0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
20. října (úterý)
19:00 sekání třicátníků přes Zoom
22. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
23. října (úterý)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
25. října (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže sestra vikářka Anna Pokorná)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
Předposlední neděle v církevním roce (15. listopadu 2015)
Genesis 12; 10 - 20

Text kázání: Genesis 12; 10 - 20
(10) I nastal v zemi hlad. Tu Abram sestoupil do Egypta, aby tam pobyl jako host, neboť na zemi těžce doléhal hlad.
(11) Když už se chystal vejít do Egypta, řekl své ženě Sáraji: „Vím dobře, že jsi žena krásného vzhledu.
(12) Až tě spatří Egypťané, řeknou si: ‚To je jeho žena.‘ Mne zabijí a tebe si ponechají živou.
(13) Říkej tedy, žes mou sestrou, aby se mi kvůli tobě dobře dařilo a abych tvou zásluhou zůstal naživu.“
(14) Když pak Abram vešel do Egypta, spatřili Egypťané tu ženu, jak velice je krásná.
(15) Spatřila ji také faraónova knížata a vychválila ji faraónovi. Byla proto vzata do domu faraóna
(16) a ten kvůli ní prokázal Abramovi mnoho dobrého, takže měl brav a skot a osly i otroky a otrokyně i oslice a velbloudy.
(17) Ale faraóna a jeho dům ranil Hospodin velikými ranami kvůli Abramově ženě Sáraji.
(18) Farao tedy Abrama předvolal a řekl: „Jak ses to ke mně zachoval? Proč jsi mi nepověděl, že to je tvá žena?
(19) Proč jsi říkal: ‚To je má sestra‘? Vždyť já jsem si ji vzal za ženu. Tady ji máš, vezmi si ji a jdi!“
(20) A farao o něm vydal svým lidem příkaz. Vyhostili jej i jeho ženu se vším, co měl.


Milé sestry, milí bratři,

učedník Petr měl jasno. Vydal se za Kristem a nic složitého nejspíš nečekal. Vzdal se svého jistého, opustil rybaření a následoval Ježíše. Vzal svého mistra vážně a šel. Nepochybně myslel vážně svá slova, že on nikdy. Nezradí, nezapře, nezklame. On ne. Možná jiní, ne tak silní, ne tak poslušní, ne tak spolehlivý. Má to jasné. Život ukáže, že všechno bude jinak.

Život ukáže i u praotce Abrama, že je všechno jinak. Poslušná víra. To byla Abramova charakteristika. Bůh ho povolal nebo také, jako mnohem později Kristus Petra, odvolal ze známého, zaběhnutého způsobu života. A on se spolehl a šel. Už si něco musel prožít. Už ví, jak chutná loučení s milými lidmi, s nimiž strávil nejednu radostnou nebo také slzavou chvíli, už ví, jak složitě se zpřetrhávají vztahy, které nebyly založeny jen na pochybných sympatiích, už ví, jak těžko se opouští důvěrně známá místa spojená se silnými prožitky. „Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu“…I odešel Abram, jakmile k němu promluvil Hospodin. Když procházel kolem Galilejského moře, uviděl Ježíš dva bratry, Šimona, zvaného Petr, a jeho bratra Ondřeje, jak vrhají síť do moře. Byli totiž rybáři. Řekl jim: „Pojďte za mnou, učiním vás rybáři lidí.“ Oni hned zanechali sítě a šli za ním.

Jak se, milé sestry a milí bratři, situace opakují. Jiná doba, jiní lidé, stejné povolání, stejná poslušnost. A za nějaký čas stejná cesta. Klopýtání a pády. Také jste kdysi zaslechli Kristův hlas a pozvání na cestu za ním a s ním? A také potom klopýtání a pády? Tak to jsme v linii stejného příběhu, v jaké byl praotec Abram a také učedník Petr. Takto Abramovi lépe porozumíme.

