0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
29. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
30. října (pátek)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
1. listopadu (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
14. neděle po Trojici (6. září 2015)
Skutky apoštolské 6; 1 - 7

Text kázání: Skutky apoštolské 6; 1 - 7
(1) V té době, kdy učedníků stále přibývalo, začali si ti z nich, kteří vyrostli mezi Řeky, stěžovat na bratry z židovského prostředí, že se jejich vdovám nedává každodenně spravedlivý díl.
(2) A tak apoštolové svolali všechny učedníky a řekli: „Bohu se nebude líbit, jestliže my přestaneme kázat Boží slovo a budeme sloužit při stolech.
(3) Bratří, vyberte si proto mezi sebou sedm mužů, o nichž se ví, že jsou plni Ducha a moudrosti, a pověříme je touto službou.
(4) My pak budeme i nadále věnovat všechen svůj čas modlitbě a kázání slova.“
(5) Celé shromáždění s tímto návrhem rádo souhlasilo, a tak zvolili Štěpána, který byl plný víry a Ducha svatého, dále Filipa, Prochora, Nikánora, Timóna, Parména a Mikuláše z Antiochie, původem pohana, který přistoupil k židovství.
(6) Přivedli je před apoštoly, ti se pomodlili a vložili na ně ruce.
(7) Slovo Boží se šířilo a počet učedníků v Jeruzalémě velmi rostl. Také mnoho kněží přijalo víru.


Sestry a bratři, kdo poprvé navštíví náš sbor, jistě ho zaujme, jak tu společně žijí a Bohu slouží křesťané různých národností a kultur. Jako člověka, který nepochází z evangelické rodiny, mě ale stejně tak velmi potěšilo, že se tu mohou dobře cítit nejen tradiční věřící, ale také lidé, jejichž cesta víry zatím není dlouhá.

Soužití mezi nově příchozími a tradičními v církvi ovšem nebývá bez nesnází, jak o tom svědčí i dnešní oddíl. Sbor v Jeruzalémě se rychle rozvíjí, protože je otevřen všem lidem bez rozdílu jazyka a národnosti. A podle Hospodinova příkazu se ujímá také vdov, jejichž postavení v tehdejší společnosti bylo, jak známo, nepoměrně těžší než dnes. Právě v církvi mohly najít nové útočiště a pomoc. Jenže jeruzalémskému sboru dělá potíže se o tolik vdov postarat. A tak dochází, možná ne zcela úmyslně, ale jaksi automaticky k rozdělování. Přijímání cizinců naráží na svoje meze, jakmile se mají domácí trochu uskrovnit a podělit. Křesťané ze Židů, tedy původní členové, dostávají přednost, zatímco nově obrácení věřící z řeckého prostředí najednou přicházejí zkrátka. Takovéto poměry jsou ovšem v rozporu s evangeliem. Vždyť přece Ježíš neupřednostňoval jedny před druhými. A ve svém podobenství o dělnících na vinici jasně říká, že stejnou odměnu dostanou ti, kdo pracovali na Boží vinici celý den, jako ti, kdo pracovali jen jednu hodinu.

Apoštolové tedy musejí situaci řešit. Realisticky zhodnotí své síly. Kdyby se péče o potřebné ujali sami, museli by zanedbat zvěstování evangelia. To je velmi důležité, církev se má věnovat diakonii, ale nesmí se v diakonii proměnit. Když bude pouze sloužit a přestane zvěstovat, přestane být církví. Její služba ztratí křesťanský rozměr a bude zaměnitelná s jakoukoli jinou službou. Když naopak bude církev pouze zvěstovat a přestane sloužit, budou její slova nevěrohodná. Stane se z ní ústav na spásu duše, kterému je hmotná nouze člověka lhostejná.

Proto apoštolové vyberou a pověří sedm diakonů v čele se Štěpánem. Jejich jména prozrazují, že mezi nimi byli křesťané z řeckého prostředí. Když jsou služby takto rozumně rozděleny, mohou nakonec být uspokojeni všichni potřební. Jeruzalémští svou krizi zvládli. A díky ní si uvědomili, jak se jsou na sebe vzájemně odkázaní. Kazatelé potřebují diakony a diakoni potřebují kazatele. Avšak nejen to, také tradiční členové potřebují nově příchozí a nováčci zase potřebují starousedlíky. Proto slyšíme, že se jedni za druhé modlili, jedni druhé podporovali, jedni druhým žehnali. V takovém sboru má každý své místo a nikdo se nad druhého nepovyšuje. Takový sbor může dál růst.

