Páně (14. května 2015)
Lukáš 24; 44 - 53

První čtení: Skutky apoštolské 1; 1 - 11
(1) První knihu, Theofile, jsem napsal o všem, co Ježíš činil a učil od samého počátku
(2) až do dne, kdy v Duchu svatém přikázal svým vyvoleným apoštolům, jak si mají počínat, a byl přijat k Bohu;
(3) jim také po svém umučení mnoha způsoby prokázal, že žije, po čtyřicet dní se jim dával spatřit a učil je o království Božím.
(4) Když s nimi byl u stolu, nařídil jim, aby neodcházeli z Jeruzaléma: „Čekejte, až se splní Otcovo zaslíbení, o němž jste ode mne slyšeli.
(5) Jan křtil vodou, vy však budete pokřtěni Duchem svatým, až uplyne těchto několik dní.“
(6) Ti, kteří byli s ním, se ho ptali: „Pane, už v tomto čase chceš obnovit království pro Izrael?“
(7) Řekl jim: „Není vaše věc znát čas a lhůtu, kterou si Otec ponechal ve své moci;
(8) ale dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země.“
(9) Po těch slovech byl před jejich zraky vzat vzhůru a oblak jim ho zastřel.
(10) A když upřeně hleděli k nebi za ním, jak odchází, hle, stáli vedle nich dva muži v bílém rouchu
(11) a řekli: „Muži z Galileje, co tu stojíte a hledíte k nebi? Tento Ježíš, který byl od vás vzat do nebe, znovu přijde právě tak, jak jste ho viděli odcházet.“


Text kázání: Lukáš 24; 44 - 53
(44) Řekl jim: „To jsem měl na mysli, když jsem byl ještě s vámi a říkal vám, že se musí naplnit všechno, co je o mně psáno v zákoně Mojžíšově, v Prorocích a Žalmech.“
(45) Tehdy jim otevřel mysl, aby rozuměli Písmu.
(46) Řekl jim: „Tak je psáno: Kristus bude trpět a třetího dne vstane z mrtvých;
(47) v jeho jménu se bude zvěstovat pokání na odpuštění hříchů všem národům, počínajíc Jeruzalémem.
(48) Vy jste toho svědky.
(49) Hle, sesílám na vás, co slíbil můj Otec; zůstaňte ve městě, dokud nebudete vyzbrojeni mocí z výsosti.“
(50) Potom je vyvedl až k Betanii, zvedl ruce a požehnal jim;
(51) a když jim žehnal, vzdálil se od nich a byl nesen do nebe.
(52) Oni před ním padli na kolena; potom se s velikou radostí navrátili do Jeruzaléma,
(53) byli stále v chrámě a chválili Boha.


Milí bratří a sestry,
Jak všichni dobře víme, příběh o Pánu Ježíši máme v Bibli popsány čtyřikrát od čtyř autorů. Dnešní text kázání pochází od jednoho z nich od Lukáše, který ovšem má v Novém Zákoně ještě jednu knihu, a to knihu Skutků apoštolských. Z ní jsme si četli náš první text. Oba texty tedy napsal tentýž člověk. Kniha Skutků tak začíná stejným příběhem, kterým Lukášovo evangelium končí. Je to docela zvláštní. Jakoby evangelista Lukáš dělil dějiny na ty před nanebevstoupením a po nanebevstoupení. My se častokrát setkáváme s dělením, které nám poskytuje náš kalendář, který rozděluje dějiny na ty před Kristem a po Kristu. Když pozorně čteme evangelia, zjišťujeme, že ústřední zvěst v každém z nich se točí kolem Ježíšovy smrti a vzkříšení. Tomu každý z evangelistů věnuje největší část svého spisu. Čekali bychom proto, že Lukáš, který se ve struktuře svého vyprávění nijak neliší od ostatních tzv. synoptiků, tedy Matouše a Marka, bude vnímat jako nějakou pomyslnou dělicí čáru, podle které bude rozdělovat dějiny, právě smrt a vzkříšení Pána Ježíše. On však vše rozděluje právě příběhem nanebevstoupení. Příběhem, který má své místo v liturgickém kalendáři církve, ale místo takříkajíc druhořadé, jakoby méně významné. Už samotný fakt, že si nanebevstoupení připomínáme uprostřed pracovního týdne, předurčuje tento svátek na onu pomyslnou „druhou kolej“. Nanebevstoupení se v našich končinách nijak zvlášť neslaví. Dokonce neoslovilo ani obchodníky, kteří si hravě přivlastnili vánoce a dnes už také i velikonoce. Ne tak je tomu v případě svátku nanebevstoupení. Málokdo z lidí nevěřících ví, že dnes mají křesťané nějaký svátek. A buďme upřímní, on to neví ani leckterý křesťan. Také mnohým teologům připadá vyprávění o nanebevstoupení jako něco navíc, co do struktury zvěsti o spasení tak nějak úplně nezapadá. Spíše to tam vyčnívá, jako něco, bez čeho bychom se mohli obejít. Evangelista Lukáš byl zjevně jiného názoru. On rozděluje život na ten před nanebevstoupením a po nanebevstoupení. Co tedy asi vedlo evangelistu Lukáše k takovému vnímání života a světa?

