0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
29. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
30. října (pátek)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
1. listopadu (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
13. neděle po Trojici (30. srpna 2015)
Kazatel 9; 1 - 10

Text kázání: Kazatel 9; 1 - 10
(1) O tom všem jsem uvažoval a ve všem tom jsem zjistil, že spravedliví a moudří i jejich práce jsou v ruce Boží. Člověk neví, co milovat ani co nenávidět, cíl všeho je před ním.
(2) Všechno je u všech stejné : stejný úděl má spravedlivý i svévolný, dobrý a čistý i nečistý, obětující i neobětující; dobrý je na tom jako hříšník, přísahající jako ten, kdo se přísahat bojí.
(3) Na všem, co se pod sluncem děje, je zlé to, že všichni mají stejný úděl a že srdce lidských synů je naplněno zlobou; po celý svůj život mají v srdci samé ztřeštěnosti a pak se odeberou k mrtvým.
(4) Kdo tedy bude vyvolen? Všichni, kdo žijí, mají naději. Vždyť živý pes je na tom lépe než mrtvý lev.
(5) Živí totiž vědí, že zemřou, mrtví nevědí zhola nic a nečeká je žádná odměna, jejich památka je zapomenuta.
(6) Jak jejich láska, tak jejich nenávist i jejich horlení dávno zanikly a nikdy se již nebudou podílet na ničem, co se pod sluncem děje.
(7) Jdi, jez svůj chléb s radostí a popíjej své víno s dobrou myslí, neboť Bůh již dávno našel zalíbení ve tvém díle.
(8) Tvé šaty ať jsou v každé době bílé a tvá hlava ať nepostrádá vonný olej.
(9) Užívej života se ženou, kterou sis zamiloval, po všechny dny svého pomíjivého života. To ti je pod sluncem dáno po všechny dny tvé pomíjivosti, to je tvůj podíl v životě při tvém klopotném pachtění pod sluncem.
(10) Všechno, co máš vykonat, konej podle svých sil, neboť není díla ani myšlenky ani poznání ani moudrosti v říši mrtvých, kam odejdeš.


Milé sestry, milí bratři,

Komenský v „Pravidlech života“ píše: „Cíl tvého života je připravovat se na věčnost. Poněvadž se k věčnosti nedospívá jinak než skrze smrt, po celý život se budeš připravovat na smrt. Poněvadž se k dobré smrti nedospívá jinak než dobrým životem, po celý život budeš pečovat o to, abys žil dobře, tj. svatě podle vůle toho, jenž je rozhodčím nad životem i smrtí a jenž určil dobrým život věčný, špatným smrt…Zkrátka a dobře, žij, dokud žiješ, jako předurčený k smrti, abys umíral, jako předurčený k životu.“ Pod úhlem těchto slov se dívejme na text, kterým se budeme zabývat.

Jde o mnoho. Jde o život nyní a jde o život v Božím království. A smrt jako předěl. „Vaše srdce ať se nechvěje úzkostí. Věříte v Boha, věřte i ve mně. V domě mého Otce je mnoho příbytků; kdyby tomu tak nebylo, řekl bych vám to. Jdu, abych vám připravil místo,“ říká Ježíš a slyšeli jsme ve čtení. Jakoby počítal se strachem člověka, mluví-li se o konci života. A přitom právě Ježíš otevírá jeho pokračování, umožňuje vnímat právě ten předěl, nikoliv definitivu. Ale to předbíhám. Jsme zatím u slov Kazatele, která působí víc bezradně než jistě, víc otázky klade, než na ně odpovídá. Mohou nás ta slova pěkně rozkolísat. Člověk neví, co milovat a co nenávidět…všechno je u všech stejné, stejný úděl má spravedlivý i svévolník…všichni mají stejný úděl a srdce člověka je naplněno zlobou. Přece jenom bychom čekali, že nějaké rozdíly budou. Že zlo bude po zásluze potrestáno, že spravedlivý a dobrý člověk na tom bude lépe nebo bude třeba déle žít. Tak takové prázdné naděje nám kazatel nedává. Co nám ovšem nabízí, je motivace pro tento život, kterou citovaný Komenský shrne slovy: „Žij, dokud žiješ, jako předurčený k smrti, abys umíral jako předurčený k životu.“ Tou motivací je konečnost našeho života, ke kterému ve chvíli smrti již nikdo nic nepřidá ani od něj neubere. Tady. Ale již tady se rozhoduje o „potom“. Již tady začíná věčný život, již tady můžeme žít v dotecích Boží království. Beze strachu, že něco pokazíme, a že toho pokazíme dost a dost, bez sevření, že nás lidé odsoudí a hříchy doženou. „Smrt je velký transformátor. Přivede k dokonalosti vše, co je v nás neúplné a chatrné. Doplní torzo. Slepí všechno nakřáplé. Pospojuje všechno nalomené a rozlomené, vytvoří z toho obraz, který si o nás od věčnosti vymaloval Bůh. Ve svůj poslední den nebudeme závislí na soudech lidských, nýbrž odevzdáme se ve své nalomenosti Bohu a na něm ponecháme, co z našeho života udělá. Naše pověst už není důležitá. Rozhodující je pro nás jen to, že klesneme do odpouštějící lásky Boží, do lásky slitovné.“ (Gruenn).

