0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
29. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
30. října (pátek)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
1. listopadu (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
4. neděle po Trojici (28. června 2015)
Lukáš 6; 36 - 42

Text kázání: Lukáš 6; 36 - 42
(36) Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec.
(37) Nesuďte, a nebudete souzeni; nezavrhujte, a nebudete zavrženi; odpouštějte, a bude vám odpuštěno.
(38) Dávejte, a bude vám dáno; dobrá míra, natlačená, natřesená, vrchovatá vám bude dána do klína. Neboť jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám.“
(39) Řekl jim také podobenství: „Může vést slepý slepého? Nepadnou oba do jámy?
(40) Žák není nad učitele. Je-li zcela vyučen, bude jako jeho učitel.
(41) Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve svém vlastním oku nepozoruješ?
(42) Jak můžeš říci svému bratru: ‚Bratře, dovol, ať ti vyjmu třísku, kterou máš v oku,‘ a sám ve svém oku trám nevidíš? Pokrytče, nejprve vyjmi trám ze svého oka, a pak teprve prohlédneš, abys mohl vyjmout třísku z oka svého bratra.


Milé sestry a milí bratři,

kam nás to Kristus Pán svými tak ostrými slovy vede? Ta ostrost je u Krista poměrně neobvyklá a my raději přijímáme slova o dobrém pastýři nebo o Ježíšových zázracích, jeho uzdravování, odpouštění, máme rádi podobenství, která vypráví. Ale taková příkrá slova? Po jaké cestě nás to vede?

Přečtený text je ve starocírkevních perikopách řazen na dnešní, tedy čtvrtou neděli po svaté Trojicí a nezačíná slovy o nesouzení a zavržení a poctivé míře. Začíná takto: „Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec.“ Ježíš nás svými slovy vede cestou milosrdenství, cestou lásky. Být jako Bůh. Ne tak, jak lákal had Evu a Adama: „Budete jako Bůh,“ budete znát dobré a zlé, budete takto rozhodovat o lidech, posadíte se na Boží místo. To bylo pro ty dva v ráji svůdně lákavé a rádi si na ten Boží trůn sedli. A jak rychle dosedli, tak rychle z něj spadli. Jenomže jim již něco z těch výšin zůstalo. To něco zůstává dosud a to něco se nazývá hříchem. Od nepaměti lidská touha být jako Bůh a rozhodovat o druhých lidech, soudit je, vyjadřovat o nich svá stanoviska, pomlouvat je, rozdělovat na ty a ony, zasahuje nejen do dnů Krista v těle, ale až do dnů Krista vzkříšeného, až do našich dnů. A Kristus v těle tehdy a Kristus vzkříšený dnes, také jako had tehdy i dnes, říká: „Buďte jako váš Otec.“ Zatímco však had u toho zůstává, Kristus Pán nás vede jinou cestou. Buďte milosrdní. Tak jako je milosrdný váš Otec. Buďte jako Bůh. Ale ne jako Bůh Stvořitel ani ne jako Bůh soudce ani ne jako Bůh Panovník, ale jako Bůh milosrdný. Skrze filtr těchto slov pak slyšíme ta Ježíšova slova o nesouzení a odpouštění a pokrytectví v docela jiném světle. Vedou nás k životu milosrdnému, pokojnému, sdílenému v lásce. Martin Luther v kázání na tento text říká: „Zde vidíte v kostce popsané všechny dobré skutky, které máte dělat jeden druhému tak, jak je náš nebeský Otec udělal a stále dělá pro nás bez přestání.“

A tak se před námi odvíjí škála Kristových varování, která stojí za to vzít vážně, protože ukazují k Božímu milosrdenství, budují dobré lidské vztahy, budují lidské společenství, vytváří v něm pokojnou, radostnou, sdílnou atmosféru. A tak tomu je v církvi i v tomto sboru. Můžeme ta Kristova slova shrnout do něčeho, čemu se říká zlaté pravidlo: „Cokoli nechcete, aby vám druzí dělali, nedělejte vy jim.“ Když jsem přečetl text na pavilonu ochranné léčby v PNB a ptal se, co pro koho znamená, jak koho oslovuje, řekl jeden muž: „Abych měl k druhému jasnou, čistou cestu, musím odstranit vlastní chyby.“ Ty naše vlastní chyby, milé sestry a milí bratři, nám nejlépe ukazují lidé, kteří nás něčím štvou, vyvádějí z míry, mohou to být i naši nepřátelé. Čím více toho, co je nám protivné, co nás rozčiluje, vidíme na druhých, tím více toho stejného máme v sobě. V tom nám mohou být druzí lidé, které třeba nemůžeme ani vystát, kteří nám jdou na nervy, jsou vůči nám nepřátelští, dobrými učiteli a pomocníky v odstraňování našich vlastních chyb. Říká jedno čínské přísloví: „Není pro tebe lepší učitel, než tvůj nepřítel.“ A tak se i takový člověk pro nás může stát pomocníkem na cestě k Bohu i lidem na cestě k nám samým. Nehledě k tomu, že v předchozí perikopě říká Ježíš: „Milujte své nepřátele. Dobře čiňte těm, kteří vás nenávidí. Žehnejte těm, kteří vás proklínají, modlete se za ty, kteří vám ubližují.“ Tak vypadá láska, takové je evangelium lásky, které popisuje dílo lásky k bližnímu v časných, všedních věcech. Můžeme říci láska pro každý den. V každodenních kontaktech, v běžných situacích. „Co rozséváš, to také budeš sklízet,“ slýchal jsem často doma od prarodičů i rodičů. Kdo seje vítr, sklízí bouři, říká jedno naše přísloví. A ta bouře ho smete, lze k tomu dodat.