Jistě, mluvíme-li o díle spásy, vnímáme jako podstatné vzkříšení Pána Ježíše. O tom u evangelistů není sporu. Ale k plnému porozumění dějin křesťanské církve je, podle Lukáše, nanebevstoupení naprosto klíčové. Před nanebevstoupením jde o příběh o Pánu Ježíši, zatímco po nanebevstoupení je to příběh církve, a tedy příběh náš. Před vzkříšením znali učedníci Pána Ježíše jako člověka. Mohli se s ním setkávat jako s člověkem, mluvit s ním jako s člověkem, vnímali jeho únavu, radost, ale i pláč a hněv, či rozhořčení. I když byl jejich učitelem, přece jenom ve svém lidství byl jedním z nich. Po vzkříšení se situace mění. Učedníci potkávali Ježíše, ale dokud jim neotevřel duchovní zrak, oni ho nepoznávali. Náš evangelista Lukáš v předchozí kapitole popisuje onen známý příběh dvou učedníků kráčejících do Emauz. Šli velký kus cesty s někým, s kým předtím putovali dennodenně po dobu tři let a najednou ho nepoznali? To přece není normální? Po vzkříšení byl Pán Ježíš již v oslaveném těle, byl tedy jiný, než si to my umíme představit. Zároveň ale s učedníky jedl, nechával je, aby se ho dotýkali, sám pro ně chystal jídlo. Choval se opět jako člověk, ale pouze, když se rozhodl, že se tak bude chovat. Jeho přítomnost byla pro učedníky obestřená tajemstvím. Už to nebylo jako dřív. A tento nový stav právě skončil nanebevstoupením. Mít takového hrdinu, kterým sice nedisponu-jeme, ale přece jenom víme, že je na naší straně, to by se leckomu z nás líbilo. Leckdo by rád měl po svém boku někoho, kdo dokáže vyřešit jakoukoliv situaci. Kdo vždycky umí překvapit něčím, co se vymyká běžné lidské zkušenosti, kdo by nakonec skupině takto výjimečných učedníků poskytoval určité privilegované místo ve světě. To by se nám líbilo. Pán Ježíš ale věděl, že tudy cesta nevede. Svým čtyřicetidenním zjevováním se učedníky potěšil, uklidnil, ujistil, že se už nemusejí děsit, že jeho příběh neskončil na kříži, ale zároveň věděl, že touto cestou by stěží bylo možné pokračovat dál a budovat církev. Abychom my, já a ty, milá sestro, milý bratře, mohli tu dnes sedět a vyznávat, že Pán Ježíš je i naším spasitelem, ba co víc, že je spasitelem celého světa, bylo nezbytné tuto fází potěšování a uklidňování zdrcených učedníků ukončit. Pán Ježíš ovšem zároveň učedníkům vysvětluje, že se nejedná o žádnou změnu v jeho přístupu ke světu. Že nejde o nic jiného, než o naplňování toho, co je učil, když byl ještě s nimi před svým ukřižováním: „To jsem měl na mysli, když jsem byl ještě s vámi…“, říká. A tak učedníci začínají vše postupně chápat nově a více do hloubky. Podobně je tomu i s každým z nás. I naše víra roste postupně. Mnohému z toho, co jsme už nesčetněkrát slyšeli, začínáme rozumět až postupně. To postupné uvádění do hlubin víry, to je to, co dnes v církvi vykonává Duch