0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
29. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
30. října (pátek)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
1. listopadu (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
12. neděle po Trojici (23. srpna 2015)
Skutky apoštolské 9; 1 - 9

Text kázání: Skutky apoštolské 9; 1 - 9
(1) Saul nepřestával vyhrožovat učedníkům Páně a chtěl je vyhladit. Šel proto k veleknězi
(2) a vyžádal si od něho doporučující listy pro synagógy v Damašku, aby tam mohl vyhledávat muže i ženy, kteří se hlásí k tomu směru, a přivést je v poutech do Jeruzaléma.
(3) Na cestě, když už byl blízko Damašku, zazářilo kolem něho náhle světlo z nebe.
(4) Padl na zem a uslyšel hlas: „Saule, Saule, proč mne pronásleduješ? “
(5) Saul řekl: „Kdo jsi, Pane?“ On odpověděl: „Já jsem Ježíš, kterého ty pronásleduješ.
(6) Vstaň, jdi do města a tam se dovíš, co máš dělat.“
(7) Muži, kteří ho doprovázeli, zůstali stát a nebyli schopni slova; slyšeli sice hlas, ale nespatřili nikoho.
(8) Saul vstal ze země, otevřel oči, ale nic neviděl. Museli ho vzít za ruce a dovést do Damašku.
(9) Po tři dny neviděl, nic nejedl a nepil.


Saule, Saule, proč mě pronásleduješ? Pavlův první krok k víře v Krista vede skrze otázku „proč“. Taková otázka může změnit směr celého života. Pokud ji ovšem ihned neodeženeme a dokážeme si ji připustit k tělu.

Pavel, tehdy ještě kovaný farizeus s velkými ambicemi a kontakty na nejvyšších místech, by se jí nepochybně mohl snadno a rychle zbavit. Jaképak proč? Spíš bych se měl ptát: proč ne? Vždyť ti stoupenci Ježíše, falešného proroka, kterého ovšem prohlašují za mesiáše, jsou skutečně nebezpeční. A velmi houževnatí. Zprvu se zdálo, že je poprava jejich vůdce odradí a dají s těmi nesmysly pokoj. Ale nyní to vypadá spíš na pravý opak. Jako by se ještě více semkli a získali novou sílu. Daří se jim. Zjevně neslábnou a nezanikají jako mnohé sekty předtím, které příliš dlouho nepřežily svého zakladatele. Pokud to tak půjde dál, rozloží naše náboženství zevnitř. To, co se nepovedlo vyznavačům Baala, Ašery a jiných cizích božstev, se podaří těmto lidem. Z víry v Hospodina se za chvíli stane víra v jakéhosi šílence. To, za co nasazovali život naši proroci od Eliáše až po Daniela, si přece nenecháme vzít. To se musí zastavit.

Ale proč zrovna ty, Saule? Proč zrovna ty ses pustil do tohoto úkolu? Odpověď je i v tomto případě nasnadě. Přece právě ti nejvzdělanější a nejschopnější musejí jít v čele boje za čistotu naší víry! A skutečně, Pavel patřil k tehdejší židovské elitě a zůstal elitním teologem i poté, co uvěřil v Krista. Stejně tak ani jeho horlivost po jeho obrácení nijak nepolevila. Dnes by ho asi leckdo označil za fanatika, stejně jako třeba Jana Husa, Martina Luthera nebo jiné velké křesťany. Jak snadno ale toto obvinění vypouštějí z úst ti, kdo sami v nic nevěří anebo to s vírou nemyslí tak úplně vážně. Pro Pavla víra nebyla ani prázdná tradice, ani společenská zvyklost, ani nezávazná záliba. Vedle lásky a naděje ji počítal k tomu nejzásadnějšímu v lidském životě. Není až tak těžké být tolerantní, když nejsem nikde zakotven, k ničemu a nikomu nepatřím a s pravdou a spravedlností si nelámu hlavu. Pavel nejspíš nebyl tolerantní podle našich současných měřítek. Ale nebyl vůči Bohu lhostejný a svou víru žil důsledně a naplno. Proto také zarputile pronásledoval křesťany a později se stejným zápalem zvěstoval evangelium po celém tehdejším světě.

