0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
29. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
30. října (pátek)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
1. listopadu (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
Květná neděle (20. března 2016)
Židům 12; 1 - 13

Text kázání: Židům 12; 1 - 13
(1) Proto i my, obklopeni takovým zástupem svědků, odhoďme všecku přítěž i hřích, který se nás tak snadno přichytí, a vytrvejme v běhu, jak je nám uloženo,
(2) s pohledem upřeným na Ježíše, který vede naši víru od počátku až do cíle. Místo radosti, která se mu nabízela, podstoupil kříž, nedbaje na potupu; proto usedl po pravici Božího trůnu.
(3) Myslete na to, co všecko on musel snést od hříšníků, abyste neochabovali a neklesali na duchu.
(4) Ještě jste v zápase s hříchem nemuseli prolít svou krev.
(5) Což jste zapomněli na slova, jimiž vás Bůh povzbuzuje jako své syny: ‚Synu můj, podrobuj se kázni Páně a neklesej na mysli, když tě kárá.
(6) Koho Pán miluje, toho přísně vychovává, a trestá každého, koho přijímá za syna.‘
(7) Podvolujte se jeho výchově; Bůh s vámi jedná jako se svými syny. Byl by to vůbec syn, kdyby ho otec nevychovával?
(8) Jste-li bez takové výchovy, jaké se dostává všem synům, pak nejste synové, ale cizí děti.
(9) Naši tělesní otcové nás trestali, a přece jsme je měli v úctě; nemáme být mnohem víc poddáni tomu Otci, který dává Ducha a život?
(10) A to nás naši tělesní otcové vychovávali podle svého uvážení a jen pro krátký čas, kdežto nebeský Otec nás vychovává k vyššímu cíli, k podílu na své svatosti.
(11) Přísná výchova se ovšem v tu chvíli nikdy nezdá příjemná, nýbrž krušná, později však přináší ovoce pokoje a spravedlnost těm, kdo jí prošli.
(12) ‚Posilněte proto své zemdlené ruce i klesající kolena‘
(13) a ‚vykročte jistým krokem‘, aby to, co je chromé, docela nezchromlo, ale naopak se uzdravilo.


Milé sestry a milí bratři,

pohled upřený na Ježíše. To je pohled, který udává směr člověku, který se ke Kristu hlásí. Pohled, který od začátku do konce, od narození z víry, chcete-li od obrácení ke Kristu až do konce života určuje, kudy povedou kroky křesťana. Jaká je ta kristovská cesta? Co ten pohled upřený na Ježíše znamená? A jak ho udržet, když se nabízí tolik jiných pohledů? A je to vůbec možné?

Předchozí kapitola hovoří o oblaku svědků. O těch, kteří podobnou cestou šli. Vzory víry. Abel, Henoch, Noe, Abraham, Sára, Izák, Mojžíš a mnozí další. Bývá to tak, že potřebujeme vzory. Potřebujeme se o někoho opřít, vědět, že je možné takovou cestou jít. Ty vzory víry nám ovšem také říkají, že to není nikterak lehká cesta. Ani jeden ze jmenovaných nešel jednoduchou cestou. Ani jeden není jakýmsi falešným důkazem toho, že s Bohem je vše jen lehké. Takové vzory jsou posilou na cestu. Oblak svědků. Stáváme se součástí toho oblaku, vstoupili jsme do řad těch, kteří žijí svůj život s Bohem. Vytváříme univerzální společenství víry. S pohledem upřeným na Ježíše.

Abychom však ten pohled udrželi, abychom si ho nenechali umazat, zkreslit, je nutné odhodit všechnu přítěž, především hřích. Jakási pomyslná koule na krku, která nedovolí dívat se na Ježíše zpříma a dívat se druhým do očí zpříma. Co vidíme při pohledu na Ježíše? Obzvlášť teď, v postní době, nemůžeme nevidět Krista ukřižovaného. Krista na kříži, A nemůžeme se neptat, co to pro nás znamená. Co pro nás znamená Kristův kříž, co pro nás znamenají slova z kříže, že je dokonáno, žízním. Pane, odpusť jim, říkám ti, ještě dnes budeš se mnou v ráji. Bože můj, proč jsi mě opustil? Žízním, dokonáno jest Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha. Pohled upřený na Ježíše. Pohled velkopáteční. Ale jsou i jiné pohledy. Na Ježíše uzdravujícího, na Ježíše, který nabízí žíznivým vodu a hladovým chléb, na Ježíše, dobrého pastýře. A pak ten pohled, kdy s námi je vzkříšený Pán. Ježíš ve zvěstovaném evangeliu, Ježíš jako hostitel u večeře Páně. Ježíš, který se Petra i nás ptá po lásce: „Miluješ mne?“ Stojí za to svléknout staré a špinavé šaty hříchu, abychom takto viděli Ježíše a abychom ho i takto přijali. To svlékání však také není jednoduché, není nijak laciné. Je to námaha a je k tomu potřeba Božího vyučování.

