0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
20. října (úterý)
19:00 sekání třicátníků přes Zoom
22. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
23. října (úterý)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
25. října (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže sestra vikářka Anna Pokorná)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
4. neděle velikonoční - ekumenická bohoslužba (7. května 2006)
Lukáš 24; 13 – 24

Text kázání (Lukáš 24; 13 - 24):
(13) Téhož dne se dva z nich ubírali do vsi jménem Emaus, která je od Jeruzaléma vzdálena asi tři hodiny cesty,
(14) a rozmlouvali spolu o tom všem, co se událo.
(15) A jak to v řeči probírali, připojil se k nim sám Ježíš a šel s nimi.
(16) Ale něco jako by bránilo jejich očím, aby ho poznali.
(17) Řekl jim: "O čem to spolu cestou rozmlouváte?" Oni zůstali stát plni zármutku.
(18) Jeden z nich, jménem Kleofáš, mu odpověděl: "Ty jsi asi jediný z Jeruzaléma, kdo neví, co se tam v těchto dnech stalo!"
(19) On se jich zeptal: "A co to bylo?" Oni mu odpověděli: "Jak Ježíše Nazaretského, který byl prorok mocný slovem i skutkem před Bohem i přede vším lidem,
(20) naši velekněží a členové rady vydali, aby byl odsouzen na smrt, a ukřižovali ho.
(21) A my jsme doufali, že on je ten, který má vykoupit Izrael. Ale už je to dnes třetí den, co se to stalo.
(22) Ovšem některé z našich žen nás ohromily: Byly totiž zrána u hrobu
(23) a nenalezly jeho tělo; přišly a vyprávěly, že měly i vidění andělů, kteří říkali, že je živ.
(24) Někteří z nás pak odešli k hrobu a shledali, že je to tak, jak ženy vypravovaly, jeho však neviděli."


Když Ježíš zemřel, spolu s ním zemřely i naděje a víra jeho učedníků, milovaných přátel a jeho rodiny. Konec na kříži měl za následek, že byla otřesena a rozbita víra v to, že to, co kázal byla Pravda a že kdo je s ním, přebývá v Bohu. Jeho smrtí v pátek odpoledne vše skončilo.

Několik žen přišlo k jeho hrobu, kde zjistily, že je prázdný, a oznámily to, co viděly, několika z Ježíšových dvanácti učedníků. Ale oni se ještě nevzpamatovali z bolesti nad smrtí svého přítele, z celé té šokující události, a proto nechtěli slyšet jeji zpravy.

Následujícího dne po slyšení o vzkřišení Ježíše od těchto žen, dva učedníce se ubírali do Emaus. Vyprávění nás zaujme o to víc, že jde o naprosto všední příběh. Ti dva učedníků, jako by byli nějací lidé z nás. Cesta do Emaus na nás působí jako by to byla naše cesta v běžném životě, po které chodíváme každou neděli do kostela. Šli a rozmlouvali spolu o událostech obklopujících jejich učitele, jehož následovali coby Krista, učitele, který byl zrazen, zajat, prodělal bolestivé mučení, zažil úzkost z osamocené smrti na kříži mezi dvěma zločinci v den popravy. Kráčeli skrze město, kde palmové ratolesti, kterými davy lidí radostně vítaly jejich učitele Ježíše, když před několika dny vjížděl na oslátku do Jeruzaléma, se zvadlé a polámané povalovaly na cestě, a kde z jejich plášťů, jež byly předtím jako rudý koberec prostřeny na cestě, po níž se Ježíš na oslíku ubíral, zůstala jen hromada cárů. Na této cestě potkali neznámého člověka. Nepoznali, že tento cizí člověk je právě vzkříšený Ježíš. Nemohlo to být tím, že by učedníci po několika dnech zapomněli tvář svého mistra. Je to opravdu podivné, že ho nepoznali. Lukáš to omlouvá slovy „Ale něco jakoby bránilo jejich očím, aby ho poznali.“ Když se spolu bez přestání bavili o tom, co se stalo, neznámý člověk Ježíš, kráčející vedle nich, se vmísil do jejich hovoru. V sedmnáctém verši se jich ptá: „O čem to spolu cestou rozmlouváte?“. Oni zůstali stát plni zármutku a odpověděli. . „Ty jsi asi jediný z Jeruzaléma, kdo neví, co se tam v těchto dnech stalo.“ Když dorazili ke svému cíli do Emaus, již se smrákalo. Pozvali neznámého, aby s nimi povečeřel a odpočinul si přes noc, než půjde dál. Když seděli při večeři u stolu vzal neznámý chléb, vzdal díky a rozlámal jej. Když lámal chléb, tu se jim oči otevřely a poznali, že ten, kdo s nimi sedí u stolu je vzkříšený Ježíš. Ihned se spěšně vrátili do Jeruzaléma, vyhledali učedníky a vyprávěli jim, co se stalo. Když vyprávěli o jeho vzkříšení, Ježíš stanul uprostřed nich. Objevil se uprostřed jejich hovoru o vzkříšení. Vstoupil bez klepání. Přestože mu nikdo neotevřel dveře, aby mohl vejít, stál náhle mezi nimi. Žádná situace nemůže vzkříšeného Krista zastavit. Ať je zeď neúspěchu, skleslosti, smutku a zoufalství jakkoli vysoká a pevná Ježíš zemřelý na kříži a znovu vstalý z mrtvých jí proniká a vstupuje dovnitř. Vzkříšený Ježíš nám dnes sděluje, že není mysl, která by neměla naději. Na tomto světě, v tomto vesmírném prostoru není žádné místo, kam by se Ježíš nedostal. Všechny události přinášející neúspěch, skleslost a zoufalství přivolávají jeho soucit, všechen čas našeho potěšení a smutku, radosti a trápení je jeho obdobím.