Saule, proč mě pronásleduješ? Tuto otázku si nepoložil Pavel sám, ona na něj doslova spadla z nebe. Přepadla ho náhle, nepřipraveného. Tak to v životě bývá. Dokud nás někdo nebo něco nezastaví, tak se nám obvykle nechce moc měnit základní směr života, na který jsme si zvykli. Spíš provádíme jen kosmetické úpravy. Případně si to ještě omlouváme, že prostě nelze jinak. A tak zpochybnění obvykle nepřichází z našeho rozhodnutí, ale zvnějšku jako výstražné znamení. V dnešní době umí životní výhybku nepříjemně přehodit třeba vážná nemoc – signál, že dosavadní styl života vede do slepé uličky, že je nutné přehodnotit žebříček hodnot, že to podstatné bylo zanedbáno a naopak cosi méně podstatného bylo povýšeno na smysl života. Nemoc člověka skutečně zastaví, otřese jím a sebere mu to, na co se samozřejmě spoléhal.

Jako náhlá mrtvice, která vše mění a bourá, působí také událost u Damašku. Pavel doposud jel úspěšně v zaběhaných kolejích. Cesta do Damašku je dosavadním vrcholem jeho svaté války proti náboženským nepřátelům. Hubit křesťany jen v Jeruzalémě mu nestačí, chce postoupit dál. Pavlovi nadřízení mu plně důvěřují, dostane od nich všechny potřebné papíry, má volnou ruku. Pavel si je naprosto jistý, že je na správné cestě.

Ale pak přichází velké znejistění. Obvykle se tomuto příběhu říká obrácení u Damašku. Ale všimněme si, že Pavel se tu ještě nestává věřícím. To, co u Damašku prožil, byla zatím jen hluboká krize. Zhroucení toho, pro co doposud žil. Jedno velké proč nad jeho horlivým úsilím. Vykolejení, u něhož není zprvu jasné, kam povede, jestli ke ztroskotání nebo k nalezení nového smyslu života. Pavel pokračuje v cestě do Damašku, a přece je ta cesta náhle úplně jiná. Už není triumfálním tažením a stává se cestou pokání. Pavel se stává předobrazem pozdějších křesťanských poutníků. Jde, aby se nechal proměnit, aby dostal odpověď na tu palčivou otázku proč, kterou už teď nelze vyhnat.

Saule, proč mě pronásleduješ? Pavel ještě nechápe, kdo k němu mluví. A nerozumí ani té otázce samotné. Ježíš tu totiž nemluví jen sám za sebe, ale také za své učedníky. Ztotožňuje se a solidarizuje se s námi i nyní, po svém vzkříšení a nanebevstoupení. Tvoří s námi jedno tělo, jednu církev. Je vyvýšený, a přece je s námi. Kdo ublíží nám, ublíží tím i jemu. Co bolí nás, bolí také jeho. To je pro nás velká útěcha a povzbuzení. Ale pro Pavla je to varování: dej si pozor, ta protivná sekta je pod ochranou někoho vyššího. Ale koho?

Pavel odpovídá celkem logicky protiotázkou: kdo jsi, pane? Pavel tím ještě nevyznává Ježíše jako Pána a Spasitele. Ale uznává, že je kdosi mnohem mocnější nad ním. Je tu někdo, komu podléhá přinejmenším teď a tady. A vzápětí se Pavel dovídá, s kým má co do činění: je to Ježíš sám. Větší revoluci v Pavlově životě si asi nelze představit. Ten, kterého chtěl Pavel z lidských srdcí navždy vymýtit, se nyní stává Pavlovým pánem.