„I nastal v zemi hlad.“ Nebo jiný překlad: „V té době však postihl zemi krutý hladomor.“ To je rána. To Abram nečekal. Tak Bůh ho odvolal ze země jeho rodičů do země, kterou mu zaslíbil, ve které má být požehnáním, ve které má plodit syny a dcery a svým životem ozřejmovat, co to Boží požehnání vlastně znamená a najednou hladomor. To je nějaký krutý Boží žert. Žádný klid. Žádné nové rychlé zakořenění. Abram musí volit. Smrt hladem, nebo? Co nebo? Proč Bůh tentokrát nemluví, když předtím byl plný řečí? Nebo sestup. Když mluví Starý zákon o sestupování do Egypta, vždy je to něco pro Boží lid špatně. Jde o duchovní sestup, ne-li pád. Sestup do sféry smrti. Cizí božstva, pohanská cesta, významný zájem o smrt, kult mrtvých. To byl sestup do Egypta. To je významný paradox. Abraham se svou skupinou sestupují do Egypta, duchovně do sféry smrti, aby si zachránili život. Abram se musí nějak rozhodnout. Rozhoduje se pro sestup. Jakoby si začínal se zlem, z našich nedávných dějin známým: „Podepiš spolupráci, zachráníš si kůži. Dobře se ti povede. Děti budou studovat, ty dostaneš dobré místo a možnost cestovat na Západ.“ Ani hladomor tu nemusel být a lidé podepisovali. Vlastně sestupovali do svých Egyptů různých podob. Budeme je soudit? Budou je soudit ti, kteří připravili 17. listopad roku 89? Nebo ti, kdo 20 let před nimi vytvořili a podepisovali 2000 slov a nesouhlasili s ruskou vojenskou agresí na našem území? Nebo snad by chtěl soudit někdo z nás? To bychom museli začít soudit Abrama a pak také Izáka a Josefa a všechny jeho bratry a ne dost na tom. Museli bychom soudit Marii a Josefa a také Ježíše. Vždyť ti si také šli zachránit život do Egypta. A také toho uplakaného Petra. To přece také byla mezní životní situace. Také mu šlo o život. Tak ne. Žádné soudy. Tak, jako se musel rozhodovat Abram, tak se museli rozhodovat mnozí v našich dějinách. Ale tak se přece stále musíme rozhodovat i my. Těch situací je nekonečně. To je přece, jako vždy, co nalézáme v bibli o nás.

Abram sestoupil do Egypta. Tak to uneseme. Ale co říci na jeho rozhodnutí o Sáře, kterou prohlásil za svoji sestru? Proč to udělal? Kdyby jen chtěl zachránit svou kůži. On z toho měl ještě významný profit. „Hele miláčku, ty jsi moc pěkná žena. Egypťanům poklesne čelist, až tě uvidí, až si tě budou mlsně prohlížet. Zatouží po tobě. Uvidí nás spolu, řeknou si, že jsi moje manželka a zabijí mě. A tebe si pak vezmou. Hele, ženo moje krásná, budeme říkat, že jsi moje sestra. Oni si tě sice budou brát podle svých tužeb, staneš se jednou ze žen faraonova harému, ale já zůstanu naživu a ještě se mi díky tobě bude dobře dařit.“ No to je přece, milé sestry a milí bratři, šílené. To je zvrácenost. Kde je nějaká úcta k ženě a obecně k lidskému životu, k člověku jako Božímu stvoření? Nemusíme být kdovíjakými feministy, aby nás takové řešení pobouřilo. Jestliže nás dnes děsí a pobuřuje obchod s bílým masem (zažil jsem to téma z vyprávění pacienta ochranné léčby v psychiatrické nemocnici a bylo mi úzko), není to podobné? Sáro moje milá, krásná, já zůstanu naživu a bude se mi díky tobě dobře dařit. Jako kus masa chce Abram Sáru prodat. Tuší vůbec Abram, čeho se dopouští? Je schopen pochopit, co na sebe bere, jakou vinou bude zatížen? Jak to, že autor textu nedopřeje Sáře ani pár slov, kterými by vyjádřila, co si o tom myslí? Souhlasí nebo ne? Bere to jako oběť za to, že všichni přežijí? Nebo má už Abrama a těch jeho věčných cest dost a vidí to jako zajímavé oživení svého života? A neviděl Abram v té mezní životní situaci, ve které se v různých podobách každý člověk chová jinak než v běžném životě, toto jednání jako jedinou možnost, jak všichni mohou přežít? Těžko říci. Nic nám o tom bible nepíše. Snad proto, abychom my sami zaujímali stanoviska, hledali odpovědi, dali naplno rozehrát fantazii a empatii. A také svoji víru. Tak co my na to, bratři a sestry? Jaká je naše etika, jaká je naše morálka? Jako bych slyšel Ježíše: „Běda vám, farizeové pokrytci. Copak asi byste dělali vy v Abramově situaci? Umíte si ji vůbec představit?“ „Těžko, moc těžko se posuzuje zoufalé jednání v zoufalé situaci,“ říká jeden rakouský kněz ve svém kázání na tento text.

