0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
20. října (úterý)
19:00 sekání třicátníků přes Zoom
22. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
23. října (úterý)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
25. října (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže sestra vikářka Anna Pokorná)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
Sdílená pobožnost (29. března 2020)
videozáznam pro neděli 29. března 2020

Milí přátelé, sestry a bratři,
jsme sice nyní od sebe fyzicky odděleni, ale pokoušíme se s vámi spojit prostřednictvím sdílených bohoslužeb (či spíše kratší pobožnosti) formou videozáznamu. Omluvte prosím technickou nedokonalost.



Současně pobožnost naleznete i na na Facebooku, kde byla bohoslužba vysílána přímým přenosem.

Věřím, že možnost sdílení pro vás bude schůdná a umožní vám zprostředkovaným způsobem účast na nedělní bohoslužbě.

Přeji vám všem požehnanou neděli.
Ondřej Kolář, farář

Kázání
Biblický text (Jan 11; 47 – 53)
(47) Velekněží a farizeové svolali radu a řekli: „Co si počneme? Ten člověk činí mnohá znamení.
(48) Když proti němu nezakročíme, všichni v něj uvěří, a přijdou Římané a odejmou nám toto svaté místo i národ.“
(49) Jeden z nich, Kaifáš, velekněz toho roku, jim řekl: „Vy ničemu nerozumíte;
(50) nechápete, že je pro vás lépe, aby jeden člověk zemřel za lid, než aby zahynul celý národ.“
(51) To však neřekl sám ze sebe, ale jako velekněz toho roku vyřkl proroctví, že Ježíš má zemřít za národ,
(52) a nejenom za národ, ale také proto, aby rozptýlené děti Boží shromáždil vjedno.
(53) Od toho dne byli tedy smluveni, že ho zabijí.


Ten člověk vskutku činil mnohá znamení. V tom měli náboženští vůdcové pravdu. Poslední z nich bylo mimořádné vzkřísil totiž Lazara, který už čtyři dny ležel v hrobě. Mnozí lidé právě na základě této události v Ježíše uvěřili. Zároveň se ale našli také hbití informátoři a oznámili to na příslušných místech.

I ti nejzarytější Ježíšovi nepřátelé museli uznat: Tohle není samo sebou. Obyčejný smrtelník takové věci nesvede. Tak proč prostě neu znat, že je to Boží muž, prorok, mesiáš? Někteří farizeové i velekněží nejspíš byli nakloněni Ježíšovi uvěřit. Nebo dokonce už uvěřili, ale samozřejmě tajně, aby se nedostali do potíží. Když se pak mělo o Ježíšovi rozhodovat, raději takticky pomlčeli.

Je to paradoxní: Ježíš, který hlásal bezmeznou lásku k bližnímu, odpuštění a nenásilí tento Ježíš vzbuzoval strach. Strach, jak známo, mívá velké oči a v očích mnohých byl Ježíš neřízenou střelou s nedozírnými následky. Může spustit hotovou lavinu – nebo už ji spustil. Přidávají se k němu další a další. Jistě i mnoho nebezpečných radikálů a fanatiků. Stále se rozrůstající parta kolem Ježíše neujde pozornosti Římanů. A ti nebudou dvakrát váhat, aby zasáhli. Bude to pro ně dobrá záminka, aby zbavili židovský národ posledních zbytků politické samostatnosti – a co hůř, aby mu sebrali náboženskou svobodu a třeba i rovnou zbořili chrám. Možná jsou Ježíšovy úmysly ušlechtilé, ale co je to platné, když Římané si stejně vše vyloží po svém.

Tato politická úvaha má svou logiku. Velerada se tváří zodpovědně a prozíravě. Předvídá, co může nastat, a snaží se tomu předejít. Ještě je šance ježíšovskou epidemii zavčas utnout. Konečné řešení visí ve vzduchu. Jen je potřeba, aby ho někdo vyslovil. Ten úkol na sebe vzal velekněz Kaifáš, protřelý politik, vždyť se ve svém úřadu udržel celých 19 let! Uměl v tom chodit, věděl, jak si Římany naklonit. Ideály stranou, je potřeba uvažovat pragmaticky. Nechápete, že je pro vás lépe, aby jeden člověk zemřel za lid, než aby zahynul celý národ? - říká Kaifáš.

A je to venku. Strůjce všeho nepokoje a rozvratu musí zemřít. Dokud on bude žít, bude nad námi viset smrtelné nebezpečí. Když ho popravíme, jeho stoupencům to vezme vítr z plachet a celá epizoda skončí v propadlišti dějin. Budeme moci dál nějak přežívat – sice v nesvobodě, ale co na tom, hlavně, když nám ti nahoře dají pokoj.

No, oni stejně pokoj nedají, říkali si asi čtenáři Janova evangelia. Je v tom kus drsné ironie. Za pár desetiletí se rozhoří skutečné povstání proti Římanům a židovský lid bude na hlavu poražen. A Jeruzalémský chrám, který chtěli velekněží a farizeové zachránit, už dlouho stát nebude.

Kaifášovo cynické konstatování ukazuje, jak je politika náchylná snadno a rychle obětovat jedince pro takzvané blaho lidu. Když se kácí les, létají třísky, říkalo se už v dobách budování socialismu v padesátých letech. Útlocit stranou, když jde o světlé zítřky naší vlasti, musíme se smířit s tím, že občas někdo neprávem skončí ve vězení nebo na popravišti. Brzy bylo jasné, že se ráj na zemi hned tak rychle vytvořit nepodaří. Nic naplat, musíme se obětovat pro lepší život budoucích generací.

