0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
20. října (úterý)
19:00 sekání třicátníků přes Zoom
22. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
23. října (úterý)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
25. října (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže sestra vikářka Anna Pokorná)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
3. neděle adventní (13. prosince 2015)
Izajáš 40; 1 + 6 - 8 a Žalm 121

Text kázání: Izajáš 40; 1 + 6 - 8
(1) „Potěšte, potěšte můj lid,“ praví váš Bůh.
(6) Hlas toho, jenž praví: „Volej!“ I otázal se: „Co mám volat?“ „Všechno tvorstvo je tráva a všechna jeho spolehlivost jak polní kvítí.
(7) Tráva usychá, květ vadne, zavane-li na něj vítr Hospodinův. Věru, lid je pouhá tráva.
(8) Tráva usychá, květ vadne, ale slovo Boha našeho je stálé navěky.“


Žalm 121
(1) Píseň k pouti. Pozvedám své oči k horám: Odkud mi přijde pomoc?
(2) Pomoc mi přichází od Hospodina, on učinil nebesa i zemi.
(3) Nedopustí, aby uklouzla tvá noha, nedříme ten, jenž tě chrání.
(4) Ano, nedříme a nespí ten, jenž chrání Izraele.
(5) Hospodin je tvůj ochránce, Hospodin je ti stínem po pravici.
(6) Ve dne tě nezasáhne slunce ani za noci měsíc.
(7) Hospodin tě chrání ode všeho zlého, on chrání tvůj život.
(8) Hospodin bude chránit tvé vycházení a vcházení nyní i navěky.


Milé sestry, milí bratři,

„A co mám volat?“ Ptá se neznámý hlasatel, když slyší příkaz k volání. Co chtějí slyšet lidé kolem, co chce slyšet Izrael na své trvale ohrožované cestě ve svém putování zajetími? A co chceme slyšet my ve všech těch našich lidských nejistotách, v trvalém ohrožení života, kde se člověk ráno probudí ve své posteli a kdykoliv během dne se může probudit v Boží náruči? Ne, ta otázka stojí špatně. Ne, co Izrael chce, ne, co my chceme, ale co Boží lid potřebuje slyšet, co potřebujeme slyšet. My, stejně tak jako putující Boží lid, bychom chtěli slyšet o naprostém bezpečí v životě, o své síle a dokonalosti, o tom, jak jsme na všechno vyzráli, o tom, jak jsme úžasní, když jsme něco vystudovali a něco dokázali, o našem umění léčit a uzdravovat, o našich schopnostech a o tom, jak umíme prodloužit život a jak je věda a medicína mocná. Tak to všechno, prosím, slyšet nepotřebujeme. To nám je k ničemu. To nám hlas volajícího nenabízí. Žádné plané naděje, žádné iluze, které by nás ukolébaly a odváděly od života, směňovaly život za iluzi života, za jakousi pochybnou vegetaci.

Co tedy slyšet potřebujeme? Co je pro nás důležité stejně tak, jak to bylo důležité pro Izrael? Potřebujeme jasné, pravdivé slovo. Jakkoliv nepříjemné, přesto zachraňující. To, co má smysl, co nás někam vede, život prohlubuje. Jakési motivační memento. Sice citlivě řečené, ale jasné a srozumitelné. Volej, že „…všeliké tělo je tráva a všeliká vzácnost jeho jako květ polní. Usychá tráva, květ prší, jakž vítr Hospodinův povane na něj. Vpravdě lidé jsou ta tráva. Usychá tráva, květ prší…“ To je nepříjemné, to se špatně poslouchá, to je moc pesimistické, ne, to přece nechceme slyšet. Ale to je pravda. „Rodíme se do života, ale rodíme se zároveň do smrti,“ formuloval jsem si kdysi. Usychá tráva, květ vadne, vadne, vadne…

To ale opravdu není nic povzbuzujícího, to se nám nedobře poslouchá. Obzvlášť v adventní době, kterou bychom se rádi nechali kolébat. Až ukolébat. To bychom od hlasatele božího čekali jiná slova. Ale jiná slova nepotřebujeme. Potřebujeme právě tato, protože nám umožňují pravdivě se na sebe podívat. Na naše všechny lidské nejistoty a nestálosti. Ale také na naše hloupé lidské spory a ještě hloupější slova, která o druhých říkáme a druzí o nás a kterým druzí přikládají váhu a my také. Na naše prázdné a život vyprazdňující ambice. Ne, žádnou váhu nemají. Pomíjivost a prchavost. Tak jako babylonská moc a sláva má jen pomíjivý charakter, to potřebuje slyšet Boží lid, tak i naše všelijaké ambice a vyvyšování se a naděje ve věcech, bohatství, úspěších jsou jen pomíjivého charakteru, to potřebujeme slyšet my. Všechno se chvěje, všechno je jako na palubě zaoceánské lodi.

A přece je zde něco, co se nechvěje, co dává člověku jistotu, stabilitu, životodárnou sílu. Co vyjadřuje pomíjivost života a trvalost a platnost Božího slova. Slova, která jsem ve své citaci zamlčel. Teď je pro ně doba i místo: „Ale slovo Boha našeho je stálé navěky.“ Na Božím slovu a jeho pravdivosti a stálosti má smysl stavět své životy.

Toho slova se ujímá žalmista. Proč pozvedat oči své k horám, k pohanským božstvům, k lidským představám o životě, když odtud žádná pomoc nepřijde? Žádná stálost ani stabilita, žádná životní síla? Copak odtud přijde pomoc? Ta přichází od Hospodina. Ten ovšem není plničem lidských přání, lidských představ o štěstí. Je naopak jejich bořičem, protože ví, že nemají žádný smysl. Jen ubírají člověku na pravdivosti a síle. Bůh není plničem přání, Bůh je průvodcem a zachráncem života. Chrání člověka před zlem, před zlou mocí, před zkázou a chaosem a nicotou. Ta slova 121. žalmu bývají používána jako požehnání. Jsou jasná. Přesto mohou být zavádějící. Nemohou být přijímána jako samozřejmost. Nejsou nijak laciná. Tak jako Kristova milost není laciná, ale drahá jako jeho krev. Vedou nás k vděčnosti za každé ráno, každé probuzení, každý den. Jsou jako mana na poušti, kterou si člověk nemohl nasbírat do zásoby, ale každé ráno ji musel sbírat. Aby každé ráno vděčně za dar a záchranu života děkoval a chválil Boha. Jeden komentář to vyjadřuje přiléhavě: „Poutníku neublíží ani slunce ani měsíc ani cokoliv jiného. Hospodin jej chrání ode všeho zlého, od zla jakéhokoliv druhu.“ Život, který Bůh zachraňuje, se tak denně znovu stává Božím darem, za který žalmista Boha chválí.

Milé sestry, milí bratři, a co když člověk přece jen zlu podlehne? Co když podlehne nečekané smrti? Co když umře třeba při autonehodě nebo náhlou zástavou srdce, co když podlehne rakovině nebo jiné zákeřné nemoci? To již ta slova o Boží ochraně neplatí? Ale platí. A jak platí. Vraťme se k proroku Izajášovi. „Ale slovo Boha našeho je stálé navěky.“ A „to slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. A to slovo byl Bůh.“ Hle, vánoční evangelium. Bůh v Kristu zachraňující. Kristus v chlévě narozený, Kristus ukřižovaný a Kristus vzkříšený. Život věčný otevřený. Hospodin Ochránce nedříme a nespí. Přichází za námi. Je s námi. Tak takový je náš advent.

Amen.

Miroslav Erdinger


© 2005 archa.cz