Ano, těžká, k uzoufání těžká situace. Něco se musí stát, aby se skončila. Je Sára již vnitřně mrtvá? Je Abram vyhořelý? Jak dlouho se to dá ještě nést? Kdo zasáhne, kdo to vše změní, kdo tomu dá nějaký jiný smysl? Jak zastavit to ponižování Sáry a možná ten skutečný pád, nejen sestup, Abramův? Kdo se na to již nemůže dívat, kdo je s člověkem? Kdo to slíbil Abramovi požehnání? „Faraona a jeho dům Hospodin ranil velikými ranami pro Abramovu ženu Sáraj.“ Nevycházíme z údivu. Jenomže z poněkud jiných důvodů. Tentokrát se divíme Boží nespravedlnosti. Vždyť farao byl nevinný. To přece Abram celé vymyslel. Farao Sarai pokládal za Abramovu sestru. Takovou o ní měl informaci. Proč má být potrestán? Již zmíněný rakouský farář to komentuje: „Je to opravdu všechno jenom jakási dávná historka, pouhá orientální pohádka, jako vystřižená z tisíce a jedné noci? Anebo zde máme před očima vážnou zkušenost, kterou si člověk nechce připustit. Abram lže a farao je bit. Jeden nevinný člověk je zatažen do viny druhého člověka, aniž by cokoliv věděl. A musí proto trpět, snášet trest a újmy, poněvadž jej kdosi cizí zapletl do své vlastní viny. Tohle se přece dodnes nezměnilo. Jak mnoho lidí onemocní, zraní se, nakazí se, podlehnou depresi, naletí na pomluvy, žije, beze smyslu, hladoví. Jak mnoho nevinných lidí je vyřízeno, odrovnáno vinou druhých lidí, které oni sami vůbec neznají. Tragika lidského soužití. Neuvěřitelné rozměry, v nichž člověka ničí cizí vina.“ Můžeme k tomu po včerejší tragédii v Paříži dodat: „Jak mnoho nevinných lidí umírá vinou druhých lidí, které oni sami ani neznají. Co to vše ještě přinese? A kdy a jak to skončí? Zasáhne Bůh? Nabízejí se mnohé otázky.

Teď je ale faraonův čas. Teď Abrama potrestá, třeba ho skutečně nechá popravit. Ani bychom se mu nedivili. Je však něco víc a silnějšího než pomsta, potrestání, satisfakce. Je to mravní jednání. Vedle nemravného jednání Abramova bije mravní jednání faraona do očí. „Jak ses to ke mně zachoval, proč jsi mi neřekl pravdu, proč jsi mi lhal? Proč jsi svou ženu vydával za sestru? Vezmi si ji zpět, vezmi si všechno, co tu máš, seber se a běž pryč.“ Ten veliký Abram odchází, pokud mu to vůbec dochází, je vnitřně potupen. Zahanben. Vedle faraona je to morální ubožák, protože morálním vítězem je tu farao.

Co Bůh s Abramem? To stejné, co jednou Ježíš s Petrem. Pas mé beránky. Buď pastýřem mých ovcí. Na této skále vybuduje Kristus církev. Na skále, plné člověčiny, lidské nedostatečnosti, na skále mokré Petrovými slzami. Bůh nenechá Abrama padnout. Uzavře s ním smlouvu. Požehná mu. Neřekne mu: „Byla to zkouška milý Abrame. Zklamal jsi, už s tebou nepočítám.“ Ne, to není Boží cesta s Abramem, to není Boží cesta s člověkem, to není Boží cesta s námi. Bůh Abrama miluje. Žádná zkouška. Životní cesta, na které se člověk dopouští mnoha vin. Díky těmto vinám druzí trpí. Bůh však viníka nezapuzuje. Své slovo o požehnání neruší. Své slovo o požehnání, odpuštění, milosti zpředmětnil v Ježíši Kristu. Týká se to i nás milé sestry a milí bratři. Jak z příběhu Abrama a Sáry, tak z příběhu učedníka Petra můžeme čerpat naději pro naše dny. Bůh se nás nevzdává, nezříká, i když stále znovu selháváme. Bůh s námi stále počítá, protože nás miluje. S tím můžeme jít do dalších dnů našeho života, do našeho dalšího putování k novému nebi a nové zemi, jako kdysi Abram do země zaslíbené.

Amen.

Miroslav Erdinger


© 2005 archa.cz