0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
20. října (úterý)
19:00 sekání třicátníků přes Zoom
22. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
23. října (úterý)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
25. října (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže sestra vikářka Anna Pokorná)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
16. neděle po Trojici (20. září 2015)
Jan 16; 23 – 28 + 33

Text kázání: Jan 16; 23 – 28 + 33
(23) V onen den se mě nebudete již na nic ptát. Amen, amen, pravím vám, budete-li o něco prosit Otce ve jménu mém, dá vám to.
(24) Až dosud jste o nic neprosili v mém jménu. Proste a dostanete, aby vaše radost byla plná.
(25) To vše jsem vám říkal v obrazech. Přichází hodina, kdy k vám už nebudu mluvit o Otci v obrazech, ale budu jej zvěstovat přímo.
(26) V onen den budete prosit v mém jménu a neříkám vám, že já budu prosit Otce za vás;
(27) vždyť Otec sám vás miluje, protože vy milujete mne a uvěřili jste, že jsem vyšel od Boha.
(28) Vyšel jsem od Otce a přišel jsem na svět. Teď svět opouštím a navracím se k Otci.“
(33) To jsem vám pověděl, abyste nalezli ve mně pokoj. Ve světě máte soužení. Ale vzchopte se, já jsem přemohl svět.“


Zažíváme radosti, hltáme zážitky. Ale nikdy nezažíváme radost dokonalou. Žádné definitivní, bezmezné uspokojení. Tak to je, i když si to obvykle pro jistotu neuvědomujeme, abychom své už beztak omezené radosti ještě o jakýsi kousek neomezili.

Zažíváme radosti, o nichž někdy říkáme, že jsou dokonalé. Ale to říkáme jen v nevlastním, přeneseném smyslu. Přicházejí a pak končí – a někdy si stýskáme, že skončily. Z minulých radostí můžeme trochu čerpat, ale jimi přímo už žít nemůžeme. Čím mohou být, když skončily?

Zažíváme radosti, ale jak vlastně radosti rozumíme? Mnohé nás mate. Žijeme totiž v systému, který neustále produkuje uspokojení. A vedle toho se spousta neštěstí odehrává na televizních obrazovkách, kde vypadá jako neškodné neštěstí. A pak se snadno stane, že žijíce v uspokojení ztrácíme citlivost pro cizí neštěstí, které nemusí být jen na obrazovkách, ale třeba hned za rohem. A co když z toho vzniká i otupělost vůči radosti samé? Otupělost, která nutí stále víc radost něčím dopovat?

Pokud takto či jinak nebudeme v současných radostech vidět absolutní hodnoty a troufneme si je relativizovat, můžeme se nachystat na to, co se v dnešním biblickém čtení říká a co evangelista Jan podává jako Ježíšovu promluvu. Tam se totiž píše o radosti, která není relativní.

Abychom jí lépe porozuměli, může nám napomoci upozornění, že citovaná slova patří do poměrně obsáhlého souboru Ježových promluv, jimž se říká „Ježíšovy řeči na rozloučenou“. Z toho lze totiž vyrozumět ladění, téma i některé jednotlivé motivy. Ježíš se loučí před cestou na Golgotu a z jeho slov přitom zaznívá ubezpečení, ujištění, upokojení. Zaznívá něco, co zaplašuje stíny té cesty.

Ta slova jsou určena prvotně pro apoštoly. Ti prožili poslední Ježíšův čas, a proto ta slova patří předně jim. Ale prostřednictvím jich i čtenářům a posluchačům.
A tak tu čteme, jak Ježíš naznačuje: odcházím, ale pro vás tím vše nekončí. Nemusíte se bezradně rozhlížet, nýbrž proste, proste v mém jménu – a očekávejte naplnění. Až se naplnění začne objevovat, pak opět budete prosit v mém jménu – až tam se protáhne čas, v němž se nacházíte.

Takové ujišťování nás ale může samo dostat do náramných nejistot. Vždyť se neříká, o jakou prosbu má či může jít. O jakoukoli? Splní se nám, co nás napadne? To jistě ne, to by z onoho ujištění učinilo jen vágní frázi. Spíš je tomu tak, že výzva k prosbě počítá s tím, že pravá lidská potřeba a boží vůle si navzájem odpovídají. K takovému předpokladu nás totiž vedou slova „v mém jménu“ - „o cokoli budete prosit v mém jménu“. Obsah prosby má být viděn z hlediska Ježíšova života a jeho učení.

