0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
29. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
30. října (pátek)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
1. listopadu (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
7. neděle po Trojici (19. červenec 2015)
Jan 6; 30 - 35

Text kázání: Jan 6; 30 - 35
(30) Řekli mu: „Jaké znamení učiníš, abychom je viděli a uvěřili ti? Co dokážeš?
(31) Naši otcové jedli na poušti manu, jak je psáno: ‚Dal jim jíst chléb z nebe.‘“
(32) Ježíš jim řekl: „Amen, amen, pravím vám, chléb z nebe vám nedal Mojžíš; pravý chléb z nebe vám dává můj Otec.
(33) Neboť Boží chléb je ten, který sestupuje z nebe a dává život světu.“
(34) Řekli mu: „Pane, dávej nám ten chléb stále!“
(35) Ježíš jim řekl: „Já jsem chléb života; kdo přichází ke mně, nikdy nebude hladovět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit.


Já mám žízeň, věčnou žízeň, stačí říct, kde najdu vláhu a zchladím žáhu pálivou, tak ve své písni skupina Spirituál kvintet pojmenovala jednu důležitou stránku lidské bytosti. Říká se jí dnes poněkud módním a trochu nicneříkajícím slovem spiritualita, tedy slovem příbuzným s názvem zmíněné kapely. Tento cizí výraz bychom do češtiny mohli přeložit jako duchovnost či duchovní rozměr člověka, ale tím si moc nepomůžeme, protože to zní taky dost neurčitě. A tak možná nejlépe uděláme, když zůstaneme u biblického obrazu žízně či hladu. Žízeň po životě. Hlad po pravém, naplněném, smysluplném životním příběhu i jeho dovršení. To je touha, která je uvnitř každého z nás. A nezáleží příliš na tom, jestli věříme v Boha či ne, jestli jsme příslušníky nějakého náboženství nebo s ním nechceme mít nic společného, jestli jsme takzvaně duchovně zaměření nebo jsme spíš konzumní materialisté. Tuto žízeň máme všichni společnou.

Nějakou dobu v nás třeba může spát. Někdy ji zkoušíme v sobě udusit a zahnat pryč, aby nás příliš neobtěžovala a nezasahovala do života. Dnešní doba není méně hladová po smyslu a po věčném životě, než byly doby minulé, i když se to může jevit opačně. Jen máme mnohem více možností než dříve, jak tento hlad překrýt a umlčet. Pracujeme, bavíme se a všelijak konzumujeme často jen proto, abychom nemuseli myslet na to, že jsme jen nepatrné zrníčko ve studeném a nepochopitelně velikém vesmíru, že lidský život je jen vteřina na hodinách dějin světa. Naše žízeň po životě se ale stejně vždy znovu probudí a přihlásí o slovo ne méně silně, než jak se ohlašuje třeba náš prázdný žaludek.

Když přemýšlím nad tím, kdo dnes nejvíce hladoví po životě, tak asi nepomyslím předně na lidi duchovně či nábožensky vyprahlé. Po životě přece nejvíce hladoví lidé, kteří se ocitají tváří v tvář smrti. Smrtelně nemocní, lidé ve válkách a samozřejmě také všichni, kdo skutečně nemají co jíst ani pít. Celé roky, celý život, po generace takto žijí bez velké naděje na nějaké zlepšení. Myslím také na lidi žíznící a hladovějící po spravedlnosti, kterým Ježíš ve svém kázání na hoře zaslibuje nasycení, ale oni prozatím zakoušejí jen posměch, ponížení a pronásledování od různých bezohledných vládců. Po lepším a nadějnějším životě hladoví také uprchlíci přicházející do Evropy, ať už jsou jejich motivy jakékoli, ať se nám jejich důvody zamlouvají či ne. Žízeň po životě je vyhnala na cestu, při níž riskují vše. Ano, v touze po životě riskují život a výsledek je krajně nejistý. Velkou žízeň po životě pozoruji u lidí, kteří se rozhodli léčit ze své závislosti na drogách. Oni možná mnohem víc než my ostatní pochopili, že tuto věčnou žízeň nelze uhasit žádnými tekutými ani jinými náhražkami, protože ty člověku nejen neposkytují tu vytouženou živou vodu, ale přímo od života odvádějí a nakonec ho člověku vezmou.

Žízeň po životě tedy není čistě duchovní záležitost. Vždyť tělo a duše jsou v nás navzájem provázané. Žízníme a hladovíme se vším, co k nám patří. Potřebujeme jídlo a pití, ale stejně tak hladovíme po láskyplných vztazích, žízníme po lidskosti a porozumění, přejeme si usmíření a pokoj mezi státy a národy. V hebrejštině je člověk někdy nazýván slovem nefeš, což se obvykle překládá jako duše, ale může to též znamenat dech či život a ještě původněji pak hrdlo či chřtán. Kdo má duši, či přesněji řečeno, kdo je duší, ten je takovým trvale otevřeným hrdlem. Jsme neustále hladoví, toužící a lačnící, tak jako hrdla ptáčat v hnízdě, odkázaní na toho, kdo může naši touhu utišit.

Že Ježíš nijak neopovrhoval ani tím hladem tělesným, o tom se dočítáme v evangeliích mnohokrát, naposledy hned v téže kapitole, z níž pochází i náš dnešní oddíl. Ježíš sytí chlebem a rybami veliký zástup těch, kdo sice přišli v prvé řadě za potravou duchovní, ale i té stravy hmotné se jim po čase nedostávalo. Jistě platí, že nejen chlebem živ jest člověk, ale i ten chleba i jiné věci hmotného rázu k životu potřebujeme.