Svatý. To je dílo onoho utěšitele, který by nemohl přijít, kdyby Pán Ježíš nevystoupil z tohoto světa před zraky učedníků na nebesa. Dlouho jsem nerozuměl tomu, proč Pán Ježíš tak jednoznačně a jasně říká, že kdyby neodešel, nemohl by Duch Svatý přijít. Nechápal jsem, proč jsou tyto dvě věcí tak úzce na sobě závislé? Ale jen si zkusme představit, jak by se situace vyvíjela, kdyby zde Pán Ježíš zůstal a zároveň by byl seslán Duch Svatý? Pán Ježíš a Duch Svatý by si jistě nekonkurovali, ale jak by se navzájem snášeli ti, kteří by se oháněli moudrosti přejatou od Pána Ježíše napřímo, s těmi, kterým by Boží pravdy zjevoval vnitřně v srdci Duch Svatý. Jak těžké je udržet jednotu tam, kde všichni máme stejné podmínky, ale přirozeně každý z nás těm stejným podmínkám rozumíme po svém! Kdyby navíc ty podmínky byly rozdílné, tedy někteří by se s Pánem Ježíšem, i když sporadicky, přece jenom osobně setkávali, zatímco ti druzí, by si museli vy-stačit pouze s vnitřním hlasem Ducha Svatého, pak by se zřejmě křesťané záhy navzájem totálně vylikvidovali. Neodvažuji se ani domyslet důsledky takového stavu. Proto Pán Ježíš říká, že jestli by neodešel, onen utěšitel Duch Svatý by nemohl přijít. Ne že by si pak Bůh sám sobě konkuroval, ale že by to neunesl člověk. Ono i z těch posledních instrukcí, které Pán Ježíš před svým nanebevstoupením učedníkům dává, je cítit, že ačkoliv už učedníci pochopili neskonale víc, než kolik toho chápali před jeho smrti a vzkříšením, přece jenom nemohli jen tak vyrazit do světa a začít hlásat evangelium. Opět by to totiž nadělalo více škody než užitku. Z jedné strany Pán Ježíš jednoznačně a bez jakýchkoliv dalších podmínek učedníky posílá a říká jim: „Vy jste toho svědky“, ale z druhé strany jim ukládá, aby s ničím nezačínali, dokud nebudou vyzbrojení moci s výsosti. I cesta víry má svůj vývoj. Nikdy neporozumíme všemu najednou a také nikdy nedokážeme ve své síle měnit svět k lepšímu. Z druhé strany cesta víry není jen nějaká nejasná a neurčitá teorie, která by člověka nechávala, aby stále jenom čekal a se svou pravdou zůstal donekonečna někde v ústraní. I to setrvání v Jeruzalémě mělo, takříkajíc, svůj harmonogram: „dokud nebudete vyzbrojení moci s výsosti“. My pak ze Skutků apoštolských víme, že to čekání trvalo 10 dní. Zanedlouho si proto budeme připomínat svátek letnic, kdy byli učedníci naplnění Duchem Svatým a hned pak začali s šířením evangelia. To bude ovšem až za deset dní. Dnes si připomínáme něco jako poslední kamínek do mozaiky spásy. Nezbytnou událost k tomu, aby církev vůbec mohla vzniknout a abychom my směli čerpat sílu, pokoj a radost s onoho nevyčerpatelného zdroje, který je v našich srdcích skrze Ducha Svatého přítomen. Buď za to našemu Pánu čest a sláva!

Amen.

Petr Mazur


© 2005 archa.cz