Nato se hned dozvídáme, že prosba má být splněna – a že se to má dít proto, aby radosti nic nechybělo, aby radost byla úplná a plná, úplně plná. Takže apoštolové nejsou instruováni k prosbě, nýbrž vybídnuti, aby své obličeje ryjící v zemi zvedli směrem k nebi.

Apoštolové se totiž nacházejí v prekérní situaci, v situaci, kdy potřebují ujištění, aby na své cestě vytrvali a neselhali. A tu prekérní situaci jim způsobuje „svět“. Ne svět jako kosmos, který zkoumá astronomie, ani svět z televizních zpráv. Je to svět ve smyslu prostředí, v němž se sami nacházejí a působí a který je přitom sférou lidí, kteří je nenávidí.

Prekérní, tíživá situace na člověka doléhá – a tehdy si člověk nezřídka uvědomuje, jak nepatrný je sám vůči dějům, které ho obklopují. A může si přitom také uvědomit, že není odkázán jen sám na sebe, že není tvůrcem všeho a pánem zeměkoule. Okolnosti ho obklopují a někdy ho tísní. Je stále něčím podmiňován. Zmiňovaný pojem „boží vůle“ pak ale znamená, že to všechno podmiňování je samo podmíněno. „Boží vůle“ je podmínka, která překračuje svět a všechny jeho nejednoznačnosti a rozpornosti, které jsou i s ní v rozporu.

Takže vidíme, že prosba, o níž jsme četli, není prosbou o libovolné něco. Je to prosba v Ježíšově jménu, jaká dosud nezazněla.

Prosba v Ježíšově jménu – to zároveň znamená: prosba pro čas, kdy Ježíš už nebude fyzicky přítomen mezi svými současníky. A přitom tato prosba není pouhou náhražkou. Má nechat zakoušet předběžně, na způsob ochutnávky – přechod od rozporuplného času do pokojné věčnosti. Do pokoje, který přitom proniká do tohoto času, takže se na něj můžeme zaměřit. A tak ten, kdo prosí v Ježíšově jménu, nejen Bohu předává svou prosbu, nýbrž svými slovy, a tedy svou myslí – a v důsledku toho sám jako lidská osoba se k Bohu vztahuje. A sice s nadějí, že získá podíl na tom, co naše existenční rozpory přesahuje. Znamená to být přítomen zcela nové budoucnosti. Kdo se drží jen frází o tom, že „žijeme zde a nyní“, tomu těžko porozumí, protože tato fráze jen fixuje strachy z budoucích věcí. Když ale přestaneme do představ o budoucnosti promítat své nynější rozpornosti a strachy a když přesměrujeme svou mysl k osobě Krista – jako osobě, poskytující orientaci, pak odtud plyne ona jistota, k níž směřuje prosba.

Co ale znamená osoba Krista v této souvislosti? Je-li osobou poskytující orientaci, není jen mluvčím nějakého chlácholení. Vyjděme ale z toho že jeho smrt je událost, při níž se hloubka lidských rozporů promítla do jedné osoby. A jeho vzkříšení je zase proměna jako překonání těchto rozporů – zosobnění čistého života, naprosto nezávislého na materiálních podmínkách. Právě zaměření na tyto dva momenty má určovat perspektivu apoštolů v našem čtení. Je to ovšem jen řečeno dnešními slovy.

Onen den a ona hodina teprve přijde. Ježíšova úloha ještě není u konce. Očekávání se teprve otvírá – a právě proto prosba dostává smysl. Prosba není prosbou bez budoucnosti. Prosba je nasměrováním mysli do budoucnosti, v níž se naplní očekávání. Budoucnost nepřivolává, nevytváří, ale předjímá. Budoucnost není něco, o čem bychom mohli mluvit přímo na základě zkušenosti, jestliže jsme budoucnost ještě nikdy nezažili. Ale máme možnosti, jak o ní vůbec mluvit – jako je příslib, výzva, očekávání nebo právě prosba.

Kdy se má ale očekávání pokoje naplnit? V evangeliu podle Jana se nijak zvlášť nemluví o brzkém naplnění nadějí. A přitom do jeho perspektivy nepatří ani dlouhodobé výhledy a plány, které by směřovaly k radosti ze splněných přání a životních úkolů. Takováto radost z dokončeného běhu na dlouhou trať je ovšem v dnešní době poněkud na ústupu. Vždyť se stále stupňují nároky na brzké výsledky a rychlý efekt. Což je ovšem paradoxně situace, o níž se myslím mnoho nepřemýšlí. Takové přemýšlení by chtělo také hodně času. Nicméně právě to je situace vhodná k novému promyšlení eschatologické naděje – naděje v překonání existenčních rozporů, v definitivní, to jest bezmezné překonání.