Sestry a bratři, křesťanství v Evropě má dlouhou tradici. Bez tradice si život neumíme představit. Kdyby nám naši předkové nic nepředali, museli bychom začínat od bodu „nula“. Neměli bychom na co navazovat, všechno bychom vymýšleli znovu a samozřejmě se při tom také mnohokrát spálili. Také církevní tradice je velkým pokladem. Zprostředkovává nám cenné plody studia bible a promýšlení křesťanské víry, ale také zkušenosti nesčetného množství lidí s následováním Krista. Díky tomu víme, co se osvědčilo jako dobré a schůdné a co je naopak nebezpečné a zavádějící. Věřící, který respektuje tradici, si může ušetřit mnohé omyly a ztroskotání ve svém duchovním životě.

Když se v naší církvi řekne „tradiční sbor“, obvykle si představíme strnulé, neživotné a možná až odpudivé společenství. Skutečnost je ovšem složitější. Tradiční sbor vnitřně provázaný dlouholetými známostmi a rodinnými pouty může být velmi živý. Jeho členové ho vnímají jako bezpečný prostor, plný důvěry a porozumění, kde mohou být sami sebou, svěřovat se se svými starostmi a radostmi, jeden druhému naslouchat a pomáhat. Za sbor ale také dokáží nést odpovědnost, jsou zvyklí se pro něj nasazovat a pracovat. Potíž ovšem nastává, když do tohoto společenství přátel a příbuzných vstoupí někdo nový. Často se cítí jako cizinec a tento jeho pocit někdy trvá tak dlouho, že se po určité době raději opět vzdálí. Zdá se mu, že není tak úplně vítán. Mnohým záležitostem nerozumí, ale málokdo mu je objasní. Sbor je totiž natolik zaměstnán sám sebou, že se nováčkovi nedokáže dostatečně věnovat. Když přichází se svými podněty a snahou něco změnit, ostatní ho upozorní, že to není tak jednoduché. Dá se říci, že nově příchozí ohrožuje identitu tradičního společenství. Ale proč ji vlastně ohrožuje, když jedinou naší identitou má být Ježíš Kristus a nikoli tradice a vzájemné vztahy?

Avšak nový člověk nemá být pro sbor pouze zdrojem znepokojení, ale také inspirace. Přináší cenný pohled na církev zvnějšku. Kritický či pochvalný, ale každopádně překvapivý a nový. Církev díky tomu může zjistit, jak působí na své okolí. Nově příchozí může poukázat na nová témata a nové výzvy pro církev. Obvykle nehledá důvody, proč něco nejde, ale spíš se ptá, jak daného cíle dosáhnout. Bývá plný energie, může společenství občerstvit, je ochoten převzít úkoly, které doposud vykonávali jiní a už jsou unavení. A konečně může také upozornit na tradice, které jsou už neživotné a neplodné, ale stále ještě jsou z úcty udržovány.

Když se soužití nového se starým podaří, dochází nakonec ke vzájemnému obdarování domácích a příchozích, tak jak tomu bylo v jeruzalémském sboru. Tradiční členové se díky novým členům učí novým pohledům na sbor a jeho práci, napravují nedostatky a omyly, kterých se nevědomky dopouštěli, získávají novou sílu k práci. Nově příchozí se díky tradičním členům učí respektovat osvědčené tradice, osahávají si kořeny, bez kterých nemohou žít a rozvíjet se a také vděčně přijímají vše dobré, co se v církvi doposud vybudovalo a na co mohou nyní navazovat. Ježíš jednou řekl: „Proto každý zákoník, který se stal učedníkem království nebeského, je jako hospodář, který vynáší ze svého pokladu nové i staré." (Mt 13,52) Pokud bychom církev budovali jen na tom novém, brzy bychom se odřízli od jediného zdroje života, kterým je Kristus. Pokud bychom ji naopak postavili jen na starém, brzy bychom zakrněli, protože bychom ztratili výhled k přicházejícímu Božímu království. Nové i staré má žít v církvi pospolu, protože uprostřed ní je přece Bůh sám, který je Alfa i Omega, ten, který jest a který byl a který přichází.

Amen.

Ondřej Kolář


© 2005 archa.cz