Ale takový přerod nenastává hned. Tím nejtěžším na víře není připustit, že nad námi je nějaký Bůh. To dokáže říci kdekdo a nemusí to mít celkem žádné důsledky a žádnou závaznost. Vždyť i takový ďábel uznává, že Bůh je. Myslím, že tou největší překážkou na cestě k Bohu je uznat jej jako svého Pána. Najednou už nejsem pánem svého života. Nejsem poslední autoritou v rozhodování, co je pro můj život dobré a co ne. Nedělám jen to, co jsem si naplánoval, ale také to, co pro mě připravil Bůh sám často proti mé vůli. Tím posledním cílem v mém životě přestává být uspokojování vlastních potřeb a honba za novými a novými zážitky. Svým životem mám nyní sloužit Bohu i svým bližním.

Taková víra není jednoduchá. A Pavel se na ni musí nejprve připravit. Slyšíme, že slepne. Kritici náboženství tady jistě ihned zpozorní. Co to má znamenat? Že víra je nebo má být zaslepená? Že ideálem křesťana je člověk slepě poslušný, slepě následující svého Boha, ať už ho vede kamkoli, třeba k tomu, aby skočil z okna nebo zabil prvního člověka, kterého potká? Že věřící blaženě zavírá oči před skutečností a uniká kamsi do říše snů a fantazií, do krásného vylhaného světa, kde na něj nedoléhá tíha všedního dne, kde ho nic nebolí a nic ho nemůže ohrozit?

Možná i my věřící se pozastavíme nad tím, proč tentokrát Ježíš oslepuje, když přece tolikrát lidem naopak vrátil zrak. Ježíšovi učedníci nemají být přece slepí, ale naopak ostře vidoucí, dobře rozlišující, pozorně vnímající sebe sama i svět se vší jeho bídou. Kdo uvěří, má přece především prozřít, aby se už nikdy nedal oklamat iluzemi a falešnými sliby. Hospodin je mé světlo a má spása, zpívá se v jednom žalmu a Ježíš sám je přece nazván světlem, které ve tmě svítí a tma jej nepohltila.

Jenže toto světlo je nejprve oslnivé a oslepující. Zpočátku neukazuje cestu, ale vede k dezorientaci a zmatku. To světlo není příjemná kostelní svíčka navozující zbožnou atmosféru, ale rána mezi oči. Pavla přímo sráží k zemi. Pavel tím ovšem nemá být přiveden k zaslepenosti či slepé poslušnosti. Nejprve stačí, když uzná, že doposud šel špatným směrem. A když také uzná, že je odkázán na pomoc druhých. V tomto případě zcela konkrétně na své souputníky, kteří ho drží za ruce a vedou k branám Damašku. Později se Pavel svěří vedení ještě vyššímu.

Každopádně: Odteď už Pavel není sám svůj. To jistě zpočátku nemohl vnímat jinak než jako osobní bankrot. To, co si vysnil a naplánoval, je v troskách. Myslel si, že plní Boží vůli, ale ve skutečnosti jen naplňoval svou vlastní pomýlenou vizi. Nyní je vše jinak. Kdosi jiný ho vede. Kdosi jiný mu řekne, co ho čeká. Kdosi jiný pro něj cosi připravil. Až později se toto ohlášení soudu pro Pavla promění v evangelium. Až později Pavel uslyší: Já tě vedu za ruku. Já budu s tebou ve všem, co uděláš. Nemusíš se bát. To není zaslepenost, to je jistota, která má hlubší základy, než moje kolísavé a selhávající já.

Ale to všechno teprve přijde. Zatím je Pavel na cestě, na cestě k víře, ke konečnému přitakání tomu, který jediný je ta cesta, pravda a život. Ještě neví, co bude dál, a tak se prozatím rozhodne žíznit a hladovět. Připravuje se na svůj nový úkol. Tak jako se kdysi postil Ježíš, když se probojovával k poslání, které mu svěřil jeho nebeský Otec a musel čelit všelijakým pokušením.

Saule, proč mě pronásleduješ, říká Ježíš. Nyní končí tvé pronásledování a začíná následování. Saul je poražen, ať žije Pavel. To je příběh také naší víry. Starý Adam v nás umírá a hle, Kristus v nás může žít.

Amen.

Ondřej Kolář


© 2005 archa.cz