Jak je nám jistě zřejmé, mnohé, o čem tu uvažujeme, potřebuje ještě dále promýšlet. Kroužíme kolem tématu definitivní radosti – ale naše úvahy se nemohou nikdy definitivními stát. Našim úvahám ještě do definitivní radosti hodně zbývá.

Naproti tomu že radost příštího věku má být dokonalá – to znamená, že nebude částečná, dílčí, nedodělaná, taková, jak se jeví jen z jedné perspektivy. Ani to nebude radost dočasná – to by nekonečno muselo někde končit. Ani to nebude radost, která by se zkazila. Není to radost odvoditelná ze světa, a ze světa nenávisti už teprve ne.

Je ovšem velkým nepochopením, když se eschatologie, řeč o posledních, nejzazších, definitivních věcech chápe jako popření světa. Nikde se v bibli neříká, že člověk není z masa a kostí, naopak. Eschatologie poskytuje spíš výhled k překonání světa a zničení toho zlého. Výhled k negaci negativního. Zmizí protiklad dobra a zla – a to nové pak bude těžko pochopitelná jinakost v porovnání s tímto protikladem. Proto také se nedá říci, že by ta radost vyplývala z něčeho určitého. Obejde se bez otázky na něco. Jde o radost z věčného „dnes“ ve svobodě od starosti a od strachu z budoucnosti.

Doposud jsme se ale v úvahách drželi začátku našeho čtení. Nebude ale na škodu udělat jeden krok dál, a naskytne se nám ještě další pohled. Je tu verš 25 a v něm jakýsi pokyn k výkladu. Když tu Ježíš říká apoštolům, že k nim dosud mluvil hádankovitě, tak proto, že radikálně nová budoucnost se nachází v zásadním napětí s rozporuplnou existencí ve světě. Zprostřed rozporuplností se nedá přímo a jasně rozumět tomu, co je mimo ně. O tom můžeme mluvit neurčitě, symbolicky – vždyť se to vymyká smyslové zkušenosti. Poznávat můžeme nyní jen ochutnávky. Ale díky těm ochutnávkám nebude budoucí zcela nečekané. A hlavně: co se nyní jeví záhadné, nejasné, neurčité – to se „v onen den“, v den nového příchodu Páně, to se projasní při přímé zkušenosti. Ne tedy pomocí nynější teorie. Na rozhraní tohoto a příštího věku přijde hodina projasnění, hodina, kdy „Otec“ nebude dostupný po klikatých oklikách. To je řečeno proto, abychom se netrápili vlastním nerozuměním, aby nás naše nerozumění nestahovalo do nejistot. Namísto toho má přijít nové, jiné rozumění, které je jiného druhu než porozumění textu pomocí výkladu. Zkušenost přijímání toho, co přijde od Ježíše, ale ne cestou přes svět.

A tak tedy co říci na závěr? Na závěr – vzhledem k závěru dnešního čtení. Závěrečný verš zdůrazňuje důvod Ježíšovy řeči. O důvodu víme, že spočívá v nalezení pokoje v osobě Ježíše. Ježíš zosobňuje spásu – neboli překonání rozporností světa – a jeho řeč ukazuje právě k tomuto cíli. Jeho řeč je řeč ke spáse – ne tedy nezaujatá informace, nýbrž poselství pro lidi a kvůli nim, aby svýma vlastníma nohama šli pravým směrem. Poselství o pokoji – což je slovo, které v hebrejštině je přímo synonymem spásy (ŠÁLÓM) a v Novém zákoně tato asociace ještě zaznívá.

Tento pokoj je totožný s absencí soužení a s překonáním nenávisti. - Teď abych začal vysvětlovat, co je nenávist – mluvíme o fobiích, o xenofobii a islamofobii – a neskrývá se za těmito slovy pořádná dávka nenávisti? A není zbraní proti nenávisti láska? Kolik ovšem lásky se vzdouvá proti nenávisti, která bují v české společnosti? Asi škoda slov.
Mluvím o tom nyní proto, že pokud chceme rozumět pokoji jako překonání nenávisti a vůbec existenčních rozporů, musíme být vůči těmto rozporům vnímaví a zároveň hledět dál – směrem k nekonečnu. A pokud jsme vnímaví vůči pokoji, nemusejí nás nepokoje děsit a srážet na kolena.