Dnes zas pro změnu ekonomové vážně přemýšlejí nad tím, jakou cenu jsme ochotni zaplatit za záchranu lidského života. A docházejí k závěru, že každá pomoc má svoje meze: v zájmu zmírnění budoucích hospodářských dopadů je prý nutné ponechat epidemii volnější průběh, i za cenu toho, že prostě zemře více lidí. V makročíslech se mikroživot jedince snadno ztratí, promění se v pouhou položku v excelových tabulkách.

Před těžká dilemata jsou ale dnes postaveni nejen lidé velké moci a velkých čísel. Lékaři zavaleni přílivem pacientů musejí denně rozhodovat, komu ještě stojí za to poskytnout potřebnou péči a koho obětovat. Jinými slovy: nechat zemřít. Za těmito rozhodnutími není ovšem žádný chladný politický kalkul, ale zoufalá snaha pomoci alespoň někomu. A koneckonců, sami zdravotníci se dnes stávají nedobrovolnými oběťmi systému, který pro ně není schopen zajistit potřebnou ochranu.

Velekněz Kaifáš, jak jsme v dnešním biblickém čtení slyšeli, vyslovil nevědomky hlubokou pravdu. Nebo se k ní alespoň přiblížil. Jeden člověk zemře za lid. Hle, koho všeho si Bůh může na chvilku učinit prorokem. Ježíšova smrt nebude marná. Ne proto, že by se jí zabránilo něčemu mnohem horšímu, totiž římské represi. Ta beztak časem přijde. Ježíšova smrt nebude zbytečná, protože sehraje zásadní úlohu v Božích dějinách spásy.

Znamená to tedy, že lidská oběť nemusí být vždycky zbytečná? Vzpomeňme si na příběh o obětování Izáka, ke kterému nakonec nedošlo – neřekl tím snad Hospodin jasně, že žádné lidské oběti nežádá? Bůh není krvelačný moloch. Bůh není ani diktátor, který posílá lidi na smrt jako pěšáky na šachovnici. Je pravda, že ho tak lidé často vykreslovali, aby ospravedlnili násilí, které v jeho jménu páchali. Ale Bůh, který se nám dal poznat v Kristu, něco takového právě odsuzuje. Ani Bůh, ale ani žádná sebevznešenější lidská myšlenka či ideologie, ani jakákoli politická hra či ekonomická úvaha nesmějí člověka degradovat na pouhý prostředek k dosažení jakýchsi vyšších cílů.

Přece ale existuje něco jako dobrá oběť. Když se člověk sám, dobrovolně postaví na místo svého bližního, a tak daruje svůj život, aby druhý mohl žít. V temnotě druhé světové války takto zasvítila sebeoběť kněze Maxmiliána Kolbeho, který v koncentračním táboře na sebe vzal trest smrti, určený otci rodiny.

Jeden má zemřít pro blaho národa, tvrdil Kaifáš. Ale už opomenul říci to nejdůležitější: že má zemřít člověk nevinný. Nevinný Ježíš se staví na naše místo, jde cestou našeho lidství, včetně bolesti, utrpení a smrti.

Není to ale proto, že tak žádá krvelačný Bůh. Důvod je jiný: Ježíš má rozptýlené děti Boží shromáždit v jedno. Všimněme si, že evangelista Jan nehovoří o Ježíšově oběti. Nemá před očima jen jeho smrt, ale také jeho život, jeho veřejné působení.

Ježíš zvěstoval, že každý člověk je Boží dítě - bez ohledu na to, kým je, co má za sebou, co spáchal a co si o něm druzí myslí. Boží láska neopomíjí a neobchází nikoho; není nikdo, kdo by jí nebyl hoden; není žádný čin na světě, který by člověka od Boha odlučoval. A tak pro každého z nás platí – také ty jsi Boží dítě. Také ty patříš do Boží rodiny. Ať jsi žid, nebo pohan, ateista nebo něcista.

Do Božího království jsou pozváni všichni. Blahoslavení chudí, hladoví, plačící, odstrkovaní, žíznící po spravedlnosti, nemocní, postižení – těch všech se má dotknout Boží zachraňující a uzdravující ruka. Proto musel evangelista Jan Kaifáše poopravit: Ježíš nezemře jen pro židovský národ. V Ježíši je položen základní kámen nového Božího lidu.

Ježíš svolával Boží děti zpět k nebeskému Otci. Ale ne z bezpečného nebeského odstupu. Ježíš se mezi tyto děti sám zařadil. Nesl naše lidství i naši rozptýlenost, naše odcizení od Boha. Jako pastýř hledá ztracené ovce tak, že se za nimi sám vydá, vydal se Bůh v Ježíši k nám, aby nás našel. A na této cestě pocítil vše, co zažíváme my, včetně samotné smrti.

Všichni v něj uvěří – obávají se velekněží a farizeové. Obávají se správně. Budoucí vývoj jejich nejhorší předtuchy dokonce předčí. Poprava, kterou naplánovali, nemůže zmařit Boží plány. Kámen, který stavitelé zavrhli, stane se kamenem úhelným. Velikonoční události rozběhnou veliké věci. Zvěst o Boží blízkosti, která se nezastavila ani před samotným křížem, se rozšíří do všech končin země. Všude se o tom bude vypravovat. Boží Syn žil a zemřel pro nás.

Amen.


zpět ...
© 2005 archa.cz