0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
20. října (úterý)
19:00 sekání třicátníků přes Zoom
22. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
23. října (úterý)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
25. října (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže sestra vikářka Anna Pokorná)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
5. neděle postní (13. března 2016)
Matouš 10; 16 - 20

Text kázání: Matouš 10; 16 - 20
(16) Hle, já vás posílám jako ovce mezi vlky; buďte tedy obezřetní jako hadi a bezelstní jako holubice.
(17) Mějte se na pozoru před lidmi; neboť vás budou vydávat soudům, ve svých synagógách vás budou bičovat,
(18) budou vás vodit před vládce a krále kvůli mně, abyste vydali svědectví jim i národům.
(19) A když vás obžalují, nedělejte si starosti, jak a co budete mluvit; neboť v tu hodinu vám bude dáno, co máte mluvit.
(20) Nejste to vy, kdo mluvíte, ale mluví ve vás Duch vašeho Otce.


Copak je to za pastýře, když své bezbranné ovečky posílá mezi divoké a hladové vlky? Byl by zázrak, kdyby nebyly hned v následujícím okamžiku roztrhány. A přece se ten zázrak děje. Pán své učedníky neposílá na jistou smrt – ačkoli i s touto krajní možností je potřeba počítat. Nevede je do předem ztracené bitvy jako šílený generál, který je kvůli pochybné vidině vítězství ochoten obětovat cokoli. Ta bitva právě není předem prohraná, ale předem vyhraná. Nepřítel sice není úplně na hlavu poražen. Může nám ještě způsobit ztráty. Ale konečné vítězství už je jisté. Boží království přijde, ať se to lidem líbí, nebo ne. Už o ně nikdo nemusí bojovat – a učedníci teprve ne. Ti mají být pouze jeho posly, tedy všude vyhlašovat, že tu co nevidět bude, aby se na to všichni mohli připravit.

Jednoduchá cesta je ale nečeká. Tak to ovšem s Božím lidem bylo vždycky. Kolikrát přece hrozilo, že bude Izrael roztrhán okolními, obvykle mnohem početnějšími a silnějšími národy? O přežití musel bojovat už Abraham a ostatní praotcové. V Egyptě se zdálo, že Izrael přestane jako národ existovat. Ale nebezpečí číhalo i potom, na poušti na cestě za svobodou. A pak znovu v zaslíbené zemi, kdy Izrael ohrožovaly nejen cizí národy, ale především jeho vlastní svéhlavost. Babylonské zajetí pak byla hotová pohroma – a přece to nebyl konec. Hospodin si svůj lid nenechal nikým vzít.

Jako ovce mezi vlky se jistě cítila i právě vzniklá církev. Nejprve čelila pronásledování ze strany židů, že prý uctívá falešného mesiáše. Nedlouho poté ze strany Římanů, kteří pro změnu v křesťanech spatřovali ateisty, protože se odmítli podrobit státnímu náboženství.

Později to ovšem byla církev sama, kdo pronásledovala – ale to už je jiná kapitola.

Také dnes jsou křesťané na mnoha místech světa vystaveni útlaku. Ale my v Evropě si celkem nemáme nač stěžovat. Jako ubohé ovečky se cítit nemusíme. A přece často zažíváme strach. Nikdo nás sice nezakazuje a nebrání nám v životu, ale taky nás nikdo moc nebere vážně. Mám-li zůstat u přirovnání z říše přírody, řekl bych, že se církev dnes často cítí jako takový ohrožený druh. Všude kolem nás prý žije spousta silných a životaschopných zvířat, na první pohled zajímavých a atraktivních. My se mezi nimi skoro ztrácíme. Nanejvýš se můžeme prokázat dlouhým a úctyhodným rodokmenem. Pár biologů to jistě zaujme a napíšou o tom článek do časopisu. Ostatní si nás ale možná ani nevšimnou. A evoluce je nemilosrdná. Z kolika ohrožených druhů se každým dnem stávají druhy vymřelé…

Ale konec s tím sebelitováním. Právě úvahy tohoto druhu nám Ježíš zakazuje. Ovce možná vzbuzuje lítost, ale další zvíře, k němuž nás Ježíš přirovnává, tak rozhodně nepůsobí. Právě naopak: had je symbolem vychytralosti, lstivosti a zákeřnosti. Není divu, že jeho podobu na sebe kdysi vzal sám ďábel. Je nebezpečný a každý z něj má strach. Ano, jsme posláni jako ovce mezi vlky. Ale to neznamená, že se máme jako ovce chovat. Právě jistota, že Bůh se o nás postará i uprostřed sebevětšího nebezpečí, nám má zvednout hlavu. Nesmíme naříkat nad tím, jak jsme bezvýznamní. To je postoj ovce. My se máme chovat jako hadi.