Vůbec si můžeme třeba právě nyní uvědomit, že nás biblická řeč přesazuje do jiné perspektivy. Nemůžeme ji vnímat tak, jako vnímáme držení volantu, nakupování nebo práci na zahrádce. Nevšední není k tomu, aby bylo vnímáno všedně.

A když se postavíme do nevšední perspektivy, nemusejí nás pohoršovat podivnosti, které jsme slyšeli třeba v dnešním čtení. Poslední z těch podivností jsou slova o tom, že Ježíš „přemohl svět.“ Ostatně jsme už naznačili, že nejde o svět ve smyslu astronomie nebo podle televizních zpráv, Jde tu o svět jako o sféru nenávisti, jíž bude konec, a o níž je užitečné vědět, že není nekonečná. Dávno už sice neklademe příchod nového věku, příchod nekonečného pokoje do nejbližší budoucnosti tak jako první křesťané. Ale výhled k němu může stále relativizovat všechny existenční starosti a strachy, a tím naznačovat, že potýkat se s nimi není bez výhledu. Až v cíli výhledu bude vaše radost úplná.

Písně:

Pán Bůh je přítomen – 166
Píseň napsal v 17. století reformovaný pastor Joachim Neander, který ovšem zemřel mlád ve 30 letech; říká se o něm, že se rád procházel v okolí Dusseldorfu, a proto po něm bylo pojmenováno údolí Neandertal, kde byly později nalezeny jisté kosterní pozůstatky

Jak jasně záříš, hvězdo má – 271
Písničku napsal v 16. století lutherský farář a skladatel, Philipp Nicolai (1556-1608) nesmírně zajímavá osobnost, s pohnutými životními osudy, autor mnoha knih

Kdo Bohu ve všem oddává se – 554
Písničku napsal v roku 1641 duryňský skladatel Georg Neumark (1621–1681 in Weimar), mj. činovník první německé jazykové akademie (Societas fructifera) ve Výmaru, Jedná se o jeho nejznámější píseň, kterou sám označoval za píseň útěšnou (čímž zapadá do souvislosti Třicetileté války) a vydal ji ve sbírce svých písní „Rozrostlý hudebně-poetický les potěšení“

K textu bylo napsáno přes 20 melodií a melodie sama využita pro mnoho jiných písní, takže se jedná o jeden z hlavních příkladů protestantské písňové tvorby

Bože, jenž jsi v nebesích – 378
Autorem písně je Melchior Vulpius, vl. jm. Fuchs (kol. 1570 až 1615), duryňský skladatel, který působil na přelomu 16. a 17. století jako vyhlášený kantor ve Výmaru. Píseň byla počeštěna již 1623 díky Jiřímu Třanovskému

Ó ujmi ruku moji – 559
Ta prosba dostává svůj smysl díky osobním spojitostem, které Ježíšova řeč líčí vzápětí: Je to předně vztah lásky. Lásky, která vychází od Otce k apoštolům a která apoštoly spojuje s Ježíšem. Láska je tím, co apoštoly začleňuje do Ježíšovy cesty. Tu cestu si představme jako osu všeho. Tak jako v Bohu má všechno své východisko a tak jako v něm má všechno své vyústění, i když se to sebevíce od východiska vzdálilo – tak předně Ježíš vyšel od Otce a opět se k němu vrací.

A my se můžeme sami vrátit k předchozím úvahám o tom, co podmiňuje naše životní způsoby a že tyto podmínky jsou samy podmíněny. Když se srovnáváme s někým větším, než jsme my, míváme nezřídka dojem poníženosti. Někdo se zase dělá, že je větší, než ve skutečnosti je, a ponižuje druhé. Právě tyto dojmy si ale nesmíme spojovat s odkázaností na boží vůli, jež je právě tím, co ony ponižující okolnosti překračuje.

Slova „Otec sám vás miluje“ poukazují právě k tomu. Je jedna ze zvláštností Evangelia podle Jana, že se v něm mluví o „lásce“, resp. „boží lásce“ jako o kosmické moci, která drží svět pohromadě navzdory jeho destruktivním procesům, zajišťuje převahu života nad smrtí. Láska nikoho neponižuje.

V pohnuté chvíli Ježíš takto promlouvá útěšně k apoštolům – vyzývá k prosbě, která by vyslovila podstatu jejich chvíle, ujišťuje novým časem, očekávaným pokojem a radostí. Ale od času té promluvy se toho už tolik odehrálo a přes to časové rozmezí na nás vanou roztodivné nejasnosti, které nás znejisťují – a působí tak opak toho, co je smyslem oné řeči.

Jiří Hoblík


© 2005 archa.cz