Jednou z cest takového vyučování jsou všelijaké životní útrapy, bolesti, utrpení. To vše patří k životu, je to jeho součást. Já vím, špatně se to poslouchá, ale kdo kdy tak či onak netrpěl? Kdo tak či onak neprocházel bolestí a trápením? Kdo si nestýskal, kdo nežil s pocitem, že ztrácí víru, že mu uniká pohled na Ježíše, že přestává vidět Boha ve svém životě a že nevidí ani jeho jednání s člověkem? Kdo se nelekal pocitu, že je ovládán jiným člověkem, že je v lidských rukách, které ubližují, v lidských řečech, které zraňují? Ne. Člověk je v Božích rukách a Bůh o tom všem ví. Doprovází nás. Jen nevíme, jak. Pomůže nám Eliáš. Bůh řekl Eliášovi: „Co chceš, Eliáši?“ Odpověděl: „Velice jsem horlil pro Hospodina, Boha zástupů, protože Izraelci opustili tvou smlouvu, tvé oltáře zbořili a tvé proroky povraždili mečem. Zbývám už jen sám, avšak i mně ukládají o život, jak by mě o něj připravili.“ Hospodin řekl: „Vyjdi a postav se na hoře před Hospodinem. A hle, Hospodin se tudy ubírá. Před Hospodinem veliký a silný vítr, rozervávající hory a tříštící skály, ale Hospodin v tom větru nebyl. Po větru zemětřesení, ale Hospodin v tom zemětřesení nebyl. Po zemětřesení oheň. Ale Hospodin ani v tom ohni nebyl. Po ohni hlas tichý, jemný….“ Tak Bůh doprovází člověka. Ne podle lidských představ, ne ve viditelných událostech, není slyšet v bouřích lidských pavzahů a kraválu světa. Hlas tichý, jemný…Ztiš se, člověče, odhoď všechen hluk a přestaň dělat bouře. Uslyšíš Boží hlas, tichý, jemný…Bůh je s tebou, vychovává tě, protože tě miluje. Povzbuzuje tě jako své syny: „Synu můj, podrobuj se kázni Páně a neklesej na mysli, když tě kárá. Koho Pán miluje, toho přísně vychovává, a trestá každého, koho přijímá za syna…bez Otcovy výchovy jste cizí děti…“ Najednou dostávají všechna naše trápení smysl. Ne lidé je určují, ale Bůh. Jsme po jejich prožití silnější, Bůh nás jimi provází. Neumím se ztotožnit s představou Boha, který by na nás vymýšlel tresty, aby nás jimi vychovával. Je mi však blízká ta představa Boha, která ho vidí ve všech utrpeních s námi. Ostatně, jak hovoří prorok Izajáš o Božím služebníku? „Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal…“ Až na kříž naše bolesti a nemoci i náš hřích, Boží služebník, Mesiáš, přinesl. Někdy jsou trápení až i utrpení přijatelnější, jindy jsou velmi bolavá a těžká. Že nás tou cestou vede Bůh, že nás na ní doprovází, abychom se stali silnějšími, porozuměli těm cestám a také porozuměli a podepřeli ty, kteří jdou podobnými cestami, to odebírá všemu trápení a utrpení zdrcující tíhu. To jí dává smysl. A to je úleva.

„Tak posilněte proto své zemdlené ruce i klesající kolena a vykročte jistým krokem, aby to, co je chromé, docela nezchromlo, ale naopak se uzdravilo.“ To vše „…s pohledem, upřeným na Ježíše.“

Amen.

Miroslav Erdinger


© 2005 archa.cz