Co to ale znamená? Z hadů si podle Ježíše máme vzít především chytrost. České překlady tohoto místa sice volí jemnější slovo „opatrnost“ či „obezřetnost“, ale myslím, že „chytrost“ je přesnější. Chytří lidé se dokážou rychle zorientovat. Umí rozpoznat, co jim přinese užitek a čemu se raději vyhnout. Mají šestý smysl, schopnost číst mezi řádky, dopátrat se záměrů druhých. Vždy správně vyhodnotí situaci a podle toho se zařídí. Jistá obezřetnost, opatrnost a nedůvěra k chytrosti jistě taky patří. Zní to pro vás málo zbožně? Ano, chytrost sama o sobě není žádnou ctností. Ale to neznamená, že nemůže být použita k dobrým účelům.

Ty účely se přitom mohou měnit. V prvních křesťanských stoletích či v totalitních režimech chytrost umožňovala vyhnout se zbytečným konfliktům. Zahrnovala umění být utajen, schopnost žít v ilegalitě. Kdyby křesťané, co za války ukrývali židy před transportem do koncentráku, nebyli chytří, moc lidí by asi nezachránili. Chytří lidé se nevrhají ochotně do chřtánu nepřítele; dokážou naopak využít jeho hlouposti a třeba ho i obelstít.

Jsem přesvědčen, že i dnes je chytrosti zapotřebí, i když se projevuje jinak. Být chytrý dnes znamená především se dobře vyznat v době, v níž žijeme; udělat si na ni vlastní promyšlený názor na základě spolehlivých informací a nenechat se obalamutit různými polopravdami. Chceme-li své současníky oslovit, musíme je nejprve dobře poznat a nespokojit se jen s předsudky. Chytrost nám také umožňuje prokouknout faleš, ohlupování, mediální masáž, líbivé řeči politiků i obchodníků. Chytrost nás lépe vyzbrojuje proti všemožným lákavým bůžkům a modlám tohoto světa. Ve zkratce řečeno: Chytrý věřící není naivní věřící. Věří tomu, co si víru zaslouží, a strhává božskou masku všemu, co si víru nezaslouží.

Nezapomeňme ovšem ještě na jedno zvířátko, k němuž jsme přirovnáváni. Je to holubice. Z té si máme zase odnést bezelstnost. Není to trochu v rozporu s tou hadí chytrostí? Protiklad je jen zdánlivý. Chytrost, obezřetnost a pronikavý úsudek – to vše by totiž bylo k ničemu, pokud bychom v tom všem zapírali Krista. Chytrost nesmí být zneužita k tomu, abychom se šikovně vykroutili ze své povinnosti být Kristovými svědky – za všech okolností a ve všech dobách. Dějiny církve znají spoustu taktiků, kteří si mysleli, že to mohou hrát na obě strany, že mohou sloužit Bohu i ďáblu zároveň. Výsledkem bylo, že ďábel se radoval a Boží věc byla poškozena.

Ti věřící, co se odmítli zaplést s ďáblem, se ale občas dostali i k výslechu a soudu. Obdivuji všechny chytré křesťany, kteří v tu chvíli odložili svou chytristiku stranou a vydali prosté a jasné svědectví o Kristu. A třeba za to i zaplatili životem. Mučednictví se sice nemá vyhledávat, ale čas od času přijde chvíle, kdy je nutné ho přijmout. I dnes máme dost příležitostí k tomu, abychom o Kristu mluvili. Ne vždy to dokážeme. Vězení ani popravy nám sice nehrozí, ale být pokládán za blázna, tmáře či slabocha také není nic příjemného. Často se navíc obáváme, že nezvolíme ta správná slova. Že Boží věc překroutíme a zatemníme. Nebo dokonce že v rozhodující chvíli úplně ztratíme řeč.

Tyto obavy jsou pochopitelné. Mluvit o Bohu je dnes náročnější než dřív. Už samotné slovo „bůh“ se stalo naprosto matoucím. Každý si pod ním představuje něco jiného a někdo možná vůbec nic. Podobné je to i s jinými velkými křesťanskými slovy. Pro mnoho lidí zní dutě a nesrozumitelně.

A přece si v tomto ohledu nemáme dělat zbytečné starosti. Jak máme oslovit své současníky? Jednoduše. Až začneme mluvit, bude nám dáno, co máme říct. Duch svatý bude mluvit v nás a za nás. Mám radost z toho, jak je to tu přímočaře zaslíbeno. Naší nadějí není jen, že nad námi Bůh drží ochrannou ruku, takže nám vyhynutí nehrozí, třebaže jsme druh ohrožený. Naší nadějí je také, že Bůh je tu v tom všem s námi. Stačí jen, abychom se odvážili vydat svědectví. A abychom se příliš nezaměstnávali otázkou, jak tu udělat. Kdo dlouho váhá, zda to, má o Bohu říct, řekne správně, tak nakonec neřekne nic. A to je to nejhorší. Zkusme tedy mluvit – neuměle, koktavě, s bázní. A Bůh už se postará o zbytek.

Ondřej Kolář


zpět ...
© 2005 archa.cz