Na to církev v minulosti někdy zapomínala. Vždy důrazně vybízela, abychom se starali o spásu duše, ale péče o ostatní stránky lidského živobytí se tím ocitaly na vedlejších kolejích. Pozemský, tělesný i politický život býval zanedbáván. Dnes se nám zas pro změnu vtlouká do hlavy, že materiální potřeby člověka jsou tím nejdůležitějším a teprve když jsou nasyceny, můžeme případně pomýšlet i na ty vyšší, duchovnější, které jsou prý jakýmsi luxusem a nadstandardem.

Oba tyto pohledy ovšem člověka zplošťují. Člověk je mnohem složitější bytostí. Bůh nás stvořil jako bytosti, kterým nestačí ani jen plný žaludek ani povznesení duše k Bohu. Ve skutečnosti jsme každý z nás nerozdělitelný celek. Celek, který touží po životě, po pravém, naplněném, věčném životě ve všech jeho rozměrech.

Vždyť člověk trpící vážnou chorobou si nepřeje pouze uzdravení či utišení bolesti, ale stejnou měrou také blízkosti druhého nebo naději přesahující hranici smrti. Stejně tak uprchlíci z Afriky či Asie neodcházejí jen za vidinou bezpečného života v materiálním dostatku, ale také s touhou po přijetí, porozumění, lidskosti, nalezení svého nového místa v novém světě. Lidé závislí na drogách se jistě chtějí především navždy zbavit omamných látek, ale stejně tak chtějí začít znovu, udělat tlustou čáru za minulostí, touží po odpuštění těch, kterým ublížili, po obnově vztahů, které si pokazili. Mnozí z nich říkají: já prostě jen chci žít normální, obyčejný život. To nezní moc ambiciózně, a přece to pro ně znamená velmi mnoho.

Ježíšovi současníci věřili tomu, že očekávaný Mesiáš přinese svému lidu veliké nasycení. „Nebudou žíznit, až je povede vyschlými kraji, vodu ze skály jim vyvede jak bystřinu, rozpoltí skálu a v hojnosti potekou vody." Tak potěšoval izraelský lid Izajáš a mnozí si jistě vzpomněli na vodu prýštící ze skály, která uhasila žízeň jejich předků putujících po poušti do zaslíbené země. Zároveň se těšili na dobu, kdy živá voda poteče proudem a nikdo nezůstane na suchu. „Nebudou hladovět ani žíznit, nebude je ubíjet sálající step a sluneční žár, neboť je povede ten, jenž se nad nimi slitovává, a dovede je ke zřídlům vod“, říká prorok o kus dál.

A tak je otázka, kterou Ježíšovi kdysi položili, vlastně oprávněná. Jestliže jsi mesiáš, kde jsou ty proudy vody zavlažující všechna vyschlá lidská hrdla, kde je nebeský déšť kanoucí na vyprahlý a ponížený Boží lid? Ano, Ježíš sice nedávno nasytil tisíce, ale to už dokázal kdysi Mojžíš se svou manou při putování do zaslíbené země. Další tisíce a milióny hladoví, nejen po chlebu, ale i po právu, spravedlnosti a pokoji, proč je nenasytíš? Je to otázka oprávněná, ale zároveň ďábelská, vždyť úplně stejně se ptal kdysi satan, když Ježíše pokoušel na poušti. Proč neproměníš všechny tyto kameny v chleby? Vždyť kolik lidí by se z toho najedlo? Neměl by toto být tvůj prvořadý úkol, úkol mesiáše?

Pokud by se měl Ježíš prokázat jako mesiáš, měl by se v tomto ohledu Mojžíšovi nejen vyrovnat, ale jej navíc trumfnout. Pane, dávej nám ten chléb stále, slyší Ježíš. A pak bychom ti snad uvěřili. Jenže to právě Ježíš nedělá. Neuspokojuje všechny potřeby všech lidí, třebaže mu jistě nejsou lhostejné. Ježíš přichází utišit hlad po životě.

To je ten hlad, který trvá, i když je člověk jinak po všech stránkách sytý a nic mu nechybí. Hlad, který marně zaháníme různými náhražkami. Hlad, na který nemůže být naordinován ani neomezený konzum, protože ten vede nakonec spíš k přesycení, nevolnosti a znechucení. Ježíš tiší především hlad po smyslu, po pravém a věčném životě. Hlad, před nímž nikam neunikneme, ale ani si s ním sami neporadíme, protože ho může utišit jen Bůh sám. "Já jsem chléb života; kdo přichází ke mně, nikdy nebude hladovět, a kdo věří ve mně, nikdy nebude žíznit,“ říká Ježíš.

Opravdu nikdy nebudeme hladovět ani žíznit? To zní přece trochu nadneseně. Copak nás křesťany nikdy nepotkává žádná nouze? Copak jsme andělé, kteří nepotřebují jíst ani pít, protože duchovně jsme už nasyceni a nic dalšího nepotřebujeme? Tak tomu jistě není. I my v životě všelijak hladovíme a žízníme. A přece víme, že jsme u pramene života. Já u pramene jsem a žízní hynu, napsal kdysi básník Francois Villon. Snad bychom mohli pro sebe tento verš obrátit: i když třeba někdy žízní téměř hyneme, přece jsme u pramene. I navzdory různé nouzi a nedostatku jsme přece v Božích dobrých rukou. I když všelijak selháváme, přece smíme počítat s Boží přijímající a odpouštějící náručí. I když se nám život nedaří a třeba prohráváme, pro Boha neztrácíme svou hodnotu a důstojnost. I když jsme slabí, nemocní a umíráme, Bůh zůstává naším podílem a přenese nás dokonce i přes práh smrti. Věříme totiž, že Bůh se v Kristu stal naším chlebem života.

Amen.

Ondřej Kolář


© 2005 archa.cz