Avšak se učedníci zděsili a byli plni strachu. Nemohli tomu uvěřit. Mysleli si, že vidí ducha. Ježíš se jich zeptal: „Proč jste tak zmateni a proč vám takové věci přicházejí na mysl?“ Nezmohli se na slovo. Nejspíš na Ježíšovu otázku neuměli odpovědět.

Proč se já i vy občas bojíme a máme pochybnosti? Jestliže já i vy věříme v Boha, jestliže věříme, že lidem milujícím Boha se vše děje, tak jak má, proč se tedy bojíme? Ani my, stejně jako tehdy učedníci, neumíme na tuto otázku odpovědět. Ježíš jim v 39. verši říká: „Podívejte se na mé ruce a nohy: vždyť jsem to já. Dotkněte se mne a přesvědčte se: duch přece nemá maso a kosti, jako to vidíte na mně.“ Duch nemá ruce ani nohy, nemá maso ani kosti. Vzkříšený Ježíš, který se zjevil učedníkům, nebyl duch, měl maso a kosti, a proto se jej my můžeme dotknout, můžeme ho cítit.

Když s někým hovoříme, očekáváme, že bude našim myšlenkám a smyslu našich slov rozumět. Stejně tak si přál Ježíš, aby mu někdo rozuměl. Avšak vzkříšený Ježíš nedokázal učedníky přimět k porozumění ani svým masem a kostmi.

Ježíš se zeptal své učedniky, kteří nemohli tomu pro samou radost uvěřit; „Máte tu něco k jídlu?“ Myslím si, že je to překvapiva otázka v Písmu. Ježíš měl stejně jako jeho učedníci hlad. Podali mu kus pečené ryby a On s nimi pojedl. Je to úžasná scéna. Ježíš, který lámal a dával chléb dvěma přátelům, kteří šli do Emaus, připravuje stůl se svými učedníky, kteří mu opět nevěří. Po zmrtvýchvstání se v evangliu Ježíš stolující se svými učedníky objevuje často. V Janově evangeliu na břehu Galilejského jezera pro ně připravil bohatou snídani.

Česká evangelická církev nově objevila slova o církevní tradici společného pokrmu s Pánem, a má také zkušenost s uplatněním této tradice dokonce i při reformě církve. Naproti tomu u korejské církve se dosud význam zkušenosti se společnou večeří Páně nepřenesl do bohoslužby a do života. Proto je tato bohoslužba, kladoucí důraz jak na kázání, tak na večeři Páně, pro nás korejské bratry a sestry stále nezvyklá a přijímaná se smíšenými pocity. Ovšem význam „společného jídla“ dobře chápeme i my korejští věřící. Jídlo je nezbytné pro zachování života. Tím, že si jídlo nenecháváme pro sebe, ale sdílíme je s ostatními, můžeme pocítit naši pravou lidskou tvář.