„Nesuďte a nebudete souzeni; nezavrhujte a nebudete zavrženi; odpouštějte a bude vám odpuštěno.“ Možná pro tento svět idealistické, naivní. Ale kristovské. Buď se rozhodneme přijmout pravidla nekompromisního světa, pravidla tvrdých loktů a úspěchu za každou cenu, pravidla intrik a soudů a pohrdání a odepsání druhých lidí pro jejich různé slabosti a nedostatky, protože nám nehrají na ruku. A pak se ptám, proč bychom si říkali křesťané. Nebo přijmeme onu kristovskou lásku až naivitu a budeme milosrdní jako je milosrdný náš Otec. Ale věřit v Boží milosrdenství a sami být nemilosrdní, to mi nějak nejde k sobě, to požírá samo sebe.

Ježíš nám řekne, abychom byli takoví, jako je náš nebeský Otec. On ale přece není ani naivní ani idealistický. On přece své stvoření, nás, dobře zná. Proto je milosrdný. Je na straně nás lidí, zastává se lidí, svého Syna posílá pro nás lidi, solidarizuje se v Něm s lidmi. Ne, to není nějaký pocit, cit nebo emoce. To je čin, akce, aktivita. Obyčejný, všední, každodenní čin. Bůh nás ve světě potřebuje jako ty, kteří přijali jeho milosrdenství, jeho lásku v Kristu, vzali ji vážně navzdory pohledům světa a posměchu při myšlence na křesťanskou naivitu. Bůh nás ve světě potřebuje právě pro to milosrdenství, aby ve světě milosrdenství bylo, aby se v tom světě vůbec dalo žít. Když přicházím do domovů pro seniory, teď naposledy do domova Slunečnice v Bohnicích a v Mirovické a v Krabčicích, říkám tam pečovatelkám a sestrám a sociálním pracovnicím, že díky jim a díky jejich milosrdenství se dá v tom světě ještě dýchat a žít. Protože ony pomáhají lidem lidsky žít a lidsky umírat. Jejich milosrdenství, to nejsou pocity a slova. Jejich milosrdenství, to je voda a žínka a plenkové kalhotky pro klienty s inkontinencí a voda ve sklenici a malá sousta jídla a citlivé doteky a pohlazení a když slova, tak laskavá a vlídná. I tak je Bůh na straně lidí. V takovýchto konkrétních činech lidské lásky, která může čerpat z lásky Kristovy. Ale také nemusí. I tak je Bůh při díle milosrdenství.

Ale ono milosrdenství jde ještě jinými směry. Mluvil jsem o nesouzení, nezavrhování, o odpouštění. Soudit druhé, zavrhovat je třeba proto, že mají jiný názor, neodpustit a vše zlé si dobře pamatovat a ve vhodný okamžik to druhému napálit, to lidské společenství nebuduje, ale likviduje. A je-li to společenství církve a sboru, o to víc je to bolestivější. Kde jinde, než v církvi a sboru, který z Božího milosrdenství žije, má se uskutečňovat, rozhojňovat? Odkud odjinud má vstupovat do okolního světa, než odtud, kde je zvěstováno? Tady v církvi, ve sboru? Tady se ho učíme, slyšíme o něm, přijímáme ho, žijeme z něj. Ale i tady máme slyšet, že slepý nemůže vést slepého. Žádný člověk není milosrdný sám od sebe a má-li milosrdenství v genech, je to jakýsi talent, hřivna, kterou musí rozvíjet, vychovávat, kultivovat. Musí k němu být někým přiváděn. Rodiči, prarodiči, farářem, přirozenými autoritami. Vidoucími, totiž těmi, kteří vědomě Boží milosrdenství přijímají a žijí z něho. Povede-li však slepý, tedy ten, kdo o milosrdenství jen hezky mluví, ale sám je nemilosrdný, slepého, oba skončí v propasti.

Ježíš vyučuje k milosrdenství. Ukazuje cestu. Nejdřív sám sebe naprav, než začneš napravovat druhé. Sám sebe zvažuj, k sobě nahlédni. Svůj trám z oka si vyjmi. Pak budeš věrohodný, pak k tobě budou lidé přicházet, abys jim vyndal z oka třísku. Jen nebuď pokrytecký. Nepoukazuj na chyby druhých, aby nebyly vidět ty tvé, abys jimi ty své chyby nezakrýval. Prohlédni. Je to tak. Člověk má svými chybami zastřené vidění. „Abych měl k druhému jasnou, čistou cestu, musím odstranit vlastní chyby,“ řekl mi ten muž v léčebně. Ale jak ty své chyby odstraňovat? Jít do učení ke Kristu. A tam zaslechnout a přijmout a žít to, čím jsme začínali: „Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec.“ To je jistě dobrá škola. Hned až uslyšíme amen, hned až budeme propuštěni ve jménu Páně, můžeme do ní vstoupit. Tak je to tady.

Amen.

Miroslav Erdinger


© 2005 archa.cz