Byly (a někde ještě jsou) mezi křesťany takové tendence vnímat tento život jako něco, co lze vypustit, vynechat, protože to nejdůležitější a úžasné přijde až po smrti. Tady to je nutné zlo, které je třeba nějak přečkat. Dokonce i někteří martyrové tak přemýšleli a šli na smrt. Bůh říká ne. „Kdo tedy bude vyvolen? Všichni kdo žijí, mají naději. Vždyť živý pes je na tom lépe než mrtvý lev. Živí totiž vědí, že zemřou.“ Úsměvně pravdivé. Život je velká příležitost. Žít, ráno se probudit, vytvářet vztahy, rozhodovat se, milovat a být milován, snažit se o něco a při tom dělat chyby, to se může, to patří k lidství, odpouštět a hledat nové cesty k člověku, přijímat člověka v jeho jinakosti, počítat se svými nedostatky a nenechat se jimi vyvádět z míry, to všechno je život. „Dělám, co můžu,“ napsala na oznámení o úmrtí svého manžela, lékaře, citaci z jeho dopisu příteli, vdova. „Někdy dobře, někdy špatně. Jinak to neumím.“ To je přijetí života, přijetí sebe sama jako celku pravdivě, to je využití času života pod sluncem i měsícem.

K čemu je králi zvířat, lvovi, jeho bohatá hříva, když je lev mrtev? Není na tom lépe ten tehdy opovrhovaný pes? I člověk, který nedosahuje kdovíjakých úspěchů, který je zavalen problémy, může mít naději na změnu, na to, že ho potká něco závratného. Velká láska, odpuštění, dobré povolání, bohatý duchovní život. Má naději, která určuje jeho kroky, pozvedá ho z prachu, zvedá mu hlavu. Zatímco úspěšný, silný, vždy s přehledem člověk, který je mrtvý, nemůže už nic. Definitivní konec. Naděje promarněna, výhledy zavřeny, majetek vezme jiný. Tak neodkládat nic. Ne, nežít pod tíhou strachu ze smrti, žít ve vědomí, že ještě je čas. Žít v lehkosti stálé nabídky času. Obejmout, pohladit, omluvit se, odpustit, začít znova, navštívit v nemocnici, doprovodit, dát najíst, dělat společnost opuštěnému, obléknout, nesoudit, přijmout člověka v jeho jinakost, být empatickým bližním, člověkem nablízku. Kdy? Teď. Teď je ta doba, teď je ten čas k plnému životu v lásce, ke konání dobra. Ne až jednou. To bude jiná kapitola.

Bůh má zálibu v člověku a jeho konání, je mu milé to dobré, co člověk dělá. A je mu nemilé, když člověk dělá zlo. Může začínat v drobných pomluvách, lžích na první pohled neškodných. Může pokračovat v otevřené zášti a nenávisti. Může mít podobu teroristických útoků, jeden z nejmasovějších v New Yorku si za pár dnů, 11. září, připomeneme. Může mít zrůdnou formu převaděčů uprchlíků, kteří nechají v mrazícím autě udusit přes sedmdesát uprchlíků, nešťastných lidí, kteří hledali svobodu a také toužili po novém životě již tady. Nebo, kteří potopí lodě s uprchlíky. To je teď viditelné, aktuální zlo, které jsme donedávna neznali. Jak je teď blízko. Ale i ti, kteří konají dobro, i ti, kteří konají zlo, jednou zemřou. Cesta těch, kteří konají dobro, však vede k životu, zatímco cesta těch, kteří konají zlo, vede k věčné smrti, do zahynutí. Tak o tom alespoň bible hovoří.

Řekl jsem, že Bůh má zálibu v díle člověka, který žije z naděje a dělá dobro. Takový člověk je vybídnut k radostnému životu. Ne bezstarostnému, ale svobodnému, bez neustálého pachtění a strachu o sebe a jen se neztrapnit a jen všechno mít a hlavně se mít dobře. Svobodného až nespoutaného, bez masek a převleků. „Jdi, jez svůj chléb s radostí, popíjej své víno s dobrou myslí…užívej života se ženou, kterou sis zamiloval…neboť Bůh již dávno našel zalíbení ve tvém díle. To ti je pod sluncem dáno, po všechny dny tvé pomíjivosti. To je tvůj podíl v životě při tvém klopotném pachtění pod sluncem.“ Cítíte tu lehkost bratři a sestry? Cítíte tu svobodu? Ne, že všechno mohu, ale že všechno je mi dáno od Hospodina, protože Bůh má v člověku zalíbení. Nezaznělo vám v uších vánoční evangelium? „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle. Bůh v nich má zalíbení.“ Člověk může v tomto životě s radostí užívat všech dobrých darů chleba a vína a daru milované ženy. To jsou projevy Božího požehnání. A díky chlebu a vínu posunutých již do naší doby, kdy je požehnáním společenství Kristova stolu.

Celé to ovšem může působit jako výzva „Užívej si dnů“. Známé Carpe diem. Ne užívej, ne zneužívej, ale žij a prožívej. Co může člověk dobrého ve světě a v životě vykonat, to vykonat má. Bůh mu k tomu dává čas a příležitost. Jednou zde definitivně všechno skončí. Všechno, co je člověku dáno k životu i život sám. Má smysl konat ze vší síly dobro v tomto pomíjivém věku. Má smysl žít z naděje, radovat se z lásky, konat dobro. Protože jednou tomu všemu dá poslední smysl a váhu Dárce života. Protože neexistuje přebývání jen v tomto životě na této zemi. Existuje ještě jiné přebývání. U toho, který je na věky živ, u toho, který nás vykoupil svou smrtí a vzkříšením pozval k novému životu v Jeho blízkosti, u Beránkova trůnu. V této víře má smysl vzít naplno a vážně Komenského slova, která jsem ocitoval na samém začátku: „Žij, dokud žiješ, jako předurčený k smrti, abys umíral, jako předurčený k životu.“ Kazatel shrnuje: „Všechno, co máš vykonat, konej podle svých sil, neboť není díla ani myšlenky, ani poznání ani moudrosti v říši mrtvých, kam odejdeš.“

Amen.

Miroslav Erdinger


© 2005 archa.cz