Jeden korejský básník pěje.

Pokrm jsou Nebesa.
Stejně jako člověk nemůže mít nebe pro sebe,
tak i pokrm se má navzájem sdílet.

Dělení se o jídlo souvisí s vědomím solidarity mezi lidskými bytostmi. Proto když se při jídle dělíme s ostatními, lze občas zakusit, jak se uzavřená srdce otvírají. Tuto zkušenost popisuje Lukáš ve verši 45, když zaznamenává, jak Ježíš při společném jídle „Jim otevřel mysl.“

Vzkříšený Ježíš, který otevřel naše mysli, nám dává porozumět Písmu a sděluje nám, jak se chovat k Němu, který trpěl, zemřel a posléze vstal z mrtvých. V létě roku 1989 se v Soulu konalo 22. shromáždění Světové aliance reformovaních církví. Tehdy Aliance učinila prohlášení, že v důsledku zaměření církevních reformátorů na regionální církve, získaly tyto charakter církví oblastních, státních a národních, což je překážkou ve směřování k církvi obecné. Když jsem toto prohlášení slyšel, uvědomil jsem si překvapivou skutečnost, že mnohé dnešní sbory žijí s myslí uzavřenou ve vlastních tradicích a dogmatech. A zjistil jsem také, že stejný jev mohu pozorovat i ve vlastním nitru.

Vzkříšený Ježíš při společném jídle u stolu Pána otevří naše mysli a praví, že poselství o pokání za hříchy a odpuštění bude zvěstováno všem národům. Pokání za hříchy a odpuštění hříchů nám připomíná Pánův kříž. Německý teolog Moltmann říká, že Ježíšův kříž je symbolem, který charakteristickým způsobem odlišuje křesťanskou víru. Bez kříže by se křesťanství stalo jen náboženstvím laciné milosti. Apoštol Pavel říká v listu bratřím Korintským. “Den ze dne hledím smrti do tváře - ujišťuji vás o tom, bratři, při všem, co pro mne znamenáte, v Kristu Ježíši, našem Pánu!” Bonhoeffer ve svém boji s německou církví řekl: “Když Kristus k sobě povolává člověka, říká mu, aby k němu přišel a zemřel.” Pokání a odpuštění jsou křesťanským životním postojem, způsobem života ve stínu kříže. Překračuje to všechny kulturní, rasové, časové a prostorové lidské rozdíly a mezery. Jak praví verš 48 textu, svědky kříže jsme právě my. Toto prohlášení, nám adresované vzkříšeným Ježíšem, je z jeho pronesených slov nejpřekvapivější. Kdo jsme my? Lidé pochybovační, bázliví, lidé s velmi omezenou způsobilostí. Cožpak nevyznívají Ježíšova slova “Vy jste toho svědky”, určená nám nedostatečným, jako “Nemám jiný záměr kromě vás”? Přichází a dává nám poznat, že jsme svědky Pána, který zemřel na kříži a vstal z mrtvých. To, co nám přichází říci je: „Nemám jiný plán, nežli vás.“

Pán si je samozřejmě vědom nedokonalosti nás ustrašených, bázlivých a nevěřících. A tak ve 49 verši praví „Hle, sesílám na vás, co slíbil můj Otec; zůstaňte ve městě, dokud nebudete vyzbrojení mocí z výsosti.“ „Nesmíte dělat nic, dokud neobléknete šat moci přicházející shůry.“ Jinými slovy to znamená, že náš Pán nás obdaří vším potřebným, abychom se mohli opravdu stát svědky.

Milí bratři a sestry, Modlím se, aby se po vzkříšení stal dnešní Boží stůl místem opětovného setkání se zmrtvýchvstalým Pánem. Modlím se, aby se stal stolem otvírajícím naše mysli. My všichni, kteří jsme jedno u Božího stolu, jsme svědky Evangelia pokání a odpuštění, které překoná všechny překážky tohoto světa a bude rozšířeno mezi všechny národy. Amen

Jong Sil Lee


zpět ...
